Agresor v sukních: Odvrácená tvář ženství

Vztah žen k mužům ovlivňují jejich osobní příběhy vlastně jen s několika muži – tátou, bratrem, partnerem, milenci, manželem, se synem… Ale je v lidské povaze, že od osobního příběhu neumíme odhlédnout, a poučeny tím, co se nám stalo, většinou pak nedokážeme přiznat mužům jejich velkou variabilitu. Jsme přecitlivělé na byť jen náznaky vlastností a projevů, kterými nás otravovali nebo sužovali naši blízcí.

Přitom ti „naši mužové“ mnohdy odpovídali svým chováním na to, jak jsme se k nim chovaly my, co jsme jim dovolily, k čemu jsme je inspirovaly. Jsou případy, že se manželka zbavila muže, kterého neuměla vystát, a jeho následná partnerka či manželka si libovala, jaký je to bezvadný chlap.

Nejvhodnější ke spolužití je muž takzvaně normální, který nevykazuje nápadné abnormality v chování a jednání. Nežárlí jako blázen, s prominutím nechlastá, je celkem pracovitý a je na nás hodný. Jsou ovšem ženy, které takový muž k smrti nudí a časem jsou neúměrně drážděné každou drobností, okřikují ho, hubují, posmívají se, láteří. Například proto, že ten jejich taťka nevycítí, po čem touží, neuklidí po sobě talíř, odkládá vynesení koše s odpadky, k televizi si otevře lahváče a pije rovnou z lahve, v nouzi se vymočí do umyvadla, chová se takříkajíc nekulturně. Nebo pobývá příliš často ve své dílničce místo toho, aby s nimi sdílel společenský život. Těm ženám nějak vypadne z paměti, že nekňuba dává do společného šuplíku desítky tisíc, které v potu tváře vydře, že řídil auto do Chorvatska a zpět, že si ho lidi váží pro to, co umí, že postavil domek, věnuje se dětem – třeba. Nebo koná dobro ve prospěch rodiny v jiných variacích, ovšemže chybičky se vloudí, ale kamenem má právo hodit jen žena moudrý anděl, takové bytosti ovšem nikoho nekamenují. Trpitelkám, jejichž mužský špatně snáší takzvaný společenský život, lze poradit, ať si berou na návštěvu tetičky, butiku nebo baletu kamarádku nebo se naučí absolvovat podobné akce bez doprovodu. Lze jim též doporučit dámské jízdy, takzvané babince, kde si s holkama navzájem zalichotí a zasmějí se na účet mužských nemotorů. Přijdou si na své stejně jako jejich partner, který zatím v klidu opraví hodinky nebo kombajn, skočí si na pivo nebo zkoukne v televizi mač svého oblíbeného sportovního klubu. Dejme mužům volnost a dopřejme si ji i my. Nejpohodovější vztahy stojí na dodržování prostinkého hesla: žít a nechat žít.

Dobře si vybrat a pak vydržet

Pokud byl táta agresivní alkoholik, notorický lenoch, vulgární cholerik, kriminálník, máme smůlu. Tátu si nevybíráme a v dětství se před ním nedá dost dobře utéci. Budeme pak z téhož chování podezírat i ostatní chlapy. Milence, manžela, partnera si vybíráme samy, a nelze se tedy zříci trochy té odpovědnosti, když si vybereme blbě. Třeba proto, že nám furiant, bohém, suverén, hysterik, podvodník nebo macho připadají zábavnější než obyčejný, pracovitý a poctivý chlapík, mlčoun, který neumí tancovat a nechce se to naučit! A když za námi přijdou kamarádky, tak místo toho, aby je bavil, před nimi prchne.

