Názory k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Dobrý den zajímaví článek.Jsem matka těžce postiženého dítěte.Syn je na vozíku ale jinak moc šikovný ukecaný a již od malička se snažím zařadit ho mezi zdravé vrstevníky a určitě nám to pomáhá i při vývoji psichyky.Myslím si že i mezi námi s postiženými dětmy jsou morousové ale když se jen na někoho usmějete a on odpoví stejně tak je to většinou signál k další konverzaci.Já se nejraději bavím s dětmi ty nemají zábrany a zajímá je proč a co je tomu klukovy?A pak se občas přidají rodiče.Syn je integrovaný v běžné škole a je to pro obě strany výhodné jak pro zdravé děti /zjistí že zdraví neni samozřejmost a že jízda na vozíku neni zábava/ale i pro ty hendikepované snží se přiblížit a dohnat své vrstevníky /v mezích svého postižení/.Tak jen rada na konec nebojte se odlišných jsou to stejní lidé/děti/jako vy mají podobné starosti i radosti.AhojMÁŠA

Vysvetlovala som detom, preco sa niektori dospeli vozia na vozicku. Neutekam s tym za roh. Ked sa vyskytneme v takej situacii, hovorim o tom rovnako, ako ked im vysvetlujem, preco si maju umyvat zuby alebo pozdravit ludi a podobne.

Pan ma bolave nozicky, nevedia chodit a potrebuje ist do obchodu kupit si chlebik, do prace zarabat korunky, na navstevu, tak ma, tak ako ty kocik, on ma stolicku s kolieskami, ktora ho namiesto noziciek odvezie. A v elektricke nestlacajte to tlacitko na vysuvanie plosiny pre vozicky, to smu iba ti, ktori sedia na vozicku a potrebuju vystupit. Pre ostatnych je to zakazane.

Alebo, pozri, vidis toho bieleho psika, to ma pani pomocnika. Ten psik chodil do psikovskej skoly, aby pomahal svojej pani. Ona ma chore ocka a nevidi. Aj ja mam trochu chore ocka, mne pomahaju lepsie vidiet okuliare, ona ma inu chorobu, jej pomaha psik. V skole sa nauci cestu do obchodu, do prace, kde je jama, kde je kopec a vedie svoju pani tak, aby nespadla a neublizila si.

A inokedy, snad ani nepoznam nikoho, kto by nemal ziadnu chorobu, kazdy koho poznam ma aspon nejaku malinku. Aby sa mu dobre zilo, musi vymysliet, ako to urobit, aby ho ta jeho choroba netrapila. Casto uvediem ako priklad, nieco od nas z domu, aby sa deti nestavali nad druhych, u ktorych by sa im to mohlo javit horsie.

Nevidiaca kamaratka mala vsetky predmety umiestnene v svojej domacnosti na presnom mieste. Je velmi dolezite, aby sme jej pri navsteve nic neprehodili ani nenechali rozhadzane. Zatvor si ocka, a skus teraz tak ako ona varit. Kde je muka? Neotvaraj a vezmi si ju. Vidis, ona vie, ze muka je tretia sprava. Tam musi byt vzdy, aby mohla navarit jedlo, ktore si papal a chutilo ti.

Mam 3 zdrave sikovne deti. Pokusala som sa doucovat dievcatko s nizsim intelektom a pritom som zacala chapat, ze mam v oblasti vzdelavania lahku pracu, ked sa vedomosti na moje deti lepia skoro same. Fandim, vsetkym mamam a tym, ktori sa pozeraju na svoje ci okolite deti s laskou, nezavisle na vykonoch, ktore podavaju v lubovolnej spolocensky vnimanej oblasti a dokazu im davat to dobre, co tie deti potrebuju.

