Aleno,
to je právě to, že někdo bere školu jen jako službu, někdo jako komunitu a součást svého světa. O tom druhém případě jsou ty školy, co mají své znaky, školní trika nebo celé uniformy, bohatou mimoškolní činnost napojenou třeba na činnost v obci.
Já osobně dávám tomuto komunitnímu společenství přednost, školu chci mít jako partnera sobě rovného. Nestojím o to být zákazníkem a tedy pánem, a nestojím ani o obráceně nerovný vztah. Pokud se vztah rodina - škola dostane do jakékoliv nerovnováhy, není to škola vhodná pro mě a mé děti. K takové škole nic necítím.
A sama odmítám být něčí sloužící, někdo, koho si dotyčný najímá a od koho přijímám pokyny, které plním, a pokud ne, jsem odstavena. A stejně nedokážu jednat já z nadřazené pozice.
K té škole, co funguje na bázi partnerství, mám potřebu být loajální a přistupovat k ní v tom duchu, co už tu zaznělo, tedy že problémy se řeší uvnitř, chválí se veřejně. A za loajální považuju i to, že když mám se školou nebo spíš s něčím ve škole osobní problém, tak v případě dotazu co nejvíce konkretizuju, s čím mám problém a proč. Ale ono se bohužel většinou spíš děje to, co popisuje Monika.
Jsem momentálně spolu s jedním svým žáčkem obětí takových řečí. Co z toho dotyčný, který začal řeči šířit, má, vůbec netuším, nejsem místní, dotyčného ani nikoho "v řetězu" šířících neznám a nikdy jsem s nimi nepřišla do styku, dotyčný žáček už vůbec nemá s věcí nic společného. Jenže právě on je teď na zhroucení, spolu s ním jeho rodiče, a mě si bere "do huby" půlka obce. Ve světle tohoto už na mě žádost o loajalitu od vedení místní školy působí úplně jinak. A to já to mám vlastně úplně jednoduché, mně stačí školu a tím i obec opustit. Co ale ta rodina? To dítě? A ano, vzhledem k rychlosti šíření řečí většina volí spíše ten postoj, že v té škole nebude něco v pořádku a vedení chce určitě něco ututlat
.