Re: Děkuji za povzbuzení.
Proč někdo je tu do sta let a jiný umře už 55 a někdo třeba ve 2 letech? Otázka je jednodušší než odpověď. Zkus si na chvíli představit, že Bůh opravdu je a že skutečně vidí dál než my, že smrtí život nekončí. Pak ti musí být jasné, že vlastně ani nevíme, co je pro nás nejlepší. Já věřím, že to nejdůležitější je mít úzký a hluboký vztah s Bohem a byl by můj vztah s Ním takový, kdybych ho zahodila ve chvíli, kdy se děje něco, co mě moc bolí a čemu nerozumím. Nebyla by pak má víra jen berličkou, jak je nám často vyčítáno. Když někdo věří v Boha, protože doufá, že ho to ochrání od všeho zlého, bolestného, ale když na něj Bůh dopustí bolest a zlo, tak svojí berličku odhodí, protože mu nezafungovala a řekne Bůh není, protože by se mi to jinak nestalo a začne si hledat jinou fukčnější berličku.
Přiznám se, že si nemyslím, že by mi víra příliš pomáhala od bolesti, že by pro mě bylo snazší se s tím vyrovnat. Mám naději pro budoucnost, ale přesto je ta hranice smrti pro nás něco tak nepředstavitelného a vzdáleného, že člověk touží hlavně tady a pro tento svět, aby byla se mnou tady a teď a ne až někdy po smrti. Myslím, že je to pro mě stejně těžké jako pro nevěřící. Má víra v Boha mi nedává žádné řešení tady a teď a to potom je tak vzdálené.
Ale to hlavní v mém životě, vztah s Bohem se tím neruší, možná se i tou prožívanou bolestí prohlubuje a je jedna věc, která je opravdu výhodou, totiž že důvěřuji Bohu, že to má smysl. Že On tomu dává smysl, protože možná to cítíte jinak, ale pro mě snad nejhorším pomyšlením je, že to byla jen hloupá nesmyslná náhoda, která přinesla takové utrpení. Já to vidím tak, že je-li náš život vydán na pospas takovým ničivým nesmyslným náhodám, pak celkem ani nemá smysl ho dál žít a o něco v něm usilovat, proč, vždyť takové úsilí je pak marné.
Odpovědět