| Jana | •
 |
(26.10.2000 12:25:39)
Přesně nevím, z které strany začít, ani to, jestli píšu do správné rubriky (určitě ne). Témata se tu různě prolínají.
Reaguji tak nějak na více věcí dohoromady. Jak mají muži pomáhat v domácnosti a jestli je lepší vydělávat míň a být brzy z práce doma nebo naopak vic a mít nekonečnou pracovní dobu. Samozřejmě, každý si to musí rozhodnout sám.
Možná řeknete, že jsme dětmi své doby, že jsme měli štěstí, protože jsme byli mladí, když přišla sametová revluce, ... .
Je mi 24 a manželovi 29. Ještě než jsme se seznámili, věděli jsme každý za sebe, že chcem dělat, vydělat dost peněz abychom mohli samostatně bydlet a potom mít rodinu ... .
Neměli jsme doma peníze, naši se rozváděli, když jsme dospívaly (3 dcery). Od osmé třídy jsem každé letní prázdniny komplet strávila na brigádách. Celou střední školu jsem chodila denně po vyučování uklízet (2-4) hodiny a ve čtvrťáku jsem k tomu pracovala v pátky odpoledne, soboty a všechny svátky ve večerce jako prodavačka. O nedělích jsem musela pomáhat doma (zahrada, praní, ...). Neměla jsem tolik zážitků z diskoték a hospod jako mí spolužáci (raději jsem chodila pravidelně do divadla a na koncerty), ale byla jsem spokojená. Dalo se to zvládnout, ani studium netrpělo (maturovala jsem s jednou dvojkou). Myslím, že si díky tomu umím vážit věcí. Na kabát a kozačky jsem si musela vydělat a ještě dnes ho mám ve skříni a nedokážu ho vyhodit. Nechci tu ze sebe dělat chudinku a ani jsem se za ni nikdy nepovažovala. Prostě něčí rodiče mají peníze a něčí ne. Když jsem byla malá, naši je měli, když jsem byla na střední, maminka je po rozvodu prostě neměla (zato měla 3 děti a táta neplatil ani výživné).
Chtěla jsem na VŠ. Nevyšlo to. Tak jsem odjela do Německa a později ještě do Anglie jako au-pair, abych měla svému budoucímu zaměstnavateli co nabídnout (platila jsem si tam kurzy a přivezla si certifikáty) a ulehčila mámně (občas jsem jí posílala i peníze a byla jsme na to strašně hrdá). Jsem z Moravy a chtěla jsem tam i zůstat, ale plat 5.500,- hrubého, který mi byl ve 3 podnicích nabídnut jako dvojjazyčné sekretářce by mi na uskutečnění vlastního bydlení nestačil. Spočítala jsem si, kolik chci vydělávat, abych z toho zaplatila vše nutné a ještě něco ušetřila a s touto platovou představou jsem šla do Prahy. Bez problémů jsem zde mohla mít 4 místa současně. Vzala jsem to nejlépe placené, abych uskutečnila svou myšlenku - dělat tak pět let od rána do večera a pak zpátky domů a obstarat si bydlení. Na první měsíc v Praze jsem si musela půjčit od rodiny 15.000,- Kč.
Můj manžel je a byl na tom stejně jen s tím rozdílem, že při studiu na VŠ jezdil na brigády do zahraničí (hovoří 3 jazyky) a během roku vydělával, jak se dalo. Měl přede mnou tedy finančně asi 5 let náskok. Když jsme se před třemi lety brali, opět jsme se utvrdili v tom, že teď objětujeme max. 5 let práci a na to, abychom si zajistili vlastní bydlení a já potom mohla být na mateřské v klidu 3 roky doma a on mohl jít dělat jinou, méně časově náročnou práci a pravděpodobně za míň peněz. Tři roky jsou pryč. Možná budeme mít letos o vánocích poprvé i dovolenou. Pořád jsme v práci od 7 do 20 a 3 víkendy v každém měsíci. Je to náročné, jsme už i vyčerpaní a vděční za každý volný víkend a těšíme se na tu vánoční dovolenou. Ale jsme šťastní. Máme štěstí, že pracujeme spolu, právě jsme si komplet zrekonstruovali byt v paneláku na jednom z pražských sídlišť a na řadu přichází miminko. Vše, co jsme vydělali, padlo na ten byt, ale teď už nám vlastně půjde jen o přežití (auto nemáme a nepotřebujeme). Takže až to vyjde a já otěhotním, dá manžel výpověď a najde si klidnější práci, aby byl více se mnou než se svým šéfem (a bude domů nosit míň peněz). I já myslím dopředu. Do stejné práce se vracet nechci, takže jsem se přeorientovala na účetnictví a pokusím se ho dělat i při mateřské nebo později na částečný úvazek, protože pro nás oba platí - rodina především. Jo a kdo ví, možná že mi to takto s tím účetnictvím nevyjde, tak třeba zkusím splnit si to, co jsem přeskočila = VŠ.
