Žáci se specifickými poruchami učení na průmyslové škole

Začátkem roku 1991 jsem se společně s naší výchovnou poradkyní PhDr. Marií Dostálovou setkal s paní Marion Vosáhlo z Kanady, která vede na univerzitě v Edmontonu oddělení pro pomoc handicapovaným studentům. Mezi nimi jsou i studenti se specifickými poruchami učení. Uvědomili jsme si, že za dobu svého více než dvacetiletého působení na průmyslové škole jsme se s takovými studenty také občas setkali. Byli to vesměs studenti s velkým zájmem o techniku, matematicky nadaní, dosahující výrazně nadprůměrných studijních výsledků v technických předmětech, ale také velmi stresovaní svými neúspěchy v češtině a cizích jazycích. Některými učiteli byli pokládáni za hlupáky, kteří by rozhodně neměli „odmaturovat“ z češtiny. Znali jsme také studenty nepřijaté na střední školu, protože neudělali přijímací zkoušky z češtiny. Na naši školu později přestoupili z odborného učiliště, a pokud měli štěstí a setkali se s „osvíceným“ češtinářem, nejen že naši školu úspěšně dokončili, ale byli úspěšní i na vysoké škole.

Po rozhovoru s paní Vosáhlo jsme se rozhodli, že se pokusíme vytvořit program, jehož cílem bude systematická pomoc studentům se specifickými poruchami učení. Neměli jsme však s prací s dyslektiky (jak je interně zjednodušeně nazýváme) žádnou zkušenost, a proto jsme nejprve požádali o rady profesora Matějčka. Seznámili jsme se s dostupnou literaturou a výchovná poradkyně navštívila několik základních škol, kde se práci s dyslektiky již delší dobu věnovali. Literatura i zkušenosti ZŠ se týkaly mladších dětí, a proto jsme museli připravit program pro jinou věkovou kategorii.

Pro které studenty je program určen

S přípravou programu jsme začali v roce 1991 a s jeho uplatňováním od září roku 1992. V té době vyšel také Pokyn MŠMT ČR č.j. 23472/92 -21 K zajištění péče o děti se specifickými poruchami učení v ZŠ. Tento pokyn, jak je z názvu patrné, řeší tuto problematiku zejména na ZŠ, ale je v některých částech použitelný i pro školy střední. Z našeho hlediska představuje zmíněný pokyn jen jakési povinné minimum péče, námi realizovaný program by měl být nadstandardní.

Naše pomoc může být účinná jen u těch žáků, kteří jsou především dostatečně motivováni pro studium vybraného oboru (strojírenství), mají výrazně nadprůměrné schopnosti logického myšlení a technické (prostorové) představivosti a všeobecnou inteligenci alespoň lehce nadprůměrnou.

Jak tyto žáky poznáme? Nejlepší zkušenost máme s komplexním psychologickým a speciálně pedagogickým vyšetřením. To také před podáním přihlášky na naši školu rodičům doporučujeme. Protože potřebujeme jednotící hledisko, doporučujeme vyšetření v námi vybrané poradně.

Někteří rodiče se domnívají, že náš program automaticky zaručí jejich dítěti absolvování střední školy, bez ohledu na předpoklady zmíněné výše. Tito rodiče zpravidla doloží přihlášku jen velmi stručnou zprávou o vyšetření v kterékoliv pedagogicko--psychologické poradně a nekontaktují před podáním přihlášky naši výchovnou poradkyni. Již tato skutečnost nás upozorňuje, že spolupráce s takovými rodiči bude – ke škodě jejich dětí – pravděpodobně poněkud horší. U některých studentů zjistíme až v průběhu studia, že jejich dysgrafie je takového stupně, že nejsou schopni nakreslit ani nejjednodušší graf, jednoduchý náčrt, o výkresech ani nemluvě. Ani žáci s dyskalkulií u nás úspěšně studovat nemohou a už vůbec ne dyspraktici, u nichž hrozí vážné zranění ve školních dílnách.

Co program obsahuje

V první řadě je to zohlednění v přijímacím řízení na základě komplexního psychologického a speciálně pedagogického vyšetření v námi určené poradně. (Ve smyslu citovaného pokynu MŠMT bereme v úvahu i vyšetření z jiných poraden, ale u těchto žáků zajišťujeme zpočátku pouze standardní péči a snažíme se zjišťovat sami, na co nás jinak „naše“ poradna již předem upozorňuje. Rodiče, