| Evča, kluci 90+96 | 
 |
(30.8.2006 0:23:09)
Ahoj všem, nezažila jsem situace jako Zuzka a další, ale měla jsem nedonošené a těžce postižené dítě, které v 17 měsících zemřelo v nemocnici, odkud prakticky ani neodešlo. Lidi mě tedy s malým na ulicích nepotkávali.
Kdo mě neznal, tak si možná mohl říct, že jsem nějaká divná... stopy po pláči, nervy na pochodu, stres a deprese, i když jsem se snažila ovládat, naděje i beznaděj, bezmoc a úpěnlivé přemýšlení jak to vyřešit a co dál, i když ono nic moc řešit nešlo, aspoň ne mými silami atd.
Ale lidi, co mě znali a VĚDĚLI, se chovali velmi různě. Někteří se odvraceli a radši mě nepotkali, nebo jen tak na půl úst pozdravili a honem spěchali pryč... Celkem to chápu, asi honem nevěděli, jestli se ptát/neptat, jak se ptát, dotknou se mě nebo ne, nebudou zbytečně jitřit už tak dost hlubokou ránu atd. Ale i tak mě to leckdy zamrzelo, hlavně od některých. Jiní se zase vyptávali až příliš, až jsem měla pocit jakési "bulvární" zvědavosti. Ale ten první přístup "nevidět nebo jen rychle pozdravit a zmizet" dost převažoval.
Cítila jsem se dost sama a ocenila bych, kdybych se mohla "vypovídat" Opravdu platí, že sdělená starost = poloviční starost.
Nejvíc mi vyhovovalo chování lidí, kteří se ke mně chovali úplně normálně a kteří - když měli čas a byla na to situace - se mě s upřímným zájmem zeptali, jak to s malým vypadá, a dalšími otázkami mě povzbuzovali v tom, abych jim řekla co nejvíc.
Oceňovala jsem lidi, kteří mi na rovinu řekli: "Evi, vůbec nevím, jak se k Tobě chovat, co Ti říct nebo neříct, tak mi kdyžtak promiň, pokud řeknu něco nevhodného, ale opravdu mě zajímá, jak se daří malému i jak to zvládáš Ty." Myslím, že upřímný zájem se pozná a byla jsem za něj vždycky vděčná.
Stejně tak jsem byla vděčná za svobodu volby u některých prima lidí - někdy se "vypovídat", jindy říct "promiň, dnes se mi o tom nechce mluvit" - a ti zlatí lidé to "vzali" oboje. (Volba "vypovídat se" byla ovšem mnohem častější).
Ze své zkušenosti se tedy přimlouvám za upřímnost, otevřenost, citlivost a vstřícnost... myslím, že to by mohlo fungovat v mnoha složitých situacích. Všem přeju hodně síly a moudrosti!
|
| Jana, devítiměsíční syn | •
|
(31.8.2006 1:39:16)
Mám devíti měsíčního syna, jsem šťastná a spokojená, (jediné okamžiky, které mi občas tuto pohodu ruší, jsou ty, během nichž si představím, "co všechno by se mohlo stát a o tohle štěstí mě připravit). Syn je zdravý, nicméně jsem se rozhodla přispět k diskuzi, protože mi přijde, že se netýká jen oslovování cizích maminek postižených dětí, ale o zapřádání hovorů s jinými maminkami obecně.
Tedy můj postoj: vůbec nestojím o to dávat se do řeči, někde v parku nebo na vycházce s jinou maminkou. Pokaždé když už mě někde náhodou nějaké jiná maminka osloví, jsem sice příjemná, respektive snažím se být příjemná, ale jakmile rozhovor skončí a maminka zmizí z dohledu, oddechnu si, jakože sláva, tak to by jsme měly. Přitom o dětech se bavím ráda, ale s ženami, s nimiž jsem si měla co říct i v době "před dítětem". Přijde mi absurdní seznamovat se s někým jen z pozice toho, že "já jsem/ona je/taky matka". Z jedné ze svých vyjížděk s kočárkem si pamatuji scénu, která mě nejdřív šokovala a potom poměrně rozčílila. V parku vybaveném novým pěkným dětským hřištěm, všude spoustu dětí, maminek, tatínků, místo jako stvořené pro hru a u lavičky stála paní snažící se narvat svoje dítě do sporťáku se syčivým výhružným i když docela hlasitým "Sedni si a seď, slyšíš neštvi mě, SEĎ!!" Chvilku jsem ji tak z povzdálí pozorovala, paní konečně narvala dítě do sporťáku a pak se usadila na lavičku, zapálila si a měla klid. Jak se říká "měla jsem sto chutí" jít paní něco říct, a možná kdybych to udělala, tak bych si to vyřešila a byl klid. Ale odpočívajících kouřících maminek bylo na okolních lavičkách povíce a já jsem se v duchu zbaběle vymluvila na svoje "slušný vychování" a jeho základ, nikomu se do ničeho ne...plést. No nicméně, z této a podobných následujících vycházek jsem získala dojem, že dětská hřiště jsou především místa odpočinku a relaxace maminek, že jde o to si pokecat, pochlubit se vybavením, dovednostmi, tedy udělat si tak trochu dobře, a že děti jsou za tímto účelem použity jako vhodná záminka.
Přestože můj postoj asi neodpovídá většinovému modelu chování, (podle názorů svých kamarádek vím, že ale také nebude zcela ojedinělý) předložila bych k uvážení následující.