Co tím chci říci a proč se tady tak vykecávám a zabírám místo ? Je to americký sen ? Ani zdaleka. Jen možná víme, co chceme a víme, že to nepřijde samo a zadarmo. Nemám ráda, když si mí vrstevníci stěžují a říkají, že jsem měla štěstí. I oni mohou jít z Moravy jako já do Prahy (bydlet na ubytovně), i oni na sobě můžou nějak pracovat (rekvalifikace, ...) a i oni můžou mít práci od rána do večera za dobré peníze. Když ale někomu z nich tohleto řeknu a když vidí, jaký čas trávíme s manželem v práci, zatímco oni zajdou na pivo, na sport, na výlety a za svými koníčky, řeknou, že by to za ty peníze nedělali. Takže kamarádky stále bydlí u rodičů nebo s přítelem (nebo i s přítelem a s dítětem u rodičů) lamentují nad tím, jaká je hrozná doba a kde mají na ty byty za několik set tisíc (či milióny) vzít.
Doporučuji všem rodičům, vést své ratolesti k domácím pracem, k brigádám (vlastním penězům) a nechat je vyleťet co nejdříve z hnízda, aby se starali sami o sebe, pak nebudou muset v manželství řešit, jestli je žehlení ženská práce či mužská. Já jsem se vždycky rádala motala kolem táty (měli jsme barák), takže umím zacházet se šroubovákem, s vrtačkou, pilou, cirkulárkou, zatápět, ... a na běžné opravy v bytě mi to stačí. Při rekonstrukci našeho bytu jsem komplet vše od projektu, rozpočtu, zedníků ... organizovala já, vše na úřadech, další řemesla ..., přecejen je manžel víc zaměstnaný než já (a vydělává víc) a on byl strašně pyšný (i já), že se na mě mohl spolehnout. Myslím si, že by to zvládla každá ženská, jen máme pořád od výchovy vsugerované, že to je přece mužská práce. Také můj manžel se o sebe umí postarat (pral si, vařil si, žehlil si, ukízel si ... vedla ho k tomu jeho maminka, dokonce peče na vánoce) a hlavně, nikdy mi nepřidělává práci. Neuklízím po něm (oblečení, tlaíře, ...) a ani já si z něj nedělám sluhu. Když uklízíme byt, tak vždycky oba, jen mu nechávám, aby si vybral práci (raději vysává, než utírá prach, raději vaří nebo žehlí, než aby myl koupelnu, raději vytírá, než aby zalíval kytky či věšel prádlo ...). Také oba uznáváme, že se prostě někdy někomu ale vůbec nechce, že je prostě líný. Takže buďto jsme líní oba a tím pádem nám nepořádek nevadí, anebo je někdo líný o trochu míň a nechá toho, kdo je líný víc, aby si tu svou lenost vychutnal a jde a umyje nádobí (představa zaschlého špinavého nádobí je to jediné, co vždycky jednoho z nás dokáže zvednout a lenost překonat). Jsme zatím dva a tím, že si práci nepřiděláváme (každý si po sobě uklízíme), není ani ta naše domácnost nijak náročná a prakticky se uklizená udržuje pořád "skoro sama". Nechci po manželovi věci, které vím, že přece můžu udělat i já, jako něco přešroubovat, ... a on nepovažuje za automatické, že musím jen já žehlit, když si to stejnětak může vyžehlit i on sám, tak proč by se mi zrovna teď mělo chtít mu žehlit košile. Přes to přeze všechno, co jsem zde o naší dělbě práce a přístupu k ní napsala, dělám já ráda ty "ženské" práce a manžel ty "mužské" práce, ale je skvělé vědět, že ani jeden to dělat nemusíme a na druhou stranu že každý tu druhou práci prostě zvládneme. Nechce se mi šroubovat dvířka od skríně a děkuji manželovi, když si toho všimne a aniž bych ho o to žádala (ví, že to zvládnu) to udělá a naopak to funguje také. Je vděčný, že najde denně čisté oblečení, aniž by se o to musel strat a nezapomíná mi za tu péči kolem něj děkovat. Jen má povinnost mi včas nahlásit, že si bere ze šuplíku poslední čisté ponožky,... .
Další, co si myslím je, že práce (pomoc v domácnosti či brigády) lehce zažene myšlenky na vysedávání po hospodách, lítání po diskotékách, kouření, flákání se po sídlištích, následné zkoušení drog, ... , denně žasnu, kde všichni ti náctiletí "in - oháknutí" teenageři berou např. peníze na cigarety (a že jich kouří stále víc, se nedá popřít). Od rodičů ?
Nevěděla jsem jak začít a ani nevím, jak skončit. Snad přáním hezkého dne všem !
P.S. : Každý svého štěstí strůjcem ? (My zatím ano.)
|
| Radka, 19. týden | •
|
(26.10.2000 13:54:26)
Myslím, že tak jednoduché to není.
