| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak zvládnout domácí stres

 Celkem 16 názorů.
 Káně 


Ranni stres s manzilkem ;o) 

(16.1.2003 10:20:25)
Tak to ja deticky jeste nemam, ale popisovany ranni stres jsem mivala s manzelem. Bohuzel on ma po ranu delsi rozjezdy, takze jsem kazde rano slysela dotazy kde ma kosili, ponozky, klice od bytu, od auta, vstupni kartu do prace a pod. Dale jakou si ma vzit kravatu, potom jestli ji ma dobre uvazanou atd. a dale take jak se mu nechce do prace ;o) Vyresily to me odchody z domova v dobe kdy on vstaval. ;o)))
 Olga Malánová, Vašík 18 měsíců 
  • 

Re: Ranni stres s manzilkem ;o) 

(17.1.2003 5:24:16)

Tak musím říci, že já mám doma děti 2. Malého Vašíka a velkého Michala. Takého ho ráno vyporvázím ke dveřím a ptám se, jestli má všechni, klíče, mobil, peněženku, klíče od auta a jestli se pořádně teple oblékl......věčně je nastydlý.....říká mi, že chlapi na oblékání nejsou.........

To ten malý.....s tím je lepší pořízení.

Přeji tak všem manželkám trpělivost a pevné nervy.
 Karo 


fajn si precist 

(16.1.2003 17:21:35)
...tohle jsem docela potrebovala ;o)

Doporucuji vsem rodicum, u nichz se radost a stesti z toho byt se svym drobeckem strida s neprijemnym stresem.
 Míla, kluci 2 a 3 roky 
  • 

musíme bojovat 

(17.1.2003 22:34:29)
Dobrý článek. U mne je stres taky na denním pořádku. A to stačí, když mám obě děti vypravit na procházku. Mám pocit, že všechno trvá strašně dlouho, celé oblíkání, obouvání. A když už jsou konečně oba venku, já splavená hledám dvacet minut klíče, abych se posléze od staršího dítka dozvěděla, že je přece schoval před bráchou, protože si s nimi nesmí hrát.
Je hrozně hezké číst, jak máme být pozitivní a mluvit s dětmi "kladně". Souhlasím s tím, ale nejsem si jista, kde ten optimismus v sobě hledat. Vždy, když večer usínám, přemítám si uplynulý den a jsem na sebe naštvaná jak jsem zase byla na ty děti zlá, jak jsem na ně křičela a říkám si, že zítra začnu jinak, pozitivněji, ale následující večer skončí s tím, že se nic nezměnilo.
Začala jsem se zamýšlet hlouběji, čím to je, vždyť před tím, než jsem měla děti, jsem byla naprosto vyrovnaná, klidná, bezkonfliktní. A mylím, že jsem na to přišla. Jsem silný introvert a být s dětmi od rána do večera bez odpočinku mne prostě vyčerpává (tatínek je plně vytížený zaměstnáním). Uvědomila jsem si, že jestli mám začít normálně fungovat, musím na první místo po třech letech přesunout znovu sebe a přestat žít jenom pro děti. Takže v první řadě se snažím každý den najít hodinku dvě klidu osamotě (což je nejtěžší, ale nejúčinnější) a aspoň dvakrát týdně dávám děti babičce, chodím plavat, na solárko, na jaře se chystám začít s tenisem, občas večer vsunu skleničku s kamarádkama. Zatím takhle funguju jen pár týdnů, ale opravdu to pomáhá.
Takže jestli můžu poradit, chce to nejdřív si udělat pohodu pro sebe, teprve potom můžeme vytvořit pohodu dětem.
 Karo 


Re: musíme bojovat 

(18.1.2003 17:21:48)
Milo, moje rec. S tema klicema jsi me pobavila! Jako bych videla sebe. Jenomze me nikdo veci neschovava, ja jsem odjakziva silena "vyprava" a nikdy nic nemuzu najit, tak ted je to jeste horsi. Vypravit se z domu predstavuje akci, po krere bych si potrebovala "dat nejmin dva panaky";o))Zvlastni jak materstvi cloveka zmeni, stale dumam nad tim, jestli k lepsimu nebo horsimu, ha, ha, ha. Co myslis???
 Míla 
  • 

