Názory k článku Dítě nemá být překážkou v životě, ale jeho součástí

Mě je paní Aldort v mnohým sympatická, ale pokládám ji spíš za takového "otevírače" - člověka, který dokáže nabourat zažité (přežité) věci, má dobrou intuici, umí nabídnout jinou perspektivu, nastartovat nový styl uvažování. Ale o poznání hůř umí to nové budovat. K tomu jí schází systematičnost, příliš často si do svýho pohledu dosazuje to, co se jí hodí. Myslím, že to nedělá záměrně, spíš nemá tu systematičnost nacvičenou. Systematičnost - tím v tomhle kontextu myslím hlavně to, jakou váhu přisuzuje jednotlivým poznatkům. Ona dost často zevšeobecňuje vlastní zkušenosti a tohle zevšeobecnění podepírá dalšíma příkladama, o kterých se dozví. Jenže její styl práce je spíš: moje zkušenost je A, tuhle jsem se dozvěděla taky o A, a ještě tady o A, obecný poučení zní A. Jenže zevšeobecňovat by se mělo spíš stylem: mám dlouhou řadu případů A, A, A, B, A, C, D, A, B, A, A atd., převažující je za těch a těch podmínek A.

U větnýho rozboru se ztrácívá hodně, hodně času, já na něm svýho času poztrácel poslední dva ročníky češtiny na základce plus volnej čas věnovanej půlročnímu doučování před přijímačkama na gympl, neboť se vědělo, že větnej rozbor patří k prvkům rozhodujícím o přijetí. Na ten gympl jsem se dostal, tudíž je vlastně otázka, jestli to byl ztracenej čas, třebaže celý to drcení a šrocení bylo v zásadě na jedno použití, nicméně použití (tehdy) velmi důležitý.

Ale větnýho rozboru se musím trochu zastat, stejně jako geometrie, matematika nebo fyzika dává nahlídnout do toho, jak věci fungujou. Je v tom už něco podobnýho, jako když umím řídit, tak samozřejmě nepotřebuju vědět, jak funguje motor - nicméně není to úplně od věci. Ovšem za podstatnější pokládám možnost nahlídnout prostřednictvím větnýho rozboru (mimo jiné, nejen jeho) do vnitřní logiky fungování věcí - úžasná věc na posilování mozkovejch svalů. To by se ovšem ve školách děti nesměly samoúčelně drtit taxonomii větnejch členů, a místo toho by se na úvod měla postavit třeba otázka: jak je vlastně třeba možný, že z postavení určitýho slova ve větě poznáme, jakej význam má celá věta? Proto větnej rozbor může otevřít dveře logice mezilidský komunikace - anebo taky otrávit tak, že si lidi ty dveře radši sami navždy zabouchnou.

Ona ta hranice nápodoby není jasná tlustá čára. Vždyť větnej rozbor se taky učí částečně nápodobou, paní učitelka napíše na tabuli vzorovej případ a žáci pak dělaj cvičení, u kterých zkoušej zopakovat, co jim učitelka říkala. Operace kyčelního kloubu je podstatně složitější záležitost, ke který je potřeba nastudovat spoustu teoretických znalostí, ale ta nápodoba je tam taky důležitá, protože nakonec operace je manuální činnost, a člověk je uzpůsobenej učit se manuální činnosti nápodobou. Tím není řečeno, že je uzpůsobenej k jednoduchýmu odpozorovávání - k tomu, aby mlčky koukal a pak zkoušel, už u předškolních dětí chodívaj u jednoduchých manuálních činností ruku v ruce s prostou nápodobou doplňující otázky a ústní vysvětlování. Jinak já jsem se naučil cizí jazyk nápodobou bez problémů, slovem i písmem - mluvením a čtením.

Paní Aldort mi přijde v podobným stavu, do kterýho se časem dostane spousta popularizátorů něčeho, co pracujou víceméně s nějakým výchozím postřehem, myšlenkou, ale nedělá na to konto systematickej výzkum. Pokud prorazí a stanou se známýma, dělaj promotivní akce a přednášky, ale tu původní myšlenku už tolik nerozvíjej, spíš konkretizujou, ale v zásadě opakujou a hlavně, ztrácej sebekritičnost, protože nejsou navyklí ptát se (i sama sebe) "opravdu?"

Alraune,
ale to (schválně) směšuješ dvě různý věci. Nápodobou se naučíš fungovat ve vztazích a společnosti. Vědomosti samozřejmě získáš učením, ale ani to učení nemusí probíhat dorektivně. Mně třeba přišel unschooling ujetej, ale když vidím na svém synovi, jak vědomosti a skutečnosti ze světa kolem saje doslova jak houba sám od sebe, tak si už nemyslím, že by výuka psaní na klávesnici, řízení nebo třeba větného rozboru musela být nutně formou jednotné prefabrikované školní docházky.
Člověk sám přijde na to, že něco chce, a musí něco udělat pro to, aby toho cíle dosáhnul. To ale zjistí i mimo školu, podle mne je to jeden ze základních motorů života, kterej máme už od dětství (a ostatně, možná to taky odkoukáme, protože cílené aktivity vidíme u lidí všude kolem).

Dosaď místo větnéo rozboru třeba operaci kyčelního kloubu, nebo třeba cizí jazyk. Ten se sice nápodobou naučíš, ale jen když se jím v tvém okolí mluví a gramatiku nenachytáš ze vzduchu.