I jiní lidé jsou pracovití a dělají užitečnou práci, ale bohužel se neživí znalostí cizích jazyků, takže berou mnohonásobně nižší plat a jsou jim málo platné všechny přesčasy. Nestěžuju si na smůlu, jen nechápu proč v téhle zemi manažer má 10-násobný plat oproti kvalifikovanému řemeslníkovi. Moje teta žije v SRN, tam takhle propastné rozdíly v platech nejsou a ona se upřímně diví, jaktože každý poctivě pracující člověk v ČR nemůže žít
na slušné úrovni.
Já jsem účetní a můj muž instalatér. Muž hledá lépe placené místo mimo naše bydliště a já budu muset přivydělávat při mateřské, abychom se nemuseli šidit alespoň na jídle.
A teď Tě prosím, máš nějaký tip, jak to zlepšit? Můžeš mi napsat na e-mail.
Děkuju Radka
|
| Lenka | •
|
(26.10.2000 16:11:52)
Ahoj Radko,
přečetla jsem si oba příspěvky v téhle "větvi" diskuse a musím říct, že se přikláním spíš k názorům Jany.
Doba, kdy se v Čechách jak Ty píšeš dalo "živit cizími jazyky" jsou dávno pryč. Dneska už se nějaký cizí jazyk (nejčastěji asi angličtina nebo němčina) bere jako samozřejmost, ne jako kdovíjaká výhoda.
Češi jsou navíc dost neochotní se třeba kvůli práci stěhovat a vůbec jí cokoliv obětovat. Nemluvě o tom se v produktivním věku něco nového učit. Jsme ještě pořád zvyklí, že by měla být práce jaksi automaticky a že bychom měli 30 let dělat to samé.
Mám ve svém okolí hodně lidí různých kvalifikací a stupňů vzdělání. To , jak se kdo v práci prosadil a zorganizoval si bydlení, osamostatnění, vůbec nezáleží na tom, co dělá, ale jaký má k práci a vůbec k životu přístup.
Je těžké radit cokoliv konkrétního Tobě, když Tě neznám, ale kolem sebe vidím jednoznačně, že "když se chce, tak to jde". Jenom mě zaráží, když tady vidím občas stesky jako "mám malé dítě, bydlíme u rodičů manžela a nesnášíme se s tchýní". To si opravdu každý musí promyslet včas, dřív než se do takové situace dostane. O tom si myslím taky Jana psala a tak jsem tomu rozuměla já.
Přeju všem hezký večer,
Lenka
|
|
| Jana | •
|
(26.10.2000 17:19:29)
Ahoj Radko,
zdá se Ti to, o čem píši jednoduché ? Tak jsem asi srab, protože pro mě to tak úplně jednoduché nikdy nebylo. Zatímco spolužačky vyprávěly o zážitkách z prázdnin, já vždy jen mlčela a např. mě těšil pohled na hodinky, které jsem si za ty brigády koupila (mzda 12,-Kč na hodinu - to asi nikdy nezapomenu).
Co ty cizí jazyky ? Jsem natvrdlá a po gymplu bych si neřekla ani o sklenici vody. Proto jsem sama sebe hodila přímo do cizí zemně, protože jsem věděla, že mi tam nic jiného nezbyde, než začít mluvit a tu cizí řeč se naučit. Také jsem tam ze začátku seděla na posteli a brečela, že nerozumím, že si neumím o nic říct a jsem tam sama a několikrát během prvních 3 týdnů balila kufry a jela domů.
Dva měsíce jsem hledala kdekoli na Moravě práci. I ten řemeslník ji najde líp, protože něco umí. Byla jsem bez praxe, jak mi říkali na pohovorech - právě jsem se vrátila ze dvou výletů, měli strach, že jim buď zase odjedu nebo že otěhotním. Dokonce se mě ptali, jestli mám přítele a kde bydlíme a kdy plánujeme rodinu ... . To vše jsou nespravedlnosti, se kterými se setkala asi každá. Proto jsem šla za prací do Prahy. Tady jsem ji našla a ještě i dobře zaplacenou.
Navíc dnes jsou cizí jazyky samozřejmostí a právě proto, abych se úplně nezastavila a měla později (po matřské) šanci na práci, jsem si udělala rekvalifikaci na účetní (s využitím obou jazyků) a pokračuji v dalším stupni vzdělávání v této oblasti (třeba jednou zvládnu i tu VŠ). Stojí to čas a peníze, ale jak jsem již napsala - něco za něco. Na mateřskou se mi půjde klidněji.
To, o čem píšeš, je strašné a vím, že to tak chodí. V regionech, kde je vysoká nezaměstnanost, toho zaměstnavatelé zneužívají a dávají se jen základní platy, neplatí přesčasy ani státní svátky, přitom se taková pracovní doba vyžaduje. Ale i to je to, proč jsem šla jinam.