Ženy posuzují muže přísně. Nejspíš mají ve snivém dospívání velká očekávání. Mluvit o partnerovi špatně není rozumné. Když o někom špatně mluvíme, posiluje to naše, mnohdy nespravedlivé vnímání a hodnocení dotyčného, koroduje tím náš vztah k němu. Posluchači našeho výlevu nás solidárně, ať už opravdu, nebo falešně litují, hecují, dávají špatné rady a tím upevňují naše mínění o zloduchovi. Nic je to nestojí. A třeba se přitom i dobře baví. Nebo alespoň mají z našich nářků psychický zisk, neboť se ocitají v roli rádce s nadhledem.

Muž má svůj sebecit a ponižování mu nesvědčí. Mívá často citlivé nitro, miluje klid a pohodu. Umí mít rád, ale často to nedokáže pro nás přijatelně vyjádřit. To sice uměl Cyrano z Bergeracu (vymyšlený!), toho ovšem hyzdil obří nos. Ta úžasná a srdcervoucí romantická hra je navíc poučná. Přimlouvá se za ušlechtilou, bojovnou, vřelou a výmluvnou osobnost muže, který ovšem není úhledný, na úkor bezduchého krasavce. Říká: člověk není dokonalý, muž není dokonalý.

Chraňme muže

Společnost stále citlivější k právům žen, dětí, seniorů, ale i zvířátek zcela přehlíží psychické a někdy i fyzické týrání mužů, přičemž horší je to první. Výsměchem, nadávkami, ječením, ústrky, výčitkami a šikanováním, ale hlavně vytěsněním z rodiny a odcizením dítěte trpí především ti slušní, hodní, poctiví taťkové. V dobách mého dospívání bydleli s námi na patře znesváření manželé. Ona muže s neobyčejnou tvrdostí nenáviděla, vykázala ho do nejmenšího pokoje, kde si musel přepírat spodní prádlo a ohřívat věčné párky na malém vařiči, do kuchyně a koupelny opatrně zavítal, jen když satorie vypadla z bytu. Oslovila ho pouze v případě, když mu chtěla něco poručit, setřít ho, urazit, ponížit, vysmát se mu. Nepozvala ho ani k štědrovečernímu stolu. Byl to hodný člověk a žádný hlupák, uměl například esperanto a snad ten vymyšlený jazyk i učil. Lidé ho měli rádi pro jeho mírnou povahu. Vypadal ovšem poněkud zanedbaně, skromné podmínky k životu se na něm podepsaly. Nikdo nechápal, proč ho manželka tak nenávidí a proč si on nechává všechno líbit. Dvě zpracované dcery stály při matce a tátou pohrdaly. Ti dva se rozvést nemohli, nechtěli, družstevní byt si v mládí postavili svépomocí, patřil jim rovným dílem. Ani jeden neměl na to, sehnat si jiný byt, platit tam nájem nebo partnera ze společného bytu vyplatit. Sousedi a známí esperantistu litovali, ale zároveň u nich vzbuzoval rozpaky i posměch. Kdyby se v takové situaci ocitla žena, veřejné mínění by bylo na její straně, dnes by se i snadno domohla potrestání trýznitele. Žena je totiž stále vnímána jako slabší a něžné pohlaví. Je to klam, dnes až strategický.

Mužská síla dnes, kdy si nelze vybranou samičku přehodit přes rameno a odnést do jeskyně, mnoho neznamená, naopak muž, který by ji použil, se vystavuje riziku, že si ho podá policie a soudy, obává se toho i chlap, kterého mstivá partnerka obviní z týrání a nahlásí to policii, aniž by k jakémukoli násilí došlo. K bití žen se uchylují spíš jednoduše strukturovaní muži, lidově řečeno primitivové, včetně defektních jedinců s vysokou školou, psychopati, kriminálníci a agresivní alkoholici. Jejich trpící partnerky ovšem také nebývají v normě, protože normální žena po prvním bití či znásilnění, nejpozději po druhém takovém zážitku, násilníka zavrhne, opustí, rozvede se, nechá ho zavřít.

