Re: taková

Ahoj Martino, po přečtení příspěvků musím zkonstatovat, že je nás v tom více. Dokonce i já patřím mezi ty méně šťastné (spíše nešťastné), co se vztahů s tchýní týká. Za necelé tři týdny máme svatbu. Známe se téměř 2 a půl roku a po roce známosti jsme spolu začali bydlet. Můj nastávající se za mnou přistěhoval (150 km). Je maminčiným miláčkem a jeho odchod dodnes nemůže přenést přes srdce. Asi to není jen ten jeho odchod ale i to, že s ním chodím a teď se berem. Nemůže mě zkrátka nějak strávit. Už dlouho vím, že to není jednoduché, problémy jsou neustále. Vyvrcholilo to ovšem nyní, před svatbou. První nadšení opadlo a milá tchýně přes slova zákazu, něco chystat, se do všeho vrhla. Naplánovali jsme si sami spoustu věcí tak, jak si sami přejeme. Ovšem jaké bylo naše zjištění, když nás překvapila tím, že si sama rozjela své objednávky. Budeme tak mít asi nejvíce cukroví a koláčů v kraji. Sami jsme si objednali 12 kg drobného cukroví a jeden svatební dort.Podle ní je to zkrátka málo a objednala dalších asi 8 dortů, 5 rolád a několik kilo dalšího cukroví. Kolik přesně, to asi uvidíme až o svatbu. Ona sama je z vesnice a neustále mám na talíři, že jsem ta z města. Naštěstí u nás byla jen jeden víkend, který jsem málem nepřežila. Neustále poslouchat: "to město, ten panelák, ta nuda, co tady můžete pořád dělat?" nebo "hlavně že máte starou pračku, ale musíte mít mičku" Co je jí proboha do toho? Peníze máme tak proč bychom si nemohli koupit mičku? Takhle bych mohla pokračovat dále. Nejvíce mě mrzí, že je strašně neupřímná a pokrytecká. Kolikrát něco řekne, asi proto, aby se nám zalíbila, ale nakonec to před ostatními úplně otočí. Včera jsme ještě bavili o svatbě a byl právě oběd. (byli jsme totiž celý víkend u nich - skutečně nervy). Po obědě jsme odjížděli. Zase do nás ryla a už jsem to nevydržela a řekla, že jsem tu svatbu snad zrušíme a necháme se jen oddat a pak to ostatním jen oznámíme. (už mě to ale přešlo). Přeci si kvůli ní nezkazíme náš velký den. Mám velké štěstí, že můj skoromanžel stojí při mě a maminka pro něj důležitá není. Trpíme tím bohužel oba a na nás obou se to podepisuje. Hlavně po té, co s ní mluvíme, nebo jsme u nich. Naštěstí se tam díky 150 km neobjevujeme tak často a ona nerada cestuje, takže k nám naštěstí nejezdí. Vím, že můj skoromanžel se za ni stydí, je mu to trapné, jak se jeho maminka dokáže chovat. Abych nezapomněla. Vrchol všeho nastal v sobotu, kdy měl loučení se svobodou. Přál si, jelikož tam byli společní známí, abych šla také. Nakonec mě přemluvil a šla jsem. Velkým šokem pro nás oba byla chvíle, kdy se maminka objevila ve dveřích. Přísahám, myslela jsem, že v tu chvíli zkolabuju!! Ale abych nepsala dlouho. Přiznám se, že to zvládáme špatně. Ale vždycky se pak sami navzájem uklidňujeme a říkáme si, že máme sami sebe, žijeme si svůj život a podle sebe. Ledacos sice musíme přejít, zkrátka to vyslechnem a musíme to přejít, jinak bychom se asi zbláznili, nebo by nás to rozdělilo, což nechceme ani jeden. Ve skoromanželovi mám velké zastání. Je na mé straně a máme stejné názory, za kterými si stojíme. Vždy mě pak uklidňuje a říká, že naše největší štěstí je, že neříká, že maminka má pravdu. A to je fakt, mám vlastně štěstí v neštěstí. Doufám, že si svatbu nenecháme zkazit, stejně jako náš život, který jsme si krásně naplánovali (ona v něm naštěstí místo nemá). Plánujeme miminko, takže teď máme i příjemnější starosti a doufám, že se nám brzy naplní ty největší sny!! Přeju hodně zdaru a hlavně trpělivosti, která dost často chybí!!