Komunikace

Asi vím, co tímto článkem autorka chtěla sdělit, ale nemyslím si, že pokud se nám zrovna nic tragického neděje, tak nemáme právo si o svých každodenních všedních splínech popovídat, někomu si postěžovat, že se nám třeba dnes připálily buchty, všechno nám padá z ruky, protože dnes je den blbec. Jsme tvorové komunikující, a je naprosto normální, že budeme mluvit jak o věcech, které nás dělají šťastnými, tak o věcech, které nás štvou a kterých se bojíme. Je sice pravda, že lidé mají různě nastavené hodnoty a je třeba si neustále připomínat, že na tom můžeme být hůř, to ano. Může nám to pomoci pokud se opravdu nimráme ve věcech nepodstatných, ale zase bych neodsuzovala člověka, kterému se objektivně nic neděje, a přesto se tváří jako hromádka neštěstí...může mít třeba jednoduše depresi. Každý má právo se cítit občas špatně a postěžovat si svému blízkému a tím si ulevit. Takoví ti věční "keep smiling" končí dost často někde na psychiatrii s četnými psychosomatickými potížemi, protože být věčně spokojený prostě normální není a pokud to člověk patřičně nevyventiluje a je hrdý na to, že své okolí svými problémy nezatěžuje, nedopadne to pro něj dobře.