Neohrožený Mikeš

S trpkým úsměvem na tváři vzpomínám na manželův vážný a zamyšlený výraz, když mi vyprávěl o tom, jak strašení všelijakými čerty a jinými netvory může otřást křehkou dětskou psýché. Jak odsuzoval výchovné zastrašovací pohádky mé matky – o strašidle Bururum, které má dva pytle, z nichž v jednom shromažďuje dudlíky a ve druhém zlobivé děti, které mu dudlík odmítají dobrovolně odevzdat, a pohádku o neposlušném chlapci, který si nechtěl nechat stříhat nehty na nohou, což činil tak dlouho, až mu narostla kopyta, museli ho uvázat k noze u stolu a zavolat kováře, aby mu je usekal.

Pravda, tyto léty prověřené strategie jsme použít nemuseli. Syn přestal sám od sebe dudlat v sedmi měsících a stříhání nehtů se dožaduje o své vlastní vůli. Nicméně, objevila se jiná temná místa, která bylo třeba odstranit.

Nemohu říct, že by synek byl nevychovaný. Není to tak jednoznačné. Zdraví, prosí, děkuje, dokáže se i omluvit, je-li upozorněn na nějakou nepravost. Vyhazuje po sobě odpadky do koše. I hračky je zhruba v padesáti procentech případů ochoten po sobě uklidit. Velice rád pomáhá dospělým, lítá po bytě se smetákem, leze na židli ke dřezu a snaží se umývat nádobí nebo čistit zeleninu, asistuje u věšení prádla. I zuby si čistí rád a co se týče mytí, nemusel by celý den dělat nic jiného. Jsou ale věci, k nimž ho donutit nelze. Nepomáhají ani rady z chytrých knih, ani metody odkoukané od přátel a známých. Nejzávažnějším problémem je bezesporu spaní.

Ne že by spal špatně. To ne. Od narození spal velmi krásně, nepamatuji noc, kdy bych se nemohla v kuse vyspat nejméně pět hodin. Dnes spí bez probuzení v tahu devět, deset hodin. Potíž je s usínáním. Nelze jej odložit do dětské postýlky – umí z ní střelhbitě a velmi šikovně vylézt. Na velké posteli jej není možné udržet jinak než násilím. Dokud on sám nechce, tak si zkrátka nelehne. Klecové lůžko mi připadá přece jen moc drastické a držet ho hodinu přitištěného k matraci nevydržím, neb se svíjí, řve, kope, kouše apod. Doneslo se ke mně, že si na jeho pozdní usínání dokonce stěžují sousedé v domě. Pravda, mezi jedenáctou a dvanáctou JE trochu pokročilá hodina na dvouleté dítě, ale co dělat?

Vzhledem k tomu, že manžel, zavilý to nepřítel strašení, je již třetí měsíc v Bohnicích, rozhodla jsem se tajně vyzkoušet již dříve zavrženou metodu a začít s bubákem. Zatímco jsem fixovala zmítající se dítě na polštáři, pokoušela jsem se mu důrazným a seriózním tónem vysvětlit, že po domě chodí bubák, který kontroluje, jestli všechny děti spí. A to, které nespí, si bude muset obléknout bundu, boty a čepici a jít s bubákem do chlívku mezi prasátka, kde bude samozřejmě bez maminky, protože maminka je hodná a chce v noci spát. (Nebo pracovat, ale to jsem si raději nechala pro sebe.)

Uplynulo několik nocí násilného uspávání. Syn opět lítal po posteli jako neřízená střela, lezl na peřiňák, skákal z něj dolů, schovával se pod deku, zpíval si a nenuceně rozprávěl. Vrhla jsem na něj zlý pohled, ačkoli to ve tmě nebylo dost dobře patrné, a přísným hlasem vznesla dotaz:

„Tak ty si nelehneš? Chceš jít k bubákovi?“

Syn se na mne zadíval a bez váhání vypálil:

„Ano. Táník veme čepici, boty, bundu… šálu ne, šála kouše.“

Zalapala jsem po dechu.

„Ty chceš opravdu jít k bubákovi???“

„Ano.“

Co jsem měla dělat. Vytáhla jsem ho z postele, narazila mu na hlavu čepici, oblékla bundu, nazula boty - šálu ne, šála kouše – a vyrazili jsme společně do temnoty domovní chodby. Statečně vyrazil. Došli jsme až ke sklepu. Bylo dvacet dva třicet. Dům byl tichý.

„Tak, tam bydlí bubák,“ ukázala jsem na zamřížované dveře, patřící k pohostinství. „Chceš k němu jít?“

„Ano,“ přikývl syn. „K bubákovi.“

Téměř něžně pohlížel za mříž a čekal, kdy se skrz ní protáhne zelená ruka a stáhne jej s sebou.

„Budeš tam sám? Bez maminky?“

„Ano.“

Situace byla zoufalá. Moje výchovná metoda byla v troskách. Narazila na mříž, za kterou byly toliko sudy s pivem a technické zázemí restauračního zařízení. Po deseti minutách jsem toho měla dost a protestující dítě odnesla zpátky domů.

Manžel měl pravdu. Malé děti se nemají strašit. Může to zanechat nesmazatelné stopy v jejich křehké psýché. V krajním případě pak i v křehké psýché jeho ubohých rodičů.