Že nemůžou jít do Prahy všichni ? Nemluvím o situaci těch, kteří někde žili celý život, chodili do přespolní fabriky, mají tam domy a všechno a deset let do důchodu (= že už se nic jiného nenaučí a učit nebudou). Ale ti, o kterých jsem psala (např. mí vrstevníci), ti můžou. Když nepomůže v takovéto situaci stát, tak je asi třeba se mu připomenout. Když z těchto míst odejdou ti mladí, kdo tam bude mít děti, pro které by bylo třeba školek, škol, služby, lékaři, ... ? Když tam nevyděláte peníze, tak je tam ani neutratíte a stát potřebuje, aby se utrácelo. Státu je tím líp, čím víc lidi utrácí.
Manažer ? Abych pravdu řekla, nevím, kdo je to manažer, co dělá a jekou má zodpovědnost tak, jak jsi to napsala. Ani nevím, jaký má manažer, o kterém píšeš, plat a jaký má plat kvalifikovaný řemeslník. Vím, že je tady spousta věcí špatně, spousta bordelu, když člověk slyší o kampeličkách, bankách, zlatých padácích, ... . Dřív jsem také jen tak vypouštěla z pusy stejné věty, jako říkáš ty, na všechny strany (klábosení u kafe, ...), ale od té doby, co jsem do toho začala vidět hlouběji, si to je nak nedovolím. Každý majitel firmy (větší či menší) mi potvrdí, jaká zodpovědnost to je, kterou jeho zaměstnanci nevidí, jaká dřina to je, když chce být dobrý a slušný. Tato odpovědnost a starosti a udržení dobrého jména je o to těžší, čím větší informační chaoz a celkový bordel s firmami v této zemi vládne. Ostatně jako účetní o tom víš jistě své. Proto bych neházela manažery (podnikatele, ...) do jednoho pytle, natož abych je srovnávala (či jejich platy) s kvalifikovanými řemeslníky.
K Německu bych se raději nevyjadřovala (nechci srovnávat nesrovnatelné) a navíc si o tom myslím své. Sama za sebe si nejsem jista, zda bych chtěla být na jejich úrovni (po všech stránkách).
Nemám pro Tebe tip, jak zlepšit Vaši situaci, nemám na to patent. Spíš jsem asi tím celým psaním chtěla doplnit to, co si myslím o zodpovědnosti každého z nás vůči sobě a ostatním. Nevím, kolik je vám let, kde žijete, ..., a asi to ani vědět nemusím, protože bych nebyla o nic moudřejší k tomu, abych ti dávala tipy. Na mateřské si budeš přivydělávat. To je dobře nebo špatně ? Přáli jste si dítě ? Věděli jste, do čeho jdete ? Nebo je to vše nějaká rychlá souhra náhod (nechtěné těhotenství, ale nakonec si dítě necháváte, náhlé zhoršení finanční situace, vyhazov ze zaměstnání, ...) ? Asi se ptáš, kam tím mířím. Nejsem ani svatá, ani neomylná, ani nejspravedlivější, ... . Ale když mi moje kamarádka řekla ve svých 18 letech, že je těhotná a musí se vdávat a že teda budou bydlet u jejích rodičů a v rámci 3+1 budou mít jeden pokoj, protože si chtějí ušetřit na dům (žili na úkor rodičů) a k tomu si stěžovala, jak je to strašné, jak je nízká mateřská a kolik vydělává manžel, ... tak jsem se jí zeptala úplně stejně - a to jste předtím nevěděli ?, museli jste mít nejdřív dítě a pak teprve bydlení a ještě k tomu rovnou barák ? . Nenaznačuji tím nic ve vztahu k tobě. Nemyslím si o tobě nic, protože o tobě nic nevím. Takže co tím chci říci ? Třeba je to jen takové doplnění k tomu, co jsem psala v rubrice interrupce v článku Interrupce - osvěta - jednoduché počty ()( 30.8.2000 8:53:30, Jana ). Nerada bych, aby došlo k omylu, že si nestojím za tím, co píši. V srpnu jsem psala o tom, že manžel ještě nemá po vojně, tak je pro nás dítě nemyslitelné. Protože si dítě přejeme, začala jsem se pídit po informacích a zjistila jsem na ministerstvu vnitra, že když budu těhotná nebo už mít dítě, tak mi ho odvedou maximálne na 3 měsíce (když o to zažádá). Rozhodil jsme se tedy, že se podle toho zařídíme, domluvili s nadřízeným, že kdyby šel na vojnu na tři měsíce, tak se to smluvně upraví tak, aby se mohl vrátit (bude-li chtít) no a dali jsme volnou ruku přírodě a snad budeme brzy těhotní.
A ještě mě napadá jedno srovnání. Proč se vždycky tak rádi srovnáváme s těmi, kteří jsou na tom (podle našeho mínění) líp ? Je jedno, je-li to náš soused nebo rovnou celé Německo. Zkusili jste si třeba srovnat, co se za těch pár let stalo u nás a co na Slovensku ?