Re: Re: musíme bojovat 

(18.1.2003 22:41:53)
No, myslím, že mateřství hodně prověří osobnost. Já jsem do toho šla plánovaně (v obou případech) a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale dnes vidím, že jsem vůbec nevěděla do čeho jdu. Měla jsem trošku zidealizovanou představu o výchově, byla jsem přesvědčená, že ty hysterické děti, které jsem potkávala na ulicích a v obchodech, jsou tak trochu důsledkem výchovy a mně se to nemůže stát, že si dítě vychovám podle svého. Jak naivní jsem byla. Moje obě děti jsou silné osobnosti, což je nejspíš dobře, ale v tomto věku (možná v každém věku) velmi těžko zvladatelné. A já, která jsem si myslela, že dítě má především poslouchat rodiče, postupem času zjišťuji, že někdy je lepší ustoupit a mám velký problém najít tu správnou hranici. Navíc ten starší je mimo jiné silně emocionální, což znamená, že každé zakopnutí, každé bouchnutí se (toto přichází často několikrát za hodinu), je doprovázeno silným řevem a pláčem a já, tichá a citlivá duše, opravdu trpím. A zodpovídat ty nekonečné otázky teď už střídavě od obou (když neodpovídám, tak se stupňuje intenzita zvuku i obrazu)... To mne nejvíc deptá v autě, třeba při předjíždění, nebo na křižovatce při odbočování doleva.
Nikdy bych nevěřila, že mateřství bude tak náročné. A na otázku, jestli mne mateřství změnilo, musím říct, že určitě. Nevím, jestli lze říct, jestli k dobrému nebo k špatnému. Prostě je všechno jinak. Akorát bych se dnes po zkušenostech asi rozhodla mít děti až po třicítce. Ale po bitvě je každý generálem.
 ecilA 


Re: Re: Re: musíme bojovat 

(18.1.2003 23:57:33)
Milo, netrap se tim, jestli bys mohla byt lepsi matkou nebo ne. Proste rodici se stavame nikoliv se jimi rodime... Jiste, ze clovek udela v roli matky mnoho chyb, ale myslim si, ze dite vi a pozna, ze ho matka miluje a mysli to s nim dobre.. Jinak vek asi nehraje az tak dulezitou roli. Mne se dcera narodila ve triceti, a taky vzdy vecer rekapituluji, jestli jsem to a nebo to udelala spravne. Moje svagrova se stala matkou uz ve 20-ti letech a ma kluky dva a je vyborna matka.Ale asi si tak vsechna sva rozhodnuti nebere k srdci jako ja...
 Míla 
  • 

Re: Re: Re: Re: musíme bojovat 

(19.1.2003 22:58:37)
Já mám jen pocit, že v pozdějším věku bych asi byla vyrovnanější a měla bych víc jasno sama u sebe, jestli mi rozumíte. První dítě jsem měla v 25-ti letech. Ale možná to tak cítím jen proto, že mé první dítě je problémové. A trochu napřed, což spolu asi souvisí. A možná bych dnes taky s tím druhým pár let počkala. I když všechno má své výhody i nevýhody. Teď už si kluci spolu docela vyhrajou, díkybohu a vypadá to, že se mají rádi i když se samozřejmě občas pěkně pohádaj a poperou. Znám spoustu případů, kdy se sourozenci přímo nenáviděj a měla jsem z toho ze začátku dost strach, nějakou dobu to tak vypadalo i u nás.
Ale zřejmě to nemá smysl moc řešit a chce to dělat pro děti samozřejmě to nejlepší, ale jen do určité míry a určitě ne na úkor sebe.
 Šárka 31 3kluci 11,6,1rok 
  • 

