Názory k článku Jak zvládnout domácí stres

Sarko, mne taky strasne chybi mama...navic mi zemrela kdyz se narodil muj prvni syn a jeji prvni vnuk, byla jsem tou dobou uz ne tak moc mlada, a zije jsem uz spoustu roku nekde jinde. Ja do ceska nemohla a ji za mnou nepustili, takze jsme se mohly setkat az po revoluci. Jenze uz nesetlaky..kdyz jsem prijela s Mishou do Ceska uz byla pul roku mrtva. Uz je to 17 let...a porad mi chybi,a asi proto taky ze uz nikoho nemam...O jeji smrti jsem se dozvedela az o mesic pozdeji...
Dneska mam dva kluky,prala jsem si aby starsi mel kamarada, rozdil mezi nimi je 4 roky a vysledek je ze se nenavidi..je to strasnej stres pro mne, i kdyz manzel dela co muze aby mi pomohl. Jsem navic velice nemocna, mam nemoc ktera je nevylecitelna a je zpusobena spatne pracujicim imunnim systemem. jsem uz vice nez 10 let v invalidnim duchodu. Pred patrma rokama jsem mala mozkovou mrtvici, ted na vanoce infarkt...a kluci jak jsou kazdej zvlast hodni a mili, tak dohromady znaji jenom rvacky a hadky a nadavky.... Nic nepomuze jim rikat ze je to pro mne nebezpecne. Nekdy si nevim rady...casto...
A stres? Ten mam v podstate porad...... Dneska starsi uz je 16, Mladsi 12 a situace mezi nima porad stejna.....

Zaujalo mne ....Žiju pro děti.První dítě v devatenácti-chtěné(nebyla jsem blázen)strašně jme ho chtěli....Ale vše není tak,jak i člověk představuje,narodil se nedonošený,rok jsem cvičila Vojtovu metodu,nakonec vše dobře dopadlo,Honzík je zdravý kluk,ale prošla jsem strašným strachem.Druhé dítě vytoužené,vymodlené-všechno bylo fajn,perfektně se mi kojilo,už jsem nabyla jistoty,ale myslím si,že to nebylo věkem,ale prostě na prvním mimi se člověk všechno učí.Štěstí zase osud pokazí,když měl syn 2 měsíce zemřela mi maminka po 4 měsících v komatu,po 4 měsících mého děsu a marných nadějí....konec!Mám astma i maličký je astmatik-prý vinou stresu.Aby ne.Teď mám třetí mimi,krásný zdravý kluk-4kg70g.Kdyby ho tak mamka mohla vidět!Kdyby je všechny viděla!Když se na svůj život podívám s nadhledem,měla bych být šťastná,krásné děti,výborný manžel(brala jsem si svou první lásku-známe se od 15 let) a jsme spolu šťastni......Ale..!Chybí mi máma,i když je mi 30 let,strašně mi chybí,jako by v mém životě bylo pořád to strašné ALE.Jak se s tím vyrovnat?Jde to vůbec?Zažili jste někdo něco podobného a jak se vám žije bez rodičů?

Karo,

ja si dovolim nesouhlasit, ze by po 30citce Mila zvladala mozna hur. Beru podle sebe. Do 30ti jsem byla velmi aktivni, stale jsem neco podnikala i trochu nervozni, protoze jsem chtela stihnout vsechno, coz samozrejme nejde. Az po 30tce jsem se uklidnila, zjistila, ze vsechno stihnout nejde, zacala byt velmi tolerantni - a to si myslim, ze se ted odrazi na detech (ktere jsem mela hodne po 30tce). Jsem velmi klidna, nic me nerozhazi, na deti si vzdy udelam cas (vzdyt mi nic neutece), nekricim, nebiju je, do stresu jsem se za tech rok a pul snad jeste nedostala...atd. Kazdy clovek je jiny. Ja, cim jsem starsi, tim jsem mene ve stresu, toleratnejsi, "nad veci", u nekoho je to naopak.

Milo, po tricitce bys to zvladala mozna jeste hur, protoze clovek cim je starsi, tim je pohodlnejsi a zvykly na svuj poradek a system.

Clovek musi predevsim bojovat proti vlastnimu stresu a ostatni clenove rodiny by meli odlehcit maminkam ruce a male milacky si vzit alespon na par hodin denne na starost. To je pak fajn mit nejakeho starsiho sourozence v dome.

No, myslím, že mateřství hodně prověří osobnost. Já jsem do toho šla plánovaně (v obou případech) a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale dnes vidím, že jsem vůbec nevěděla do čeho jdu. Měla jsem trošku zidealizovanou představu o výchově, byla jsem přesvědčená, že ty hysterické děti, které jsem potkávala na ulicích a v obchodech, jsou tak trochu důsledkem výchovy a mně se to nemůže stát, že si dítě vychovám podle svého. Jak naivní jsem byla. Moje obě děti jsou silné osobnosti, což je nejspíš dobře, ale v tomto věku (možná v každém věku) velmi těžko zvladatelné. A já, která jsem si myslela, že dítě má především poslouchat rodiče, postupem času zjišťuji, že někdy je lepší ustoupit a mám velký problém najít tu správnou hranici. Navíc ten starší je mimo jiné silně emocionální, což znamená, že každé zakopnutí, každé bouchnutí se (toto přichází často několikrát za hodinu), je doprovázeno silným řevem a pláčem a já, tichá a citlivá duše, opravdu trpím. A zodpovídat ty nekonečné otázky teď už střídavě od obou (když neodpovídám, tak se stupňuje intenzita zvuku i obrazu)... To mne nejvíc deptá v autě, třeba při předjíždění, nebo na křižovatce při odbočování doleva.
Nikdy bych nevěřila, že mateřství bude tak náročné. A na otázku, jestli mne mateřství změnilo, musím říct, že určitě. Nevím, jestli lze říct, jestli k dobrému nebo k špatnému. Prostě je všechno jinak. Akorát bych se dnes po zkušenostech asi rozhodla mít děti až po třicítce. Ale po bitvě je každý generálem.