Příjemný podvečer všem. Jana
|
| Dana , 29 let , dvojčata 21 měsíců | •
|
(26.10.2000 21:28:41)
Milá Jano - ve valné většině souhlasím s tvým příspěvkem - každý svého štěstí strůjcem, ale nebudete-li mít v životě alespoň trochu "kliku" - můžete se snažit až na půdu a určitě to hodně dlouho potrvá. Než jsme se rozhodli mít děti, byli jsme oba poměrně dobře finančně zajištění a žili v pronajatém bytě - něco jsme sice našetřili, ale oba po rozvodu zanechali svým partnerům co se dalo, protože alespoň v tomhle ohledu jsme chtěli mít čisté svědomí. Takže jsme začali v podstatě od nuly s nějakými třistatisíci na kontě - zařídili byt v horním patře RD mých rodičů (to bylo účelové, protože jsem čekala, že s dvojčaty budu mít dost práce, mým rodičům se rozpadalo manželství a domnívali jsme se, že by je vnoučata mohla trochu slepit - stalo se, navíc jsme předpokládali, že to lépe zvládneme finančně - protože neplatíme nájem, nýbrž přispíváme na poplatky a koupit byt bychom nezvládli a investovali do lepšího auta, protože transport s dvojčaty na chalupu v Krkonoších - nakonec i k lékaři nepředstavuje velkou legraci). Takže jsem odešla na mateřskou a ejhle - šéfové mého muže začali trochu víc utrácet a firma nezadržitelně dospěla k ořezávání, takže manžel dostal párkrát najevo, že se budou snižovat stavy zaměstnanců a "omlazovat" kolektiv a raději odešel. Žijeme v Praze, odepsal celkem na 79 inzerátů - pouze ve 3 případech byl pozván k osobnímu pohovoru, ale žádné zaměstnání. Podotýkám, že je mu nyní 48 let a vypadá tak s bídou na 40, ale tzv. nemá lokty. Prostě není žádný rváč. Takže z nouze začal podnikat, protože je nám jasné, že Úřad práce je až opravdu poslední štace. Já na mateřské pracuji (jsem také účetní), protože mimo to, že potřebujeme peníze (minulý měsíc vydělal manžel 2000 čistého), mne to i velmi baví - navíc nechci přijít o zavedenou klientelu a "vypadnout" z oboru, ve kterém se toho tolik mění. Podotýkám ještě, že manžel je VŠ vzdělaný, ale nikdy se svým oborem nezabýval. Přijde-li někam, kde místo neodpovídá jeho kvalifikací - ale pane inženýre, co byste tu dělal? Na druhé straně - neřeším problémy některých žen, které sem psaly - ve vaření se střídáme, manžel je velmi pořádkumilovný (jeho systém hromádek je naprosto nepřekonatelný) a poměrně často hlídá děti, abych mohla pracovat. My jsme si prostě jen prohodili role. Fakt je, že mně to ohromně vyhovuje a jsem spokojená i s financemi a bydlením (muž občas mívá deprese, že je neschopný apod., takže se ho snažím podržet, protože podniká opravdu krátce a všechno chce svůj čas). Nevím jenom, jak bychom dopadli, kdyby možnost, že vydělávám já - neexistovala (mohla jsem být např. prodavačka nebo cokoliv jiného, co se z domova dělat nedá). Pravda je, že bych se asi alespoň poohlédla po nějakém úklidu, ale zase za cenu toho, že muž bude hlídat děti. Navíc jsem věděla jaký je, kolik je mu let a pořád ho mám moc ráda, takže to neberte jako stěžování si, ale pouhé konstatování faktu, že nejde hned ovlivnit všechno a vždycky, protože jsme také všechno měli naplánované a stalo se.... Přesto jsem moc spokojená - to bylo jen pro ilustraci.
|
|
| Radka | •
|
(27.10.2000 13:09:46)
Milá Jano,
po té, co jsem si přečetla Tvoji podrobnější odpověď, s Tebou musím v jádru věci souhlasit. Četla jsem také Tvůj příspěvek v rubrice Interupce - s ním souhlasím beze zbytku. Velmi obdivuji Tvou odvahu vydat se do cizí země a tam se učit jazyk.
Za výši svého platu si můžu sama, neumím se prosadit a nejsem vytrvalá, když se mám vzdělávat, ale situace mého muže je trochu jiná. Bohužel ani v Praze nezíská moc dobrý plat a to místo hledá už docela dlouho. Chce alespoň osm tisíc čistého, aby uživil mě a miminko, které jsme si dlouho přáli.
