Re: Komunikace

I když mám někdy asi nálepku extrémně optimistického člověka, tak věčné "keep smiling" pěstovat odmítám, a to mj. i po následující zkušenosti:

Když jsem jako dítě občas na něco hodně nadávala, dávali mi mí prarodiče občas za příklad jednu svoji známou (o dost mladší než oni), která byla nesmírně milá a statečná, ať se jí dělo, co se jí dělo, a že se jí toho dělo docela dost, nikdy si na nic slůvkem nepostěžovala, na hrubost odpovídala vždy naprosto klidně a bez náznaku emocí (na rozdíl ode mě, "vidíš, ona se nikdy nesníží k tomu, aby takhle hnusně štěkala jako ty")... A jednoho dne byla nalezena mrtvá. (Podrobnosti vynechám.) Přesné okolnosti její smrti nikdy nikdo nezjistil. Je ale dost pravděpodobné, že si vzala život. Že už to své věčné "keep smiling" prostě neunesla. A je to strašná škoda, protože to byla hrozně fajn ženská.

A proto když mám v sobě nějaké napětí, tak se ho snažím zbavit. Sice pokud možno tak, aby to lidé kolem mě odnášeli co nejméně, ale na superhrdinku si nehraju. Když si někdo jiný (příbuzný, kamarád...) potřebuje postěžovat mně, tak ho také ochotně vyslechnu a snažím se ho povzbudit a pomoci mu. Tak proč bych si jindy ve zdravé míře nemohla postěžovat také?