Re: musíme bojovat
Zaujalo mne ....Žiju pro děti.První dítě v devatenácti-chtěné(nebyla jsem blázen)strašně jme ho chtěli....Ale vše není tak,jak i člověk představuje,narodil se nedonošený,rok jsem cvičila Vojtovu metodu,nakonec vše dobře dopadlo,Honzík je zdravý kluk,ale prošla jsem strašným strachem.Druhé dítě vytoužené,vymodlené-všechno bylo fajn,perfektně se mi kojilo,už jsem nabyla jistoty,ale myslím si,že to nebylo věkem,ale prostě na prvním mimi se člověk všechno učí.Štěstí zase osud pokazí,když měl syn 2 měsíce zemřela mi maminka po 4 měsících v komatu,po 4 měsících mého děsu a marných nadějí....konec!Mám astma i maličký je astmatik-prý vinou stresu.Aby ne.Teď mám třetí mimi,krásný zdravý kluk-4kg70g.Kdyby ho tak mamka mohla vidět!Kdyby je všechny viděla!Když se na svůj život podívám s nadhledem,měla bych být šťastná,krásné děti,výborný manžel(brala jsem si svou první lásku-známe se od 15 let) a jsme spolu šťastni......Ale..!Chybí mi máma,i když je mi 30 let,strašně mi chybí,jako by v mém životě bylo pořád to strašné ALE.Jak se s tím vyrovnat?Jde to vůbec?Zažili jste někdo něco podobného a jak se vám žije bez rodičů?
Odpovědět