Re: Jsme v pasti
Netvrdím, že mu dyslexii diagnostikovali takhle brzy, ale pomýšleli na ni. Opravdovou diagnózu dostal skutečně až ve druhé třídě. Ale my jsme s ním pracovali předem jako by ji měl. Taky díky tomu prošel školami bez větších potíží.
Měla jsem knihu Z. Matějíčka a řídila se jeho radami.
Zde část rozhovoru s prof. Matějíčkem:
Jak se změnil přístup učitelů k dyslektikům za tu dobu dodneška?
Nebylo jednoduché přesvědčit pedagogy, že dítě, které se nemůže naučit číst, nedělá schválnost, není líné, není zanedbané... Ale v době, kdy začaly vznikat specializované třídy, přicházeli učitelé sami a referovali kolegům o svých zkušenostech. Je světovou raritou, že jsou od roku 1966 pořádány pravidelné „dyslektické semináře“ v Praze (pan profesor ze skromnosti neřekl, že se pro ně vžilo označení: chodit na Matějčka), na nichž se dodnes setkávají učitelé, kteří tyto děti učí, s psychology, kteří dyslektiky diagnostikují, s lékaři, kteří je vyšetřují neurologicky nebo z hlediska očních pohybů atd. Tento seminář vytvářel důležité prostředí osvěty a komplexní, mezioborový pohled na problém. Přicházeli i přednášející z ciziny, dá se ovšem říci, že Československo bylo z hlediska poznání dyslexie velmocí.
http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=4137&PHPSESSID=8f819ad3035fe727e0c74ff3cb8bc6f7
Odpovědět