Názory k článku Jsme mámy stejně jako vy…

když jsi v práci, bavíš se s lidmi o práci, protože je to vaše "společné téma". Když z práce odejdeš, zbydou ti 1-2 lidé se kterými si máš co říci a s těmi se stýkáš. A tak je to i s tím pískem. Když jsi "matka", bavíš se s ostatními o dětech ale i o jiných věcech (nejsem matka, ale občas se takových hovorů účastním, je to tak půl na půl).Samozřejmě o čem se bavit když jsi 24 hodin s dítkem a nemáš moc ostatních zážitků? Těch témat zas tolik není. A když zjistíš že si s nějakou maminkou sedíš, bavíte se více než s jinými, ale nevím, jak jinak zjistit, že si s těmi lidmi mám či nemám co říci, než že je oslovím a bavím se o "běžných věcech". Jedině tak totiž zjistím, jestli si s nimi mám co říct nebo ne. Výběr přátel je ze slova vybírat, a musíš mít z "čeho" tento výběr dělat.

Toto není příspěvek, abych si rýpla, jen to tak vidím. Neříkám, že se máš bavit s každým, ale rozhodně bych se nebránila komunikovat s maminkani proto, že si chtějí "jen pokecat". Třeba jsom mezi nimi i podobně smýšlející, jen je třeba to objevit. :-)

Mám devíti měsíčního syna, jsem šťastná a spokojená, (jediné okamžiky, které mi občas tuto pohodu ruší, jsou ty, během nichž si představím, "co všechno by se mohlo stát a o tohle štěstí mě připravit). Syn je zdravý, nicméně jsem se rozhodla přispět k diskuzi, protože mi přijde, že se netýká jen oslovování cizích maminek postižených dětí, ale o zapřádání hovorů s jinými maminkami obecně.
Tedy můj postoj: vůbec nestojím o to dávat se do řeči, někde v parku nebo na vycházce s jinou maminkou. Pokaždé když už mě někde náhodou nějaké jiná maminka osloví, jsem sice příjemná, respektive snažím se být příjemná, ale jakmile rozhovor skončí a maminka zmizí z dohledu, oddechnu si, jakože sláva, tak to by jsme měly. Přitom o dětech se bavím ráda, ale s ženami, s nimiž jsem si měla co říct i v době "před dítětem". Přijde mi absurdní seznamovat se s někým jen z pozice toho, že "já jsem/ona je/taky matka". Z jedné ze svých vyjížděk s kočárkem si pamatuji scénu, která mě nejdřív šokovala a potom poměrně rozčílila. V parku vybaveném novým pěkným dětským hřištěm, všude spoustu dětí, maminek, tatínků, místo jako stvořené pro hru a u lavičky stála paní snažící se narvat svoje dítě do sporťáku se syčivým výhružným i když docela hlasitým "Sedni si a seď, slyšíš neštvi mě, SEĎ!!" Chvilku jsem ji tak z povzdálí pozorovala, paní konečně narvala dítě do sporťáku a pak se usadila na lavičku, zapálila si a měla klid. Jak se říká "měla jsem sto chutí" jít paní něco říct, a možná kdybych to udělala, tak bych si to vyřešila a byl klid. Ale odpočívajících kouřících maminek bylo na okolních lavičkách povíce a já jsem se v duchu zbaběle vymluvila na svoje "slušný vychování" a jeho základ, nikomu se do ničeho ne...plést. No nicméně, z této a podobných následujících vycházek jsem získala dojem, že dětská hřiště jsou především místa odpočinku a relaxace maminek, že jde o to si pokecat, pochlubit se vybavením, dovednostmi, tedy udělat si tak trochu dobře, a že děti jsou za tímto účelem použity jako vhodná záminka.
Přestože můj postoj asi neodpovídá většinovému modelu chování, (podle názorů svých kamarádek vím, že ale také nebude zcela ojedinělý) předložila bych k uvážení následující.
Všechny ženy s miminkem nestojí o hovory o výživách, jednorázových plínkách, kočárku, sedačce a čajíčku, protože všechno to kolem jejich miminka jim přijde tak samozřejmé, že řešit to ještě s někým jiným, považují za ztrátu času. Mohou mít jiná témata, která chtějí řešit s jinými lidmi, než jsou náhodně potkané „takématky“ v parku. Proto, pokud potkáte někde v parku maminku, která sedí sama, mohu to být třeba zrovna já, a budu vám vděčná, když mě tam necháte v klidu sedět.

Markéto, Mária se určitě zlobit nebude, když její stránky zveřejním, klidně se můžeš odvolat na Štěpánku. Adresa stránek je www.maria.ic.cz.

Tohle je, myslím velmi přesný postřeh. Nejde ovšem zase jen o "totalitu", ale o to, že ve všude v Evropě se někdy od 30.let dostaly do podvědomí a i do mnohých státních opatření státu eugenické teorie a jejich praktické uplatňování. Což vedlo na jedné straně k vytvoření vědecky vedených ústavů pro postižené, ale k tomu, že zmizeli z "normálního života".( Stalin napr. výstěhoval všechny inalidy z války z velkých měst, sterilizování postišených či socálně špatně zařaditelných ve Švýcarsku a i v Čechách a v Americe). Teprve někdy v 60. letech, někde i možná o trochu dřív se to začalo měnit. Nejdál jsou asi s integrací postižených asi v Anglii, Kanadě a USA.
Většina lidí jedná s postiženými dětmi zcela přirozeně, protože se s nimi relativně často setkává. V Německu a V Rakousku jsem zažila první učitelky "průkopnice", které měly invalidní děti ve své třídě také až koncem 80.let. U nás se teprve začíná. Takže to chce trochu času a bude to lepší. A taky pár takových článků jako je tenhle, pro ty "nejisté" s dobrými radami. Mně kdysi poradila 17 letá slepá dívka, že když ji chci nabídnout pomoc, nemám ji nejdřív rvát za ruku, ale promluvit na ni (nevidí mě se přibližovat a vyděsím ji, když na ni sáhnu)a zeptat se, zda pomoc chce. Věra S.

Věřím Vám, že máte pocit, že maminky neví jak s Vámi komunikovat. Ale pokud sedíte někde bokem, tak ty maminky si mohou taky myslet, že nemáte zájem se s nimi bavit. Nejjednodužší je, vystihnout moment, kdy je tam jen jedna maminka a navázat kontakt jen tím, že se pozdravíte a zeptáte se, kde sehnala to či ono co má její dcera či syn, nebo jak hezky její dítko říká pro vaši dcerku nevyslovitelné r, nebo ř. Prostě navázat kontak přes děti. A podle situace spolu budete komiúnikovat dál. Slušností je se představit, tak se po nějaké době představíte a jak budou přicházet další maminky, už poznáte jestli Vás mezi sebe přijmou, nebo ne. Jinak to nejde.
Jsem bez hendikapu, přestěhovala jsem se do úplně jiného kraje. Dokud se mi nenarodila dcerka, nikoho jsem tady neznala a teď znám taky jen maminky s dětma. Ale taky sem navázala rozhovor vždy kolem dětí. Ono to pak jde samo.
Mám pravdu? Nevím, ale tak bych to cítila já, být maminkama ve vaší blízkosti. Jenže já jsem taky strááášně ukecaná, takže u mě bude problém navázat kontakt snad jen, když přijdu o jazyk :)