Re: Re: Re: Re: musíme bojovat 

(22.1.2003 0:58:32)
Zaujalo mne ....Žiju pro děti.První dítě v devatenácti-chtěné(nebyla jsem blázen)strašně jme ho chtěli....Ale vše není tak,jak i člověk představuje,narodil se nedonošený,rok jsem cvičila Vojtovu metodu,nakonec vše dobře dopadlo,Honzík je zdravý kluk,ale prošla jsem strašným strachem.Druhé dítě vytoužené,vymodlené-všechno bylo fajn,perfektně se mi kojilo,už jsem nabyla jistoty,ale myslím si,že to nebylo věkem,ale prostě na prvním mimi se člověk všechno učí.Štěstí zase osud pokazí,když měl syn 2 měsíce zemřela mi maminka po 4 měsících v komatu,po 4 měsících mého děsu a marných nadějí....konec!Mám astma i maličký je astmatik-prý vinou stresu.Aby ne.Teď mám třetí mimi,krásný zdravý kluk-4kg70g.Kdyby ho tak mamka mohla vidět!Kdyby je všechny viděla!Když se na svůj život podívám s nadhledem,měla bych být šťastná,krásné děti,výborný manžel(brala jsem si svou první lásku-známe se od 15 let) a jsme spolu šťastni......Ale..!Chybí mi máma,i když je mi 30 let,strašně mi chybí,jako by v mém životě bylo pořád to strašné ALE.Jak se s tím vyrovnat?Jde to vůbec?Zažili jste někdo něco podobného a jak se vám žije bez rodičů?
 yukona 


Re: Re: Re: Re: Re: musíme bojovat 

(9.2.2004 7:23:46)
Sarko, mne taky strasne chybi mama...navic mi zemrela kdyz se narodil muj prvni syn a jeji prvni vnuk, byla jsem tou dobou uz ne tak moc mlada, a zije jsem uz spoustu roku nekde jinde. Ja do ceska nemohla a ji za mnou nepustili, takze jsme se mohly setkat az po revoluci. Jenze uz nesetlaky..kdyz jsem prijela s Mishou do Ceska uz byla pul roku mrtva. Uz je to 17 let...a porad mi chybi,a asi proto taky ze uz nikoho nemam...O jeji smrti jsem se dozvedela az o mesic pozdeji...
Dneska mam dva kluky,prala jsem si aby starsi mel kamarada, rozdil mezi nimi je 4 roky a vysledek je ze se nenavidi..je to strasnej stres pro mne, i kdyz manzel dela co muze aby mi pomohl. Jsem navic velice nemocna, mam nemoc ktera je nevylecitelna a je zpusobena spatne pracujicim imunnim systemem. jsem uz vice nez 10 let v invalidnim duchodu. Pred patrma rokama jsem mala mozkovou mrtvici, ted na vanoce infarkt...a kluci jak jsou kazdej zvlast hodni a mili, tak dohromady znaji jenom rvacky a hadky a nadavky.... Nic nepomuze jim rikat ze je to pro mne nebezpecne. Nekdy si nevim rady...casto...
A stres? Ten mam v podstate porad...... Dneska starsi uz je 16, Mladsi 12 a situace mezi nima porad stejna.....
 Karo 


Re: Re: Re: musíme bojovat 

(19.1.2003 16:47:49)
Milo, po tricitce bys to zvladala mozna jeste hur, protoze clovek cim je starsi, tim je pohodlnejsi a zvykly na svuj poradek a system.

