Názory k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Dagmarjano,
abych řekla pravdu, nevím, jak to známá vyřešila.

Dagmarjano,
bohužel to myslím vážně. Rodiče švagrové (oba VŠ)jsou pyšní na svou dcerunku, která dělá velkou kariéru a já, která mám postižené dítě, jsem pod jejich úroveň.
Jsou ale ještě horší situace. Jedna známá, která má tělesně postiženou holčičku vyprávěla, že s ní byla v bazéně na plavání dětí a všechny ostatní maminky zdravých dětí z bazénu demonstrativně vylezly.

No, Hanko, to nemyslíš vážně?!!
Dospělí lidé se s tebou nechtějí zdravit a nepodají Ti ruku, protože máš postižené dítě?
To mě opravdu šokovalo. Zajímalo by mě myšlení těch lidí. Proč? Bojí se, že je to nakažlivé? Fakt nechápu!!

Jsem maminkou mentálně a sluchově postižené holčičky. Nevzpomínám si, že by se mě kdokoliv z dospělých nějak dotkl. Někdo se usměje, jiný se zeptá. Nikdy se mi nestalo, že by se někdo vyptával nevhodně. Bohužel mám nepříjemné zážitky s chováním dětí vůči dceři. Děti ze školky, které ji znají se k ní chovají moc hezky a mají ji rády, ale děti cizí a potkáváme jich opravdu hodně, protože bydlíme blízko základní školy, se chovají dost nevhodně. Dělají na ni grimasy, pošklebují se na ni nebo se uchechtávají a vůbec jim nevadí, že tam jsem také. Je pravda, že dcera vypadá na první pohled normálně, ale prostě nemluví a vydává skřeky (domlouváme se znakovou řečí). Netvrdím, že se tak chovají všechny, ale bohužel se mi to stává docela často a hlavně se tak chovají chlapci. Dceři to samozřejmě nevadí, protože to nechápe, ale já jsem na to velmi citlivá.

Ahoj všem, nezažila jsem situace jako Zuzka a další, ale měla jsem nedonošené a těžce postižené dítě, které v 17 měsících zemřelo v nemocnici, odkud prakticky ani neodešlo. Lidi mě tedy s malým na ulicích nepotkávali.

Kdo mě neznal, tak si možná mohl říct, že jsem nějaká divná... stopy po pláči, nervy na pochodu, stres a deprese, i když jsem se snažila ovládat, naděje i beznaděj, bezmoc a úpěnlivé přemýšlení jak to vyřešit a co dál, i když ono nic moc řešit nešlo, aspoň ne mými silami atd.

Ale lidi, co mě znali a VĚDĚLI, se chovali velmi různě. Někteří se odvraceli a radši mě nepotkali, nebo jen tak na půl úst pozdravili a honem spěchali pryč... Celkem to chápu, asi honem nevěděli, jestli se ptát/neptat, jak se ptát, dotknou se mě nebo ne, nebudou zbytečně jitřit už tak dost hlubokou ránu atd. Ale i tak mě to leckdy zamrzelo, hlavně od některých. Jiní se zase vyptávali až příliš, až jsem měla pocit jakési "bulvární" zvědavosti. Ale ten první přístup "nevidět nebo jen rychle pozdravit a zmizet" dost převažoval.

Cítila jsem se dost sama a ocenila bych, kdybych se mohla "vypovídat" Opravdu platí, že sdělená starost = poloviční starost.

Nejvíc mi vyhovovalo chování lidí, kteří se ke mně chovali úplně normálně a kteří - když měli čas a byla na to situace - se mě s upřímným zájmem zeptali, jak to s malým vypadá, a dalšími otázkami mě povzbuzovali v tom, abych jim řekla co nejvíc.

Oceňovala jsem lidi, kteří mi na rovinu řekli: "Evi, vůbec nevím, jak se k Tobě chovat, co Ti říct nebo neříct, tak mi kdyžtak promiň, pokud řeknu něco nevhodného, ale opravdu mě zajímá, jak se daří malému i jak to zvládáš Ty." Myslím, že upřímný zájem se pozná a byla jsem za něj vždycky vděčná.

Stejně tak jsem byla vděčná za svobodu volby u některých prima lidí - někdy se "vypovídat", jindy říct "promiň, dnes se mi o tom nechce mluvit" - a ti zlatí lidé to "vzali" oboje. (Volba "vypovídat se" byla ovšem mnohem častější).

Ze své zkušenosti se tedy přimlouvám za upřímnost, otevřenost, citlivost a vstřícnost... myslím, že to by mohlo fungovat v mnoha složitých situacích. Všem přeju hodně síly a moudrosti!