září kruté, potom ok

Náš syn nastupoval do školky, když mu byly necelé tři roky. První den byl v pohodě - v poledne jsme volali, jak to vypadá, paní učitelka ho pochválila a řekla, že ho tam můžeme klidně nechat i na spaní. Když jsme si pro něj odpoledne přijeli, byl spokojený, vyprávěl, jak si celý den hrál s dětmi a že to bylo moc fajn. Tato spokojenost vydržela jen do chvíle, než jsem řekla, že zítra tam půjde zase. V ten okamžik začal plakat, že už tam nechce, že se mu tam vůbec nelíbí apod. Plakal každé ráno, celý měsíc. Já brečela doma do polštáře a hledala jsem způsob, jak toto trápení zmírnit. Nastoupila jsem do práce, takže varianta, že bych ho nechala doma ještě pár měsíců, přicházela v úvahu až jako poslední. Samozřejmě jsem hlídala, jestli se nezačne znovu počůrávat, jestli nezačne koktat, bát se apod. To bych neváhala a s prací bych skončila. Zůstalo "jen" u pláče. A i na ten jsme časem našli lék: když už jsem nevěděla, jak ho uklidnit, vzala jsem do ruky kalendář, a ukazovala jsem mu: podívej, dnes je pondělí, až se vrátíš domů, budeš mít jeden den za sebou, budou na nás čekat ještě čtyři dny, ale pak přijde sobota a neděle, a to budeme doma spolu celý čas. Otočila jsem list, ukázala mu, že tak to bude pořád, že vždycky bude čas, kdy budeme spolu. Zabralo to! Koupili jsme mu svůj kalendář, vyznačila jsem mu tam kromě víkendů i všechny prázdniny, a on pak byl v pohodě. Každý den po návratu ze školky chtěl ukázat, co už máme za sebou, kolik dní před sebou apod. Asi pro něj bylo důležité, aby věděl, že spolu budeme i nadále trávit více času, že bude doma. Od té doby se začal do školky dokonce těšit