Všechny ženy s miminkem nestojí o hovory o výživách, jednorázových plínkách, kočárku, sedačce a čajíčku, protože všechno to kolem jejich miminka jim přijde tak samozřejmé, že řešit to ještě s někým jiným, považují za ztrátu času. Mohou mít jiná témata, která chtějí řešit s jinými lidmi, než jsou náhodně potkané „takématky“ v parku. Proto, pokud potkáte někde v parku maminku, která sedí sama, mohu to být třeba zrovna já, a budu vám vděčná, když mě tam necháte v klidu sedět.
|
| Amina | •
|
(31.8.2006 8:43:06)
Ahoj,
mluvíš mi z duše. Debaty o kakání, čůrání a papání robátek mě taky nebaví, a taky nejsem nadšená z toho, že mě oslovují "takymatky".
Připadala jsem si divně, jsem ráda, že je nás víc:-)
|
|
| anonymka | •
|
(31.8.2006 8:46:35)
když jsi v práci, bavíš se s lidmi o práci, protože je to vaše "společné téma". Když z práce odejdeš, zbydou ti 1-2 lidé se kterými si máš co říci a s těmi se stýkáš. A tak je to i s tím pískem. Když jsi "matka", bavíš se s ostatními o dětech ale i o jiných věcech (nejsem matka, ale občas se takových hovorů účastním, je to tak půl na půl).Samozřejmě o čem se bavit když jsi 24 hodin s dítkem a nemáš moc ostatních zážitků? Těch témat zas tolik není. A když zjistíš že si s nějakou maminkou sedíš, bavíte se více než s jinými, ale nevím, jak jinak zjistit, že si s těmi lidmi mám či nemám co říci, než že je oslovím a bavím se o "běžných věcech". Jedině tak totiž zjistím, jestli si s nimi mám co říct nebo ne. Výběr přátel je ze slova vybírat, a musíš mít z "čeho" tento výběr dělat.
Toto není příspěvek, abych si rýpla, jen to tak vidím. Neříkám, že se máš bavit s každým, ale rozhodně bych se nebránila komunikovat s maminkani proto, že si chtějí "jen pokecat". Třeba jsom mezi nimi i podobně smýšlející, jen je třeba to objevit. :-)
|
| Jana, devítiměsíční syn | •
|
(31.8.2006 12:11:26)
Dokážu si představit pocit izolace, jaký může zažívat žena-matka, která před svým mateřstvím chodila do práce a odchodem na mateřskou se najednou podstatná část jejího života radikálně změnila.
Já jsem sice také chodila do práce, ale současně jsem ještě studovala, tedy stále ještě studuji a většina mých přátel se rekrutovala právě z řad mých spolužáků. Protože obor, který studuji mě skutečně baví a zabývám se jím už delší dobu i mimoškolně a protože i můj manžel byl kdysi můj spolužák, nějaký výrazný úbytek svých kamarádů jsem nezažila. Polopracovně - polokamarádsky, tak jak mi to vždycky vyhovovalo nejvíc, se s nimi potkávám i teď a proto mi asi debaty v parku o maminkovských starostech přijdou banální a nic neříkající. Už asi měsíc po porodu jsem se začala opět věnovat vlastním projektům, s miminkem hodně cestuju, když měl tři měsíce, byla jsem i s ním čtrnáct dnů pracovně v Polsku a pokaždé když na mě doléhal stres z pracovního vytížení, ulevilo se mi s myšlenkou, že to všechno není nic, proti tomu malému miminku, a každé přebalování, kojení a uspávání pro mě byl relax k nezaplacení. Ale to vědomí toho mi stačilo, nemusela jsem si o tom už s nikým dalším povídat.
Je mi ovšem jasné, že pokud má někdo postižené dítě, kterému se musí věnovat převážnou část dne a na svoje vlastní věci mu už moc času, pokud vůbec nějaký, nezbývá, je pro něj důležité moci si o svých problémech promluvit s někým kdo by mu mohl porozumět. Za tímto účelem jsou parkové rozhovory ideálním místem pro "výběrové řízení" na vhodnou kamarádku. Pokud ale ani toto nepomáhá a poblíž místa bydliště maminky s hendikepovaným dítětem není nějaké centrum pro setkávání, navrhovala bych po způsobu sobě vlastním, nějaké takové centrum založit, vymyslet program, prostě udělat tam to, co dané mamince na osamocených vycházkách parky schází. Na smutek a osamocení je nejlepší terapie práce, už proto, že se při ní dá potkat spousta zajímavých lidí, které pojí víc než jen mateřství.
|
|
|
| Maja | •
|
(2.9.2006 22:41:12)
Z tohoto prispevku mi vyplynulo, ze tuto maminku bych otravila, jakymkoliv tematem, pokud bych se pokusila s ni navazat dialog pri onom tichem sezeni v parku. Ale nejsem psycholog a asi nepoznam vzdy, kdo si prave ucelove uziva sve "ticho".
Takze mozna ono samotne postizeni ditka neni primo barierou rozhovoru mezi maminkami.
Mou profesi je interierovy design, a i na hristi jsem schopna se optat maminky, jestli si nahodou vsimla, ze se bude konat ta a ta vystava, ze me prekvapila nejaka bravurni realizace detskeho pokoje pro dve deti na malinkem prostoru apod... A taky jsem se dockala ruznych reakci, kdy si mnohe matky myslely, ze mym cilem je predvest sve "socialni a materialni zazemi"... :-))) a reagovaly neprijemne.
Asi tedy plati, ze nektere maminky umi navazat zajimavy hovor o cemkoliv s kteroukoliv maminkou a jine ne. Asi patrim bohuzel k tem druhym. Neumim vlastne navazat hovor o tom, ceho jsem ve svych dojmech zrovna plna, o cem bych rada pohovorila ...
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)