Re: musíme bojovat

No, myslím, že mateřství hodně prověří osobnost. Já jsem do toho šla plánovaně (v obou případech) a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale dnes vidím, že jsem vůbec nevěděla do čeho jdu. Měla jsem trošku zidealizovanou představu o výchově, byla jsem přesvědčená, že ty hysterické děti, které jsem potkávala na ulicích a v obchodech, jsou tak trochu důsledkem výchovy a mně se to nemůže stát, že si dítě vychovám podle svého. Jak naivní jsem byla. Moje obě děti jsou silné osobnosti, což je nejspíš dobře, ale v tomto věku (možná v každém věku) velmi těžko zvladatelné. A já, která jsem si myslela, že dítě má především poslouchat rodiče, postupem času zjišťuji, že někdy je lepší ustoupit a mám velký problém najít tu správnou hranici. Navíc ten starší je mimo jiné silně emocionální, což znamená, že každé zakopnutí, každé bouchnutí se (toto přichází často několikrát za hodinu), je doprovázeno silným řevem a pláčem a já, tichá a citlivá duše, opravdu trpím. A zodpovídat ty nekonečné otázky teď už střídavě od obou (když neodpovídám, tak se stupňuje intenzita zvuku i obrazu)... To mne nejvíc deptá v autě, třeba při předjíždění, nebo na křižovatce při odbočování doleva.
Nikdy bych nevěřila, že mateřství bude tak náročné. A na otázku, jestli mne mateřství změnilo, musím říct, že určitě. Nevím, jestli lze říct, jestli k dobrému nebo k špatnému. Prostě je všechno jinak. Akorát bych se dnes po zkušenostech asi rozhodla mít děti až po třicítce. Ale po bitvě je každý generálem.