Re: Hehe, Monty...
Nevím, do jaké míry mluvíš z vlastní zkušenosti. Osobně mám bohužel to "štěstí", že vím z první ruky, jak to také může vypadat ve vztahu s duševně/tělesně nemocným člověkem.
Buď to nezvládne ten zdravý nebo ten nemocný - happy endů je fakt málo. Protože já nepokládám za vztah v pravém smyslu slova, pokud se o někoho ze soucitu nebo ze špatnýho svědomí starám, ale jako partnera ho naprosto neakceptuju (někdy to dokonce ani nejde). A sama naopak nechci, aby mi někdo - až budu nemohoucí - myl zadek jen proto, že mne má napsanou v občance.
Teoreticky je to hrozně hezký myslet si, že s někým budu, dokud nás smrt nerozdělí, ať je šílenej nebo beznohej. V praxi to je obvykle opruz, který má do idyly daleko.
Odpovědět