Nemám všechno a jsem spokojená :)

Nevím, asi je to nějaká šťastná povaha, nebo co. Nestěžuju si na věci, který nejdou, nebo je nemám. Udělám všechno proto, aby to šlo. Pokud mám blbou práci, měním práci. Pokud mě něco začne bavit, jdu do toho. Navíc mám pocit, že když člověk chce, štěstí mu tak nějak jde na ruku. Chtěla jsem se naučit hrát na klavír, tak to umím. Chtěla jsem hrát v kapele na flétnu, tak jsem hrála. Chtěla jsem vydat knihu, tak jsem ji vydala. Když jsem chtěla hrát na bubny, tak jsem si je koupila. Teď se učím. Chtěla jsem vždycky dělat něco s hudbou, a mluvit s kapelama, tak teď dělám hudební redaktorku. Chtěla jsem dítě a mám úžasnou dcerku. Druhý se nepovedlo, ale zkusím to znovu. Chci umět anglicky, a tak na tom tak nějak celoživotně pracuju. Baví mě dělat bižuterii a založila jsem si eshop. Když jsem chtěla psát scénáře, udělala jsem si kurz. Až budu chtít udělat něco dalšího, tak to udělám. A není to o možnostech, není to o tom "nemám čas". Taky chodím do práce a starám se o dcerku a o domácnost.
Nesnáším stížnosti, jako "dělala bych todle a todle, ale....". Fajn, tak když to chceš dělat tak to dělej, pokud to dělat nechceš, nestěžuj si.
Ohledně článku... mám někdy pocit, že lidi kteří mají postižený dítě, nebo mají sami zdravotní problém a přesto jsou šťastní... já nevím, jak to říct, vyzní to blbě, ale že jim tak osud nadělil protože věděl že to zvládnou. Protože jsou silní. Ostatní slabší povahy pak jenom kňourají "vždycky jsem v životě chtěla napsat Kuchařku, ale..." a podobně.