Nestěžuju si, věděli jsme do čeho jdeme a nějak to zvládneme, ale za cenu toho, že budu muset pracovat, ačkoli si myslí, že mateřská
|
|
| Radka | •
|
(27.10.2000 13:25:55)
Milá Jano,
po té, co jsem si přečetla Tvoji podrobnější odpověď, s Tebou musím v jádru věci souhlasit. Četla jsem také Tvůj příspěvek v rubrice Interupce - s ním souhlasím beze zbytku. Velmi obdivuji Tvou odvahu vydat se do cizí země a tam se učit jazyk.
Za výši svého platu si můžu sama, neumím se prosadit a nejsem vytrvalá, když se mám vzdělávat, ale situace mého muže je trochu jiná. Bohužel ani v Praze nezíská moc dobrý plat a to místo hledá už docela dlouho. Chce alespoň osm tisíc čistého, aby uživil mě a miminko, které jsme si dlouho přáli.
Nestěžuju si, věděli jsme do čeho jdeme a nějak to zvládneme, ale za cenu toho, že budu muset pracovat, ačkoli si myslím, že mateřská dovolená je od toho, abych se bezezbytku věnovala dítěti.
Radost z dítěte mi stojí za to, abych se uskrovnila, ale abych byla upřímná, nebýt vydatné pomoci rodiny, nevím, jak dlouho bychom ještě museli rodičovství odkládat.
Děkuji Ti za Tvoje názory, občas něco takového potřebuji slyšet, i když mi to na optimismu nepřidá.
S pozdravem Radka
|
| Jana * | •
|
(31.10.2000 15:06:54)
Hned v úvodu děkuji za odpovědi (podněty) a pro lepší přehlednost si ke jménu připojuji hvězdičku (Jana*). Doufám, že ji časem vyměním za nějaké to ... 6. týden apod.
Milá Stáňo,
nejsem cílevědomá. Jsem pohodlná a líná, ale vidím všechno vždy černě - přímo třikrát černěji než jen černě a mé vlastní katastrofické scénáře mě nutí snažit se jim předcházet. Když jsem byla po gymplu 3 týdny bez práce, byla jsem nervní a rodina si se mnou pořádně užila. Proto se snažím sebe ani své blízké do této situace nepřivádět = dělat něco pro to, abych jim předešla a dopřála si širší okruh řešení.
Učitelé - máš naprostou pravdu. Také jsem kdysi chtěla být učitelkou. Nechci se do toho příliš zamotávat. Mám dojem, že naše školství by potřebovalo kompletně nějakou ozdravnou kůru a že zvýšením platů učitelů se to nespraví, ale je to lepší, než nic. Asi by se z toho dala rozvinout další diskuze (v rubrice rodiče a škola) a že by mohla být velice plodná a zajímavá.
Jen ještě poznámku. Státní rozpočet je vždy tak napnutý, že se tam velmi těžko hledají peníze na jakékoli neziskové činnosti. Myslíte si, že školství je opravdu neziskové, pomineme-li materiální stránku ? Proč nám odmalička kdekdo říká, že nejlepší investicí je investice do vzdělání ? Na zkrachovalé kampeličky se peníze našly. Upřímně řečeno mi vadí, že se mě nikdo nezeptal, jestli ze svých peněz (daní) chci někomu zachraňovat prostě a jednoduše něčí hladovost a špatnou investici. Nechci. Nechci schvalovat to, že někdo někoho okradl a ještě mu na to ty peníze dát. Kdybych si měla vybrat, jestli mají jít ty peníze na kampeličky nebo na školství, rozhodně bych volila školství.
Myslím, že jsme se pochopily. Já jsem nevolila práci, ktrá mě baví, ale snažila jsem se to málo, co umím (prakticky nic) co nejlépe prodat. Rok a půl jsem řešila otázku změny zaměstnání (nespokojenost) a jako jediný klad jsem viděla opravdu ty peníze (za to málo, co jsem mohla nabídnout, byly víc, než slušné). Nakonec jsem si to všechno srovnala, přeříkala, sepsala jsem si na papír pro a proti tohoto a jiných zaměstnání (které bych se svou kvalifikací - nekvalifikací) mohla dělat a zůstala jsem s cílem, kterým se stalo to účetnictví. Až teprve od té doby můžu říct, že dělám mimojiné i práci, která mě baví. Do budoucna doufám, že se mi splní tvůj model, dělat práci, která mě baví, pracovat normálně a klidně za normální peníze, pokud nám to bude stačit pro uspokojení našich potřeb a mít čas na rodinu. Proto jsem se současným stavem spokojená, protože vím, proč jsme se tak rozhodli. Takže nejsem ctižádostivá, ale spíš asi strašpytel, mám strach z dluhů, půjček, hypoték, ... proto žádné nemáme, co kdyby nás zítra porazilo auto a zůstali jsme na vozíčku ? Vlastně, co si dělám starosti, vždyť jsme na to pojištění ?! Představ si, že jsem už pojištěná i ve vztahu k očekávanému těhotenství. Přesněji řečeno : mé dvě kamarádky strávily v rizikovém těhotenství 30 - 60 dní v nemocnici, tak jsem se pojistila na pobyt v nemocnici, když už nepřinesu domů žádnou výplatu, tak ať se to aspoň nějak srovná. Samozřejmě že budu ráda, když tady v práci budu do toho počítače bušit až do porodu a žádné komplikace nenastanou, ale co kdyby ... ?
