Stav mysli půl roku po rozchodu

Ahojte,
před půl rokem jsem tu řešila, kterak se rozejít s manipulativním partnerem. I zdejší diskuze s vámi mi pomohla to rozetnout, odvézt jeho věci, vzít si svoje a vypadalo, že toto rozhodnutí bylo to nejtěžší...
Po akci samé následovaly jeho e-maily, rádoby technické řešení věci - zapomněla jsem mu něco sbalit, tak jsem to finálně odeslala poštou. V textech se objevovalo stále "měli bychom se potkat", "jestli chceš, můžeme se potkat" a podobně, podsouvání zájmu o setkání z mé strany. Nechtěla jsem. Vytrvala jsem a nereagovala. Toto trvalo i přes vánoce, smsky na Štědrý den celé mé rodině, mně opět přání s tím, že "tento Štědrý den bude určitě ten nejsmutnější, co jsi kdy zažila"... Nereagovala jsem. Poslední zpráva v lednu byla "Poděkování za vztah" ve smyslu "nezvládli jsme to, je škoda, že jsme se ve vztahu neposunuli dál a nedokázali v něm setrvat a přenést se přes Tvoje problémy..." Jeho podíl viny na rozpadu nula. I to jsem nechala bez odezvy. Bála jsem se, že jakákoli moje reakce vyvolá další akci a to jsem nechtěla. Jednala jsem v té době spíš intuitivně.
Po rozchodu mi bylo neskutečně dobře... Jako by mě propustili z vězení... Ani stínem mě nenapadlo litovat, že jsem to udělala. Byla jsem jak znovuzrozená, šťastná, podnikala spoustu věcí. Kamarádka mě informovala, že asi 14 dní po rozchodu si založil profil na seznamce, kde jsme se kdysi potkali. Dokonce ho i stejně nazval... Říkala jsem si, že své následovnici přeji hodně štěstí...
A teď: měla jsem nějaký moribundus, byla doma a brouzdala po netu. Vykoukla na mě série videí "Poznej svého psychopata - Narcistická porucha osobnosti". A mně spadla čelist... Všechno sedí jak zadel na hrnec... Úvodní omamná fáze, projevovaný zájem o vše (co se dá později použít), pozdější fáze, kdy jsem se snažila vysvětlovat domnělé chyby, aby pochopil (zcela zbytečně, on od počátku ví, čeho chce dosáhnout). I to, jak neoslovují jménem, jak jsou skoupí na projevy citu... Prostě všechno.
Jasně, spousta věcí mi postupně přišla zvláštní, divná... přestala jsem se v tom vztahu cítit dobře, svobodně, uvolněně... Tak jsem to utnula, byť jsem to asi měla udělat dřív. Nenapadlo mě ale, že ten charakter "má jméno".
Kdybych takového člověka potkala v jiné době, ne stále ještě bolavá po úmrtí muže, asi by ty radary zafungovaly líp... pak už jsem jela v modu "miláčku, ty přece víš, že neumíš a nechceš být sama a chceš zůstat jenom se mnou"...
Uuufff, zatím jsem ve stavu, kdy je mi samotné nejlíp, nikoho nehledám. Potřebuju si to v klidu odžít... Možná má ten stav i nějaký časový dojezd... Mám výčitky, že jsem to neodhadla... ale můžu se spolehnout, že už to někdy příště poznám??? Nebo hrozí, že si pustím do života dalšího manipulativního narcise??