Názory k článku Otcovské fejetony: Víc než známky

Tak za takovýhle úlet ve známkování by můj cholerický otec příslušnou paní učitelku zřejmě hnal svinským krokem :-))) Naštěstí jsem ve škole nikoho takového nepotkala.

Tahle paní učitelka (pardon, v té době soudružka) mi znechutila jakýkoliv pohyb na hodně dlouhou dobu - snad jen kromě plavání a jízdy na kolečkových nebo ledních bruslích, což nemělo se školním tělocvikem nic společného. Ač jsem byla dítě velmi hubené, průměrně nadané a ještě v 10ti letech by mě nenapadlo obávat se tělocviku, brzy jsem se měla poučit. Vrátila jsem se ze zahraničí na "domovskou" sídlištní školu do 5.B a poznala soudružku Šocrovou (její jméno pro mě vždy bude synonymem esesácké dozorkyně). Hodiny tělocviku pro mě byly opravdu noční můrou - míčové hry, běh, hod... všechno špatně. A co teprve nástup na rozcvičku! Když na mě přišla řada, abych ho "uváděla", nemohla jsem hrůzou skoro promluvit. Šárka měla vodnaté oči, kterými zlověstně koulela, a řvala na nás: "Tak hněte sebou, vy husy, slepice pitomý, hněte tím zadkem! Ste úplně blbý nebo co? Máte obě ruce levý?" Dvě žákyně ze sociálně slabší rodiny si vzala za dveře tělocvičny, aby jim tam vrazila pár facek (asi věděla, že jejich rodiče si stěžovat nepůjdou) a čím víc jsme se třásly, tím víc a s větším gustem ponižovala. Jednou jsem se radovala, že mám omluvenku na tělocvik. Ale přišel další záludný úkol: Šocrová mě pověřila zapisováním údajů o skoku dalekém. Jaká byla moje hrůza, když se nade mnou naklonila a ledovým hlasem mi sdělila, že jsem čísla napsala do špatné kolonky!! "Seš možná premiantka, ale stejně seš lempl!" popásla se s chutí na mé vyděšené tváři.
Nikdy na ni nezapomenu a moc se těším, jak ji zpodobním (i s tím zvučným jménem Š.Š.) v některém ze svých příštích scénářů. Bude to taková mini pomsta po letech.
Nejraději bych jí ovšem stanula tváří v tvář a podívala se jí do očí - jestli je má pořád tak rybí...
Kdo jste ji znali, vzpomeňte se mnou.

Ahoj Marcelo,
se mnou je to složité. Vystudovala jsem krajinné inženýrství, ale před nástupem na mateřskou jsem šla raději učit na ZŠ než dělat v oboru. Mám to nějaké popletené, nechtělo se mi studovat učitelství, ale chci učit a chtěla jsem studovat, co jsem studovala, ale nechci to dělat.
Učila jsem rok a to fyziku (7. tř.), chemii (8. a 9. tř.), informatiku (7. - 9. tř.) a pak ve čtvrté třídě jako třídní matematiku, češtinu a přírodovědu. Protože jsem měla docela široký záběr, můžu už docela přesně říct, co bych chtěla učit a co rozhodně ne. Takže, ráda bych učila fyziku a informatiku, pak matematiku, přírodopis a docela mě chytl i první stupeň. Tam mám ovšem smůlu kvůli svému hudebnímu "hluchu", neprošla bych ani přijímačkama. Na druhém stupni se cítím jistější, takže své další snažení budu soustředit tam. Určitě ale nechci učit chemii, zeměpis, dějepis, češtinu, jazyky a samozřejmě hudební výchovu.
Díky roku praxe mám určitou představu, jak se učí, jak by se učit mělo (podle osnov) a jak by se učit chtělo. Když mám někdy chvilku času, myslím na školu. Vzpomínám, jak jsem učila a říkám si, co všechno bych teď dělala jinak a také si hned zapisuju všechny nápady. Každou chvíli mě napadne něco jiného, i když všechno to tak nějak směřuje systému bez známkování a ke snaze probudit zájem. Zejména u té fyziky, mám zkušenost (i od sebe), že děti tento předmět přijímají s odporem, že už to mají v sobě od někoho zakódované, že fyzika je fuj. A to je mi líto. A víš, co mě těší? Za ten rok, co jsem učila, se mi třídu, kde všichni díky předchozí fyzikářce fyziku opravdu nenáviděli, podařilo během prvního pololetí probudit alespoň k nějakému zájmu. Jistě, že ne všechny děti, ale takové dvě třetiny třídy opravdu dost dobře spolupracovaly, ptaly se, měly snahu se naučit, co po nich chci.
Až teď zpětně zjišťuju, co jsem dělala za chyby, nebo spíš se divím, že jsem ty děti vůbec něco naučila, protože o výuce jako takové jsem nic nevěděla a učila se vyučovat za pochodu. Teď už mám tedy představu, co a jak bych dělat chtěla, teď jen potřebuju zjistit, jak bych to dělat měla. Chystám se od příštího roku na pedagogické minimum pro absolventy technických vysokých škol, měla bych to stihnout dokončit akorát s koncem mateřské. Bude to asi síla studovat s třemi malými dětmi, ale snad to zvládnu. Vzhledem k tomu, že si nedokážu představit, že bych měla jít dělat něco jiného, tak budu muset, že? :-)). Jo a během toho jednoho roku jsem ještě navštěvovala kurz Cesty k efektivnější výuce a tam jsem poprvé zjistila, že se dá učit i jinak než vykládat něco u tabule někomu na druhé straně (děti v lavicích).
No, zase jsem se rozepsala a zase skoro ráno, tak snad je to dostatečně srozumitelné. Pokud ne, tak se omlouvám, mám za sebou perný den zakončený třemi hodinami žehlení a nějak už nezvládám. :-))

Sally, proboha, jak Tě napadlo, že Tě nemám ráda? Vždyť se ani neznáme! A pokud se nepletu, tak si mě vícekrát pomohla a podpořila v Budulíncích. Já měla pocit, že normálně diskutujeme, nic víc, nic míň. A možná jsem v tomto tématu přecitlivělá, tak mě ber s rezervou. ALE ROZHODNĚ TU DISKUZI VNÍMÁM ANONYMNĚ A VŮBEC NE OSOBNĚ!
Ahoj Jarka

Už to tady psala Gábi a já na jiném místě diskuse také. Kdyby ty známky už k ničemu jinému nebyly, tak ať se klidně talentové předměty hodnotí nemilosrdně. Ale vzhledem k tomu, že se podle nich často rozhoduje o přijetí/nepřijetí na SŠ nebo VŠ (jsem přesně stejný případ jako Gábi, taky dvojka z těláku), to spravedlivé není, není, není, ať si říká kdo chce co chce. A proč se rozčilujeme, když je ten tělák tak nedůležitý? Právě pro tohle, víš? Protože to důležité je.
Ronnie