S tím, co píšeš o založení rodiny, naprosto souhlasím (viz. tvůj pláč na špatné hrobě).
Mimochodem, jsem ta Jana, která tu před časem psala o svých plánech na mateřské (účetnictví doma). Jsem ta, která se svého času věnovala Kláře a problémům s tchýní či přítelem. Jsem ta, která "by možná nebyla" (témata genetických vyšetření...), dále si nevzpomínám, musela bych zalistovat. Vím, že je nás tu moc a člověk si neudělá obrázek o žádné z nás, tak se to pokusím v mém případě odteďka změnit (Jana*).
Milá Radko,
to, čemu ty říkáš odvaha, nazývá moje babička drzostí. Nevím, která z vás je blíž, ale žekla bych, že ta babička. Za drzost považovala i to, když jsem se svými znalostmi a kvalifikací odepisovala na inzerát na svou práci. Já jsem jí řekla, že nic horšího, než že dostanu zápornou odpověď, se mi přece nemůže stát. (Nakonec jsem prošla přes 2 kola konkurzů a z 80 dalších zájemkyň si mě vybrali - tomu babička říkala, že mám víc štěstí, než rozumu, ale s tímto názorem už tak docela nesouhlasím). Co tím chci říci, že věci a situace nemusí zdaleka být o tom, o čem se nám zdá, že asi budou a že za něčím často vidímě něco mnohem horšího a náročnějšího, než jaké to pak ve skutečnosti je. Tedy, že i firmy inzerující místo tam často musí něco napsat, aby to nevypadalo, že je to prázdné a zadarmo a aby udělaly selekci těch, kteří mají ještě větší drzost, než já.
To, co píšeš o svém manželovi, je platově opravdu špatné. Ruku na srdce - píše se mi lehce, když to vychází, ale zatím si neumím představit, jak bychom s takovým platem vyšli (a to nemáme žádné nadměrné náklady a požadavky).
Milá Dano,
i já s tebou souhlasím. Něco na tom rčení - ve správný čas na správném místě - je. Jinak řečeno - mít aspoň trochu kliku. Vím, že i nás může potkat spousta nepředvídatelných situací, které nám život převrátí naruby a my zjistíme, že jsme naprosto neschopní a nepřipravení. Spíš jsem tím chtěla říct, že se snažíme alespoň na ty předvídatelné události v rámci našich možností a schopností připravit. A založení rodiny mezi ně určitě patří. Jinou věcí je, že když se v osmé nebo deváté třídě rozhodujeme o dalším vzdělání či budoucím povolání, nemáme ani tušení, o čem všem ten život je, natož o čem jsou ta povolání či to vzdělání a jak je to právě s věcmi jako mateřská, ... a vůbec se vším. Vlastně bych tu mohla zopakovat to, co jsem psala o interrupci a následně i o osvětě.
Případ tvého manžela je mi blízký. Otci je 49 let, je to inženýr a ve svém oboru nemohl na Moravě najít práci a slušně placenou už vůbec ne. Je bez závazků, takže šel do Prahy, ale ani tady nenašel práci odpovídající jeho kvalifikaci, tak své VŠ vzdělání zatajil a dělal zedníka a teď skladníka. Bydlí na vellice slušné ubytovně, bere 12-15 tisíc čistého (jak kdy, pracuje opravdu hodně - přesčasy, směny apod.) a je (v rámci možností) spokojený.
Když už jsme u toho, můj zeť tam také nenašl práci (makléř), tak přišel do Prahy asi před 6 lety, 4 roky jen dojížděl a bydlel na ubytovně a pak sem s ním přešla i moje sestra. Ta si počkala, až se v rámci bankovního ústavu, v němž pracovala, uvolnilo místo odpovídající její kvalifikaci a jejím představám. Jen z naší třídy z gymnázia je v Praze už 1/3 lidí. Neříkám, že je to směr nebo cesta, ale pro nás všechny, které jsem zde uvedla, to bylo řešení.
Dále to, co píšeš o "prodavačce", je pravada a s tím také souhlasím. Je to vlastně taková nespravedlnost, chybějící, ale velice důležitý mezistupeň v - řekla bych přímo - sociální politice a politice nezaměstnanosti. Asi si ještě počkáme, než se to nějak změní. Třeba ten článek o zaměstnávání matek, který se tu objevil před nedávnem, byl sice zajímavý a rajskou hudbot budoucnosti, ale určitě uplyne ještě mnoho vody, než na to přijde i někdo u nás. Jde zde ruku v ruce všechno se vším. Čím více oba rodiče pracují, aby uživily rodinu, tím méně času tráví s dětmi, tím více času tráví děti nekontrolovatelným způsobem a tím více to pak stát (nás, daňové poplatníky) stojí peněz, napravovat delikventy a jimi způsobené škody. Dáme-li děti jen do kroužků a jiných zařízení, musíme na to vydělat, ten citový vztah jim to nenahradí a i ty kroužky a jiná, třeba státní zařízení, musí někdo zaplatit.
