Re: Odpuštění

Já vlastně asi nevím, co je to odpuštění.

Podle mě, pokud člověk odpustí, neohlíží se zpět, a s dotyčnou osobou má stejné vztahy jako před podrazem - ublížením. Ze svého pohledu tedy neumím odpustit. Nezapomínám. Nestalo se mi to mockrát, ale 2x ano a stěmi lidmi se můžu vidět v běžném životě, mluvím s nimi, ale už se s nimi nekamarádím, blíž bych si je nepustila ani za zlaté prase.

Mám příhodiu, která dokazuje, že neumím odpustit. Na chalupě máme sousedy. Mnoho sousedů a všichni se vídají, kamarádí, rodiče i děti se znají od malička... My s našimi sousedy dokonce bydleli na jednom sídlišti. Jejich dcera jednoho dne ukradla mojí sestře kozačky (takové příšerné fialové jako z krokodýlí kůže, s třásněmi - zkrátka jedinečné a nezaměnitelné snad z Polska). Ačkoliv jsme se ptali všech, nikdo nic nevěděl. Já jsem pak po roce(?) potkala dotyčnou (17let) na abutobusové zastávce v těch kozačkách!!! Ona se ani nezarděla a řekla, že jí je koupila máma. Když jsem si uvědomila, že o tom musela vědět i její máma (jinak velká kamarádka mojí mámy), udělalo se mi úplně zle. Od té doby se s nimi pozdravím, ale VŽDYCKY!!! když je potkám, hned si vzpomenu na tuto příhodu. Pozdravím, ale neprohodím ani slovo navíc. Jsou pro mě zloději Nutno podotknout, že šlo jen a pouze o ty kozačky, které tady nešly kopupit. Oni nejsou chudá rodina, která musí krást Teta (máma té holky) jí prý věřila, že je koupila od někoho ve škole. No hnus velebnosti