Zlá baba

Existuje dost knih, kde se ženy svěřují se svými starostmi a v nichž vyprávějí o svých partnerech. Většinou si na ně stěžují, někdy je to ale až úsměvné. V jedné knize se zpovídaná nevěrná žena vyjádřila takto: „Byl to srab. Měl mi dát pár facek, ale věděl, že bych na něj zavolala policii.“ Že její chlap je srab, tvrdila opakovaně i moje někdejší kolegyně, hodnotila tak jeho nechuť rozvést se s manželkou, opustit dvě děti a vzít si ji. Všechny dámy u kafíčka na to přikyvovaly. Snad že moralisti nejsou v oblibě. A pak, jít „za hlasem svého srdce“ je tak romantické…

Co si má počít muž, který je podrážen, šikanován a urážen, přičemž na něm tatáž žena s chutí parazituje? Cítí, že veřejné mínění na jeho straně nebude, je přece chlap, je silnější, ať si udělá doma pořádek, bačkora jeden!

Vím o tom své. Už jako dítě jsem byla svědkem ženského psychického teroru. A v okresním městě, kde v mnoha rodinách panoval kuchyňský matriarchát, byl k vidění podobný tyátr plný manipulací. Někdy měkčí, sem tam v podobě víceméně laskavého posunování, jindy zupácký, či dokonce sprostý. Nedalo mi to a začala jsem se tématu věnovat už jako novinářka. Před dvěma roky jsem pak vydala knížku s názvem Chraňme muže a loni vyprávěcí knížku Příběhy mužů. Tentokrát jsem zpovídala muže, kteří se rozvedli a předtím i potom zažili příkoří, faleš, ponížení. Byli partnerkami oškubáni, podvedeni, jejich děti matka přiměla milujícího tátu nenávidět… Kamarádka, která měla s prvním manželem onu špatnou zkušenost, mnohdy předurčující vztah jednotlivých žen k mužům obecně, se nad mým záměrem napsat knihu Příběhy mužů pozastavila. Řekla mi: Ale to je přece nedůstojný chlapa, aby fňukal a stěžoval si na to, co se mu stalo! Namítla jsem: A je snad důstojné, aby muž snášel podrazy, nevděk, hrabivost partnerky, odcizení dětí, aby byl o všechno obrán a skončil málem (někdy skutečně) v bezdomoví a ani nemukl?!

Rozvádějící se ženy používají podpásovky všech kalibrů, až příliš často kriminalizují otce svých dětí, například tvrdí, že táta děti sexuálně zneužíval. Toto obludné obvinění přijímají policisté i soudy bez mrknutí oka. Soud v takovém případě okamžitě reaguje a omezí kontakt otců s dítětem, někdy si mstivá matka prosadí, že bude na otce při schůzce s dítětem dohlížet.

Muž je podroben ponižujícím vyšetřením. Samozřejmě že se prokáže, že deviant není, ale dítě už je matkou informováno, že tátu vyšetřuje policie, protože mu ublížil… Co všechno se dá provádět s plastickou dětskou myslí! Termín syndrom falešné vzpomínky (na něco, co se vlastně nestalo) je v psychologii zavedeným pojmem, přesto s tímto mechanismem v životě nepočítáme.

Sedmdesát procent rozvodů iniciují ženy, a mnohdy z vágních důvodů. Někdy si prostě jen najdou jiného partnera. Nebo usoudí, že na tom budou bez muže líp; nebude zabírat v jejich bytečku místu, budou mít na dítě absolutní vliv a různé dávky, příspěvky, výživné a pomoc rodičů v součtu vykompenzují mužův plat.

Soudím, že chronická ženská nespokojenost má vliv na korozi celistvé rodiny v naší kultuře. A rostoucí úbytek takových rodin postrkuje naši kulturu ke špatným koncům. Takže je to na nás, milé ženy.

Autorka je spisovatelka a nakladatelka. Je spoluzakladatelkou občanského sdružení Sisyfos propagujícího kritické myšlení. Je autorkou 11 knih, k nejznámějším patří trilogie Víme svý, Obsazeno, Berme, co je a titul Chraňme muže.