2.10.2008 20:46:34 Sari
Eliško, rozumím Ti ...
Ano, dokud máme všechny naše blízké kolem sebe živé a zdravé, nepřemýšlíme o tom, že tu jednou nebudou, nebudeme tu my ... pokud jsme tedy nevěřící. Ještě před pár lety jsem také nechápala ty duchovní věci, návštěvy kostela, modlení apod. Nic mi to neříkalo a ani jsem se o to nezajímala. Ale jednoho dne mi odešel tatínek - ze dne na den, neočekávaně a bez rozloučení. Byla to taková rána, že moji mámu to úplně srazilo na kolena a mě také. Jenže někdo fungovat musel ... Někdo musel zařídit pohřeb, formality, někdo musel venčit psa, obstarávat k tomu domácnost a pracovat. Před mámou jsem se držela a fungovala, ale stačilo, abych vyšla se psem ven na procházku kudy chodil před pár dny můj táta. A já brečela jak želva. Šla jsem po ulici a brečela jsem. A v tu chvíli jsem si strašně, strašně moc přála, aby po smrti "něco" bylo. Přesvědčovala jsem se, že táta je, jenom jsme dočasně odloučeni a jednou se zase uvidíme. Brečela jsem v noci, v autě, prostě pořád. Je to už šest let, co taťka odešel a ten pocit ztráty je pořád stejný. Musím říct, že to nepřebolelo. A stále doufám - a těším se na to! - až se uvidíme. Pro Lizzi a ostatní, kteří nechápou tu bolest: moje máma už se z toho nikdy nedostala, měsíc po tátově smrti dostala těžký infarkt a já věřím tomu, že chtěla jít za ním. Tři a půl roku jsme ji udržovali při životě jak se dalo, poté přišla další rána, když umřela i ona. A já se stala sirotkem. Přestože mám rodinu - manžela, jeho rodiče a děti - tak žiju s pocitem ztráty. Opustili mě dva lidi, kteří mě opravdu milovali - tak jako my milujeme svoje děti.
Člověk se naučí s tou ztrátou žít, ale už má jiný pohled na svět. Přehodnotí svůj žebříček hodnot a více se zaměří na svoje nitro, protože jenom ve svém nitru může být člověk s těmi, kteří už nejsou fyzicky s námi. Získala jsem i trochu jiný pohled na staříky kolem nás. Nevidím za nimi protivné důchodce, ale staré, slabé, nemocné a třeba i trochu opuštěné lidičky.
Osud nás někdy musí klepnout přes prsty, abychom přestali slyšet a začali naslouchat.
Eliško, přeju Ti, aby ses co nejdříve vyrovnala se ztrátou tatínka a pokud Ti pomůže představa tatínka, jak si hoví na obláčku, klevetí tam nahoře s ostatními a má přehled o všem, co se děje u Vás doma, pak tomu klidně věř.
Odpovědět