Re: Adopce

Zase s Vámi ve většině věcí souhlasím. Případ paní, která řešila situaci sebevraždou je dost šokující (bohužel i tyto věci se dějí). Já si prostě jenom nedovedu představit, že bych nyní (v době, kdy máme doma dvojčata, která samozřejmě nejenom chodí, ale lítají) otěhotněla, dítě měla podle názorů odpůrců potratu donosit a buď vychovat, či dát k adopci. Na výchovu v této situaci (opomíjím finance - není to tak zlé, ale to, že občas bývám trochu "servaná a nervózní matka" a to mne štve nejvíc) prostě nemám a adopce? Vědomí, že někdo koho neznám (a znám případ, kde snad žadatel o adopci nemohl být ani prověřován, protože by prostě neprošel) má MOJE dítě, vychovává ho, raduje se z něj. Na to jsem opravdu příliš sobecká. Tohle je opravdu paradox. A někteří rodiče? Naopak znám případ dívky, která spáchala sebevraždu, protože ne Interrupci bylo pozdě a podle názoru rodičů bylo studium velice prioritní, takže nepřicházelo v úvahu ani aby jim to řekla. Dost děsné. Máte pravdu i v tom, že my, coby rodiče máme velkou zodpovědnost i v tom, jakým způsobem se případně jednou naše děti k této situaci postaví a já sama za sebe (hlavně sobě) slibuji, že se svými dětmi budu hlavně mluvit a mluvit a mluvit, protože to je jediná možnost jak problémům předejít, ale znovu opakuji, že sama nevím (kdyby selhala antikoncepce), jak bych situaci řešila.