Ještě jednou Vám děkuji za odpovědi, nutíte mě znovu o věcech přemýšlet a přehodnocovat své názory.
Přeji všem hezký den ! Jana*
|
| Míša, syn 3 a 3/4 | •
|
(31.10.2000 17:27:02)
Jani,
promiň, jsem puntíčkářka, tak mi to nedá, abych Tě neopravila. Má-li ten příbuzný makléř za ženu Tvou sestru, je to ŠVAGR. Zeť je manžel dcery.
|
| Jana* | •
|
(1.11.2000 7:36:05)
Míšo,
děkuji, mně to bylo nějaké divné, že jsem až do včerejška nevěděla, že mám zetě, ale nemohla jsem si vzpomenout, co jiného bych teda mohla mít, než zetě ... a já mám švagra ... já hlave děravá.
Hezký den ! Jana*
|
|
|
| Dana - dvojčata - kluci - 20 měsíců | •
|
(31.10.2000 21:29:15)
Milá Jani* a tos trefila hřebík na hlavičku, protože to, že na nás má tatínek čas v podstatě kdykoliv, že společně absolvujeme nákupy, že se může věnovat dětem víc než táta, který vydělává peníze (to neznevažuji lidi, kteří to umí), to, že chceme-li s dětmi na hory nebo musíme k lékaři a nemusí nic vysvětlovat svému šéfovi, to, že mi může pomoci s úklidem, že za mne vezme vaření v době odvodů DPH nebo daní z příjmů, či v případech, kdy se učím, - tohle všechno pro mne znamená víc, než když nosí domů peníze. Prostě život je otázkou priorit a kluci jsou takhle malí jenom jednou a momentálně pro mne není to, že nevydělává tolik, kolik bychom chtěli, důležité (taky bychom chtěli vlastní domeček a dovolenou přinejmenším na Seychelách) - zatím stačí, že máme na chleba a klukům na oblečení. Takže Vám oběma budu držet palce, aby ta Vaše (jak říká babička - drzost - já myslím spíš - zdravá ctižádost s mírnou dávkou dravosti - ono to jinak ani v dnešních poměrech nejde) vydržela, Vaše plány vycházely a zůstala Vám ta "kapička štěstí", protože jak říkáš - být ve správnou dobu na správném místě - to chce i to štěstí.
|
|
|
|
| Stáňa(40)+Ondra(6,5) | •
|
(27.10.2000 15:11:34)
Milá Jano,
myslím si, že máš do značné míry pravdu, ale zase na druhé straně … Kdo bude třeba učit naše děti, pokud učitelé kouknou na svůj plat a půjdou všichni třeba do reklamních agentur, dělat správce sítí, dealery - prostě něco lépe placeného. Tím nechci nijak zpochybňovat Tvé řešení (musím spíše říci, že tě obdivuji, já jsem mnohem méně cílevědomá a asi taky o něco pohodlnější a konzervativnější), spíš chci říci, že není universální.
Souhlasím s tebou v tom, že důležité životní kroky by si měl každý aspoň trochu promyslet, a ne „skočit bezhlavě do vody“ a pak jen žehrat na to, „že je mokrá“. už jsem tu jednou v nějaké jiné diskusi psala, že každý by měl mít možnost zvolit si svou cestu a pokud tak učiní měl by přijmout nejen její klady, ale i zápory. Já jsem třeba volila práci, která mne baví a která (zcela upřímně řečeno) obvykle ode mne nepředpokládá, že se jí budu věnovat 12 hodin denně, a která placená sice slušně, ale ne nijak mimořádně, ikdyž bych ve své profesi nesporně našla něco o dost lépe placeného (ale taky časově náročnějšího) a beru tedy jak výhody (zbývá čas na rodinu, práce mne baví), tak nevýhody (nevydělávám takové částky jako někteří moji kolgové ze studií).
Založení rodiny předpokládá, že budu myslet trochu dopředu, nicméně bych považovala za férové, aby skutečnost, že kvalitně vykonávám svou profesi, byla ohodnocena tak, aby mi to umožnilo vytvořit si v rozumné době pro tento krok určité zázemí nebo vzít si půjčku a pak mít možnost ji splácet. Ale to už je o platech, ohodnocení jednotlivých profesí, dostupnosti bydlení atd. – a to sice „brečím hezky, ale na špatném hrobě“.
Mimochodem, jsi ta Jana, která se tu před časem psala o svých plánech na mateřské (účetnictví doma)?
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)