Jsem již 15 let matkou těžce mentálně postiženého syna a řekla bych, že by se každý měl chovat přirozeně. Chce-li někdo navázat kontakt, vůbec mi to nevadí, naopak, ale já (stejně jako Jana) nejsem taková ta "písková mamina", abych měla potřebu vyhledávat kontakty ostatních mamin a zapřádat hovory na otřepaná témata, přestože jsem velmi komunikativní. Je to prostě tak, lidé jsou různí a není rozdíl mezi matkami se zdravými a postiženými dětmi, ale je rozdíl mezi lidmi jako takovými. Proto mi článek přijde zbytečně "složitý". Myslím, že maminám moc návod, jak se chovat v takové situaci nedal. Ale díky za osvětu!
Jinak mi vadí očumování lidí a zlé chování starších dětí, jak tu už někdo psal.
Přeji nám všem hodně úspěchů při překonávání předsudků!

Dneska jsme s dětmi potkaly maminku s holčičkou asi tak ve věku mé starší dcery (3 roky a kousek). Holčička měla pravděpodobně DS - měla takový ten typický obličejík a místo mluvení vydávala spíš takové skřeky. Vzpomněla jsem si na zdejší debatu a zároveň na situaci z dovolené, kdy dcera bezelstně komentovala - jé, ten pán má ale velký břicho. Pán to už naštěstí neslyšel a já jsem se zpotila až na zádech, když jsem jí vysvětlovala, že to je sice pravda, ale že to není dobré říkat nahlas, protože by ho to třeba mohlo mrzet.

Tak bych se ráda zeptala rodičů postižených dětí - jak bych měla správně reagovat, když se mě dítě zeptá třeba, proč ta holčička nemluví? Že je nemocná? Uvědomila jsem si, že se takové situace bojím, nejspíš proto, abych se nedotkla maminky toho dítěte, neříct nic mi taky nepřijde řešení, odtáhnout dítě a vysvětlit to někde za rohem? Omlouvám se, asi je to hloupý dotaz, ale "díky" socialismu je spousta z nás v takových situacích bezradná a bojí se, že ať udělá cokoli, bude to špatně.

Dokážu si představit pocit izolace, jaký může zažívat žena-matka, která před svým mateřstvím chodila do práce a odchodem na mateřskou se najednou podstatná část jejího života radikálně změnila.
Já jsem sice také chodila do práce, ale současně jsem ještě studovala, tedy stále ještě studuji a většina mých přátel se rekrutovala právě z řad mých spolužáků. Protože obor, který studuji mě skutečně baví a zabývám se jím už delší dobu i mimoškolně a protože i můj manžel byl kdysi můj spolužák, nějaký výrazný úbytek svých kamarádů jsem nezažila. Polopracovně - polokamarádsky, tak jak mi to vždycky vyhovovalo nejvíc, se s nimi potkávám i teď a proto mi asi debaty v parku o maminkovských starostech přijdou banální a nic neříkající. Už asi měsíc po porodu jsem se začala opět věnovat vlastním projektům, s miminkem hodně cestuju, když měl tři měsíce, byla jsem i s ním čtrnáct dnů pracovně v Polsku a pokaždé když na mě doléhal stres z pracovního vytížení, ulevilo se mi s myšlenkou, že to všechno není nic, proti tomu malému miminku, a každé přebalování, kojení a uspávání pro mě byl relax k nezaplacení. Ale to vědomí toho mi stačilo, nemusela jsem si o tom už s nikým dalším povídat.
Je mi ovšem jasné, že pokud má někdo postižené dítě, kterému se musí věnovat převážnou část dne a na svoje vlastní věci mu už moc času, pokud vůbec nějaký, nezbývá, je pro něj důležité moci si o svých problémech promluvit s někým kdo by mu mohl porozumět. Za tímto účelem jsou parkové rozhovory ideálním místem pro "výběrové řízení" na vhodnou kamarádku. Pokud ale ani toto nepomáhá a poblíž místa bydliště maminky s hendikepovaným dítětem není nějaké centrum pro setkávání, navrhovala bych po způsobu sobě vlastním, nějaké takové centrum založit, vymyslet program, prostě udělat tam to, co dané mamince na osamocených vycházkách parky schází. Na smutek a osamocení je nejlepší terapie práce, už proto, že se při ní dá potkat spousta zajímavých lidí, které pojí víc než jen mateřství.