Re: Když se dítě bojí

U nás to bylo se starším podobně, první den jsem tam s ním chvilku pobyla, pak jsem ho tam už nechávala samotného a všechno v pohodě prvních čtrnáct dní. Pak najednou každé ráno začal plakat. Po nějaké době jsem zjistila, že to bylo pravděpodobně proto, že nevěděl, která učitelka tam to ráno bude, střídaly se dvě, jednu měl oblíbenou, druhou vůbec. Takže tak.
Mladší byl celkem ve školkovém věku přizpůsobivý, chodil ale do jiné školky, protože jsme začali dojíždět Prahy kvůli staršímu a nebylo na výběr, byla jsem ráda,že ho vůbec do nějaké vzali, bylo všude hrozně plno. Připadalo mi to ale jak ve zlém snu. Ztrávila jsem tam s ním jeden den a nestačila jsem se divit, drezura jak ve vězení. Na povel před svačinou vyčůrat, to znamenalo všechny děti do fronty, dveře od záchoda dokořán, no některé starší děti z toho byly hodně špatné, na povel ke stolečkům nasnídat, učitelky se chovaly jako přísné hlídačky. Nejednou se stalo, že při vyzvedávání, když byli na zahradě, jsem potkala holčičku ubrečenou u branky a učitelky krafaly na lavičce zády k odemčené brance. Kdyby holčičku napadlo odejít, nikdo si toho nejspíš ani nevšim. Nebo u stejné ubrečené holčičky stála učitelka a křičela na ní, ať už toho nechá, že máma nakonec přece přijde! Na synovi tohle prostředí naštěstí viditelné stopy nezanechalo, ale nelíbilo se mi to ani trochu, tak jsem ho po nějaké době přesunula do jiné školky, kde to ale vypadalo velmi podobně, byť se předtím školka tvářila v lepším světle. Pravda, bylo tam pár dobrých duší, ale ty tam nebyly pořád, učitelky se poměrně často střídaly i mezi třídama, no prostě nebylo o co stát. Jenže do dobrých školek bylo pro nás nepražáky dostat se nemožné, na vesnici jsem ho dát nemohla, tady fungovala školka do čtyř a od tří by tam byl už sám, nestíhala bych ho vyzvedávat. Doslova vysvobozením pro nás byl nástup do školy, i když dítko srpnové, o odkladu jsem neuvažovala ani na chvilku.