Clovek musi predevsim bojovat proti vlastnimu stresu a ostatni clenove rodiny by meli odlehcit maminkam ruce a male milacky si vzit alespon na par hodin denne na starost. To je pak fajn mit nejakeho starsiho sourozence v dome.
 Lida a 2holky 


Re: Re: Re: Re: musíme bojovat 

(20.1.2003 11:54:32)
Karo,

ja si dovolim nesouhlasit, ze by po 30citce Mila zvladala mozna hur. Beru podle sebe. Do 30ti jsem byla velmi aktivni, stale jsem neco podnikala i trochu nervozni, protoze jsem chtela stihnout vsechno, coz samozrejme nejde. Az po 30tce jsem se uklidnila, zjistila, ze vsechno stihnout nejde, zacala byt velmi tolerantni - a to si myslim, ze se ted odrazi na detech (ktere jsem mela hodne po 30tce). Jsem velmi klidna, nic me nerozhazi, na deti si vzdy udelam cas (vzdyt mi nic neutece), nekricim, nebiju je, do stresu jsem se za tech rok a pul snad jeste nedostala...atd. Kazdy clovek je jiny. Ja, cim jsem starsi, tim jsem mene ve stresu, toleratnejsi, "nad veci", u nekoho je to naopak.
 Karo 


Re: Re: Re: Re: Re: musíme bojovat 

(20.1.2003 12:20:33)
Ne ja souhlasim, kazdy je jiny. Mam jen par znamych, kteri po tricitce maji prvni dite a hodne se divi, jak jim obratilo najednou "zavedeny" zivot a interier ;o)))) vzhuru nohama, hi, hi.

Uplne souhlasim, clovek je klidnejsi po tricitce ma jasno v hodnotach, takze nema pocit, ze by mu neco utikalo. VSECHNO ma sve plus a minus.

Hezky den! K.
 Karkulka 
  • 

Milá Mílo, díky, díky 

(22.1.2003 1:39:43)
Díky, že jsem si mohla přečíst přesně to, co mě tak dlouho "žere". Jsem na tom stejně jako ty! Ty iluze o mateřství a výchově! Moje dvě lehce hyperaktivní holčičky, mě je všechny sebraly. Z trpělivé a klidné ženy se stala neurotická matka. Mám dvě zdravé, chytré, krásné holčičky (když si odmyslím vyražené zuby a jizvy po úrazech), ale za každým jejich pohybem už vidím úraz (zkušenost), takže je neustále okřikuji. Když už mi z jejich otázek hučí v hlavě, zásadně odpovídám "nic" a "nevím", atd.
Myslím (doufám), že to, jak každá z nás zvládá své děti, nezáleží ani tak na nás, jako spíš na nich.
Naše zdravotní sestřička mě nakonec vždycky zachrání. Vy jste svatá žena, jak tohle můžete zvládnout, ptá se mě vždycky po prohlídce. Takže si nakonec vždycky připadám jako ta schopná , trpělivá matka, když dokážu "tenhle zvěřinec" vůbec zvládnout.
 Petra, 32, Aninka 2 
  • 

Re: musíme bojovat 

(18.1.2003 17:50:54)
Mám potřebu se připojit k tomu, co jsi napsala o prostoru pro sebe jako zdroji osobní a tím pádem i rodinné pohody. Přesně jsi to vystihla. My máme sice jen jedno bejby, zato velice živého a upovídaného průzkumníka a zatím si ještě nedokážu představit, že bychom měli takové kousky dva či více. Zvlášt teď v zimě se mi stává, že mě permanentní celodenní (pozitivní) komunikace a hlavně nutnost být stále na příjmu a stále k dispozici hrozně vyčerpává. Začínám pak být vztahovačná, každa maličkost mě vytáčí a jediná má touha je být aspoň hodinu sama doma, hlavně aby po mně chvíli nikdo nic nechtěl. To pak vím, ze je tu krizovka, kterou je nutno ze sebezáchovných rodinných důvodů hned řešit. Ale měla by být prevence!
 ecilA 


Milo, tak nejak mi mluvis z duse... 

(18.1.2003 10:11:21)
Milo, jak mam ditko jen jedno a to malou upovidanou slecnu. Nelze nez souhlasit s tim co tu pises. A to si predstav, ze bys byla 12000 km daleko od sve vlasti v zemi, kde ti siroko daleko nikdo nerozumi....

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.