Názory k článku Nejez to, najíš se doma!!!

Mila Magdo,

nedavno jsem si s kamaradkou psal na tema prazdniny. Jak jinak, shodli jsme se oba, ty nejlepsi prazdniny byly u babicek a dedu. A ted je zde Tvoje zamysleni nad vychovou deti! Tedy nas, kdysi jeste deti. Najednou mam pocit, jako bych se opet vratil na babiccino kanape. Babovka voni, cukr se z ni jen sype a oci nas deti neposedne preskakuji od talirku k babovce. Sem a tam. Ale nedelejme, “jako by doma nebylo nic k jidlu”!

V dobach naseho dospivani byla vychova opravdu zvlastni. Spatna? Nemyslim, Snad jen trochu jina. Veci Guth-Jarkovskym tehdy stale jeste zapovezene jsou dnes casto vysoko ve vetvich a nikdo na ne nehledi. Mozna jen vzpomina s nostalgii. A tak nase zname “Nedelejte, jako byste ctrnact dni nejedli!” je dnes chapano jako spatna vychova vedouci k nedostatku sebevedomi ditete. Ale abychom nebyli jen u jidla. Vzdyt cestickami v travniku to muze zacinat, dal jit pres ksiltovky na hlave v dopravnich prostredcich, a … (kde vlastne?) koncit. Tato imaginarni hranice se neustale posouva. To, co bylo vcera na same hranici nemoralnosti, je dnes uprostred a pristi tyden pravdepodobne nekde na zacatku. Jiste, tenkrat jsme bydleli na vesnici ci mestecku a mravy ve velkomestech se ridily jinymi pravidly. Snad ze spatne opsanych knih Guth-Jarkovskeho. A jak se svet postupne globalizuje, posouvaji se hranice velkomest od stredu ven a nabizi nebo casto vnucuje vetsi mobilitu, rozdily v etice se stiraji. Dnes z publikace naseho vyznamneho predka zustavaji jen posledni zazloutle stranky.

A tak mam pocit, ze jsem vyvojove ustrnul. Stale se mi prici slapat po zeleni, ledabyle odhodit papirek nebo plivat kolem sebe. Az najedenou zjistuji, ze jsem v tomto svete skoro sam. Co s tim, kdyz ostatni davno utekli od “Tohle nesmis!” k “To je preci normalni”? Vim, sam se nezmenim. Uz proto, ze nechci. Ale vim take, ze podle pravidel, kterym jsme byli uceni my, bych sam sve deti nikdy nevychovaval. A snad nebudu. Uz jen proto, aby jim jejich kamaradi a kamaradky nevycitali, ze jsou prilis slusni. Tak, jak to bylo nedavno vycteno mne osobne. Doba se zmenila a neustale menit bude…

Pavel

Ahoj všichni, co jste napsali příspěvky k tomuto Magdinu (jak jinak než opět perfektnímu) článku. Já mám zkušenost s "nejezením" na návštěvě zase trochu jinou a když jsem si přečetla vaše příspěvky, nedá mi to, abych se také nezapojila do diskuse. Tedy: můj manžel pochází z malého slováckého městečka, ale nevím, jestli to má nějaký vliv. V tomto městečku žijí stále jeho rodiče. My bydlíme v asi 70 km vzdáleném okresním městě a občas se vzájemně navštěvujeme. Vždycky, když přijedou rodiče k nám, většinou si nechtějí sednout, že prý seděli dlouhou cestu v autě. Po dlouhém přemlouvání si nakonec sednou. Jíst nic nechtějí, že prý jedli po cestě, nakonec si vezmou každý jen jeden kousek na ochutnání. Když přijedeme my k nim, tak si klidně hned sedneme (nemáme auto a jsme po cestě s několika přestupy a se dvěma dětmi opravdu unavení, takže si hned sedneme a co nám nabídnou, to taky hned sníme. Já si o sobě myslím, že jím tak normálně, nijak se sice neomezuji, ale určitě sním slabou polovinu toho, co můj manžel. Že se tam můj manžel doslava cpe, mi nevadí. Myslím si, je u maminky, tak mu chutná. Ale jeho maminka mi jednou řekla: "podívej se, jak se tady cpe, vypadá to, jako bys mu doma nedávala najíst. To kdyby udělal můj manžel u mé tchyně, řekla bych mu, že příště mu vezmu s sebou svačinu, kterou si sní po cestě, aby na návštěvě nedělal ostudu." Takže vy, kteří jste se jako malí nemohli na návštěvě dosyta najíst, pozor! může se vám to stát i v dopělosti, ale nevěšte hlavu: můj manžel se klidně cpe dál a nic si z toho nedělá.
Hezký den a pokud se právě chystáte na návštěvu, tak dobrou chuť přeje
Deli

Mám ještě 2 sourozence a když naši zjistili, že "s dobrým vychováním" na navštěvách apod. nemají šanci, tak to vzdali. A udělali asi nejlíp, co mohou rodiče udělat. Scházelo se u nás vždycky spousta kamarádů (asi 10 průměr), vždycky jsme snědli, co nám přišlo pod ruku, občas otrhali i cizí třešně nebo jablka a ostatní rodiče věděli spolehlivě, že když nenajdou své dítě doma, tak bude nejspíš u nás. Nebo v blízkém okolí. Pro tuto příležitost si pořídili naši "svolávací" píšťalku, aby pořád nemuseli vyřvávat jména a nepřišli o hlasivky. Jedno písknutí - povinnosti volají, 2 písknutí - někdo se shání po kamarádech, 3 písknutí (obvykle používal otec) - něco se na Vás provalilo, nepřejte si mě. Pískání našich samozřejmě bylo trnem v oku všem chytrým a mravů znalým obyvatelkám vesnice a tak se začalo šířit - "Hourovi už to nezvládají, už musejí pískat jak na hřišti". Táta se jednoho dne naštval a tak když šel přes náves, tak poměrně hlasitě pronesl směrem ke svému kamarádovi "a 4 písknutí - to je stav ohrožení, na náves se řítí nějaká potvora, která žere drbny" a v pohodě odkráčel. Od té doby byl klid (alepoň relativní).
A teď? Drbny drbou dál, když jedeme k tátovi s našimi kluky, všechno vědí, táty se jednou dokonce zeptaly (když u něj kluci byli na více dní), jestli nepotřebuje pomoc s vypráním (bylo to těsně po tom, co máma zemřela), protože kluci běhají ve špinavých teplákách. Musela jsem se smát, když mi nejstarší hlásil: "A mami, víš co řekl děda paní Lhotákový?" Na mou zápornou odpověď odpověděl:"No řekl jí, že on tepláky zásadně nepere, protože nás v nich namáčí do sudu celý, abysme se odmočili". Otec prostě neztratil humor ani teď a jsem ráda.
Přeji Vám všem děti, které na návštěvách neposedí, jsou flekaté od zmrzliny a jahod a mají úsměv na tváři.

Ahoj holky,
to snad ucili tehdy ve skole. Ja a moje segra jsme taky nemohly nikde na navsteve jist. Vyjimkou byla babicka a jedna mamina kamaradka. Babicka nas vzdycky nacpala k prasknuti. Ale pamatuji si jak jsem jako asi 5leta byla na navsteve s nasima a ta pani napekla rebarborove kynute kolacky s drobenkou.....ty jsem milovala.......a ja jsem tam sedela, poslouchala nudne reci dospelaku a nemohla si nic vzit, protoze kdyz jsem se natahla mamka mi pod stolem nohou strkala do moji a vysilala varovne pohledy. A tatovi to delala taky jenze tomu to bylo sumak a vsechno sezral :-)) Tak k cemu to me trpeni bylo??? Stejne tata cely dojem vzdycky zkazil :-))))
Ale navzdory teto ujme :-))) myslim, ze jsem docela normalni.
Mejte se
Martina

Já žila v rodině uvolněné, řekla bych normální. Na návštěvách se jíst smělo, ba směly se i jiné věci. A k nám návštěvy chodily několikrát týdně. Měli-li jsme svoje úkoly splněné, byli naši kamarádi vítáni, ba i zváni na víkend či na chatu a podobné akce. Niky jsme se nekoukali "...co tomu lidi řeknou.....". Prostě rodiče žili (a naštěstí stále žijí - i když jim je už hodně přes sedmdesát!) svým společensky bohatým životem, svědomí mají čisté - nikdy nikomu neublížili a pokud mohli, pomohli - a pokud se to někomu nelíbí, byl a je to jeho problém.
Z takovéhoto prostředí jsem se vdala na malé město. Město sice nekrálovské, (bylo vždy majetkem šlechty), ale titulem města se pyšnící více, než 700 let. Kašna na náměstí je, londa také ..... a taktéž závistiví sousedé a sousedky, které zajímá vaše soukromí až k smrti. Koukají do kočárku - co má vaše dítě na sobě, koukají do nákupních košíků, co kupujete a koukají kdy a kam jedete autem. A nestydí se i zeptat.....
A tak jsem to jednou nevydržela. Po mnoha radách, že to dítě (ve 30° pařáku) se určitě bez pletené čepičky nastydne, a kam že jsme to o víkendu zase jeli - to se tak někdo má, pořád si jezdí na výlety (ano, úžasný výlet - pohřeb celkem ještě mladé tety) a podobných perličkách sousedského folklóru, přetekla číše tou pověstnou poslední kapkou. A tak na dotaz, proč že kupuji opět špenáty, když jsem je koupila už včera (byl výjmečně dobrý a levný a majíc doma mrazničku, napadlo mne si udělat manší zásobu), zda je máme tak rádi jsem odvětila s vážnou tváří: "No rádi je zase tak moc nemáme, ale ty výkony, co po nich podává manžel, to byste měla paní vidět......".
Sousedé se mne již na nic netáží. V jejich pojetí jsem "divná náplava", která tu žije teprve 15 let. No bavte se s někým, s kým jste nechdili do školy, že......!