musíme bojovat

Dobrý článek. U mne je stres taky na denním pořádku. A to stačí, když mám obě děti vypravit na procházku. Mám pocit, že všechno trvá strašně dlouho, celé oblíkání, obouvání. A když už jsou konečně oba venku, já splavená hledám dvacet minut klíče, abych se posléze od staršího dítka dozvěděla, že je přece schoval před bráchou, protože si s nimi nesmí hrát.
Je hrozně hezké číst, jak máme být pozitivní a mluvit s dětmi "kladně". Souhlasím s tím, ale nejsem si jista, kde ten optimismus v sobě hledat. Vždy, když večer usínám, přemítám si uplynulý den a jsem na sebe naštvaná jak jsem zase byla na ty děti zlá, jak jsem na ně křičela a říkám si, že zítra začnu jinak, pozitivněji, ale následující večer skončí s tím, že se nic nezměnilo.
Začala jsem se zamýšlet hlouběji, čím to je, vždyť před tím, než jsem měla děti, jsem byla naprosto vyrovnaná, klidná, bezkonfliktní. A mylím, že jsem na to přišla. Jsem silný introvert a být s dětmi od rána do večera bez odpočinku mne prostě vyčerpává (tatínek je plně vytížený zaměstnáním). Uvědomila jsem si, že jestli mám začít normálně fungovat, musím na první místo po třech letech přesunout znovu sebe a přestat žít jenom pro děti. Takže v první řadě se snažím každý den najít hodinku dvě klidu osamotě (což je nejtěžší, ale nejúčinnější) a aspoň dvakrát týdně dávám děti babičce, chodím plavat, na solárko, na jaře se chystám začít s tenisem, občas večer vsunu skleničku s kamarádkama. Zatím takhle funguju jen pár týdnů, ale opravdu to pomáhá.
Takže jestli můžu poradit, chce to nejdřív si udělat pohodu pro sebe, teprve potom můžeme vytvořit pohodu dětem.