pro Milku

Milko,

chci tě podpořit, neboj se ničeho, až budeš mít adoptované dětátko, bude jako tvoje vlastní. Já jsem adoptivní teta synovce. Jen teta, ale kdyt jsme za nim poprve sli, odnesla bych si ho hned jako mama misto sestry, to mi věr. A dostal se do rodiny, půl roku potom co jsem já o dítě přišla.
Vzdycky jsme s manželem uvažovali (stejně jako sestra se svým manželem), že jedno z našich dětí bude adoptovné (nebo jiná forma NRP), ale když mi diagnostikovali mimoděložní těhotenství, nic mi to nepomohlo. V nemocnici jsem to zvládla myslím psych. dobře (samozřejmě jsem brečela), ale doma jsem pěkně vylítla, když mi babička začala vykládat o paní co si adoptovala dcerušku (tu historku jsem od ní přitom slyšela několikrát). Chtěla mě asi podpořit. O NRP jsme jak už jsem psala uvažovali a stejně mě tím vůbec nepotěšila. Jak jsem psala udělala jsem scénu, že mě nikdo nechápe.
Takže chci tím říct, že v době kdy jsem prožívala smutek nad ztrátou dítěte (tedy nenarozeného) představa adopce mě nepomohla (a to jsem o ní dopředu uvažovali). Ale ted, po čase a po zkusenosti sestřiny adopce je to zcela pryč a opravdu ti mohu napsat, že adoptovat dětátko je snad jeste hezci nez mit vlastni. Ty okamžiky, kdy jsem se to dozvedela, kdy jsem ho prvne videla nikdy v zivote nezapomenu. A tohle vsechno vas ceka. Treba za delsi cas, ale neboj, ceka. A uzijete si to. U nas to prozivala stejne krasne cela rodina. Pro sestru i svagra je maly jako vlastni, pro nas pro vsechny. A jak jsem psala, mozna ze se ti to bude zdat, ze prehanim, ale je to snad jeste lepsi nez "vlastni krev". Uz ted mame hromadu roztomilych rodin. historek, ktere by bez adopce nebyly. Vidime se v nem vsichni, i kdyt to objektivne nejde. Krive zoubky ma po me, zvedavy je po mame... Bratranec maleho by chtel sestricku z domecku, stejne starou, aby s nim sedela v lavici - brachu už ma vlastniho. No mohla bych psat dal a dal.
Sorry, ze jsem to napsala tak neucesane, napreskacku, snad to pochopis.
Mej se moc hezky