Názory k článku Neohrožený Mikeš

Tak nevím Olino, taky mi ta Tvoje reakce přišla trošku zvláštní... A věta "třeba ti z toho raubíře vyroste skvělej kluk..." je podle mě dost mimo. To že malé dítě vyvádí kvůli nějaký věci znamená, že neni skvělé???? Máš pravdu, že Monty vtipně popsala jeden problém. Většina maminek ale bojuje se svým dítětem v nějaké záležitosti - některé nechce jíst, pít, spát atd. atd. atd. To je všechny zanedbáváme? Gratuluju k úžasným dětem a k tomu, že si se jim dokázala věnovat 24 hodin denně. Já tolik síly nemám a třeba pár minut strávených tímhle psaním mi pomohlo se docela odreagovat.Ale už jdu utírat pokakaný zadky, aby mě nikdo nenařkl z mizerný péče. S pozdravem Vanda + 2 raubíři.

Cože? Šťourat do věcí, do kteých mi nic není?
Ja předpokládám, že když tady někdo napíše nějaký článek (mimochodem Monty - moc hezky a vtipně napsaný článek), tak očekává reakce a názory od druhých. Od toho tato diskuze snad je, ne?
Potom tady šťourají všichni, kdo nějakým způsobem zareagovali.

Olino, já taky chodím do práce, dvojčata do jeslí a náš Alex je na tom stejně jako Stáník. Až na to spaní, chodí spát v sedm a spí 12-náct hodin. Jinak je to fakt stejné. Dvojčata nejsou nijak zanedbaná, nijak citově nestrádají. Člověče nezlob se snimi sice nehraju, ale jinak si spolu malujeme, vodovkama, pastelkama ( i po zdi), modelujeme s modelínou, HODNĚ čteme z knížek. (Díky tomu oba mluví ve větách, Evička mluví jako dítě předškolního věku) Ale prostě jsou to hodně živé děti. A jinak jsem slyšela, že takovéhle děti bývají vysoce inteligentní. Takže Monty, sejdeme na promoci. Můj mužskej se o ně taky bezvadně postará když nejsem doma ( nezjišťuju jak), ale jakmile jsem doma, je to na mě.
A ty Olino, myslím si, že by jsi se měla přestat šťourat do věcí, do kterých ti nic není.

Pavle, jen jestli tvoji důslednost neodskáče třeba manželka. U známých byl otec taky vždycky "důsledný", když děti zlobily, přestal si s nimi hrát a "vrátil" je mamce. Ta tu možnost ovšem obvykle nemívala, když nebyl pořád doma.
Muž, který je celý den od dětí, má trochu větší odstup a je snazší mít síly na důslednost. Kamarádka na řeči o důslednosti, kterými ji její muž taky krmí odpovídá - jenže ty si pak utečeš a oni tu brečí a vztekají se mě! Což je pravda.
A je tu ještě jedna věc, kterou popisují psychologové, a to je trochu jiné pojetí vztahu matky a dětí a otce a dětí. Knižně řečeno, matka miluje láskou nepodmínečnou, otec si stanoví podmínky. Pro mě jako matku je velký trest pro mě samotnou něco mému dítěti odepřít. Samy pudy mě mají k tomu dávat mu a dávat(bez ohledu na to, jaké dítě je, jak se chová atd. - přírodě jde o přežití). Trestám tak sebe víc než dítě, protože musím jednat proti svým pudům,a dítě je bystré tuto moji slabinu matky odhalí. Nedat proto něco dítěti co mu vlastně můžu dát (a jen nechci z výchovných důvodů) je pro mě obtížné, a pokud dítě pláče a je nešťastné, je tu další pudové jednání matky ho utišit a jednat tak, aby neplakalo. Rozumově si to můžete vysvětlovat že je mu to k dobru, že ho vychovávávte, ale pudy jsou hlubší a fungují. Dítě vycítí víc to, co je v hloubi vaší duše, ať už říkáte cokoli. Myslím, že proto má tolik matek potíže s kázní u dětí, což u otců se takto neprojevuje.
Otcovská láska je vymezená jako podmíněná, otec vytýčí podmínky a pak kontroluje plnění. Pokud dítě podmínkám nevyhovuje, je důslednost otců snadnější. V hloubi duše ví, že jedná správně, je slovy a činy ve shodě s pocity, proto ho dítě snáz respektuje a nesnaží se jeho rozhodnutí zvrátit.
A pokud, otcové, nevěříte, zkuste si chvíli pozorovat třeba jak na různé podněty dítěte reaguje vaše žena a vy. Určitě se najdou výjimky, kdy manželé ragují opačně, ale veskrze tato teorie je dost propracovaná a patrně "na ní něco bude".

Olino,
u nás je to tak, že se synovi vždycky věnuje někdo jiný, když já pracuju. Dřív si ho brala na odpoledne tchýně a tchán, teď má na hlídání „tetu“ nebo mojí mámu a na jaře bych ho ráda začala dávat aspoň na těch 5 dní v měsíci do jeslí. Bohužel se na práci vykašlat nemůžu, manžel není ten typ, který by uživil rodinu a ani to po něm nechci. Ale já pracuju převážně doma, jen občas jedu někam na jednání nebo na služebku, takže se mu můžu věnovat i přes den, když je potřeba nebo když sám přijde a chce mi něco ukázat nebo říct. Krom toho spí tak 10 – 12 hodin denně, odečtu svých osm, mám pořád dvě nebo čtyři hodiny na práci v klidu. Pokud není nějaký extra fofr, tak ty čtyři hodiny denně, možná šest, mi na práci stačí… a když fofr je, tak holt nespím v noci osm hodin, ale třeba jen tři a dělám přes noc.
Opravdu mi nepřijde, že by byl zanedbanej, na dva roky třeba krásně mluví ve větách, má obrovskou slovní zásobu… a že by citově strádal, to mi taky nepřipadá.
K tomu počítači – jednak mu na něm pouštím jeho oblíbený DVD s medvídkem Pú, pak má taky rád různé hry pro děti (já vím, že jsou pro větší, ale když ho to baví… nechci mu překážet v jeho „přirozeným vývoji“), kde se ukazujou zvířátka nebo se něco vybarvuje (třeba na disney.go.com je toho fůra), nebo si chce psát písmenka, já mu vždycky měním barvy a on říká, jaká je to barva a někdy i jaký je to písmenko, třeba „M jako maminka“. Samozřejmě u toho nesedí celý den, tak půl hodiny denně, max. hodinu, to když pouštíme pohádku, která trvá přece jenom dýl.
Že se mu manžel moc nevěnuje je sice blbý, taky mne to trápí, ale co můžu dělat. On se s ním třeba koupe, ale po pěti minutách už toho má dost a volá na mne, ať si ho odnesu. Věnovat se mu soustavně prostě zvládne jen těch pár minut denně. Resp. když nejsem doma, tak si s ním snad i hraje a věnuje se mu, ale jakmile doma jsem, tak na to kašle. Prostě mi řekne, že jsem matka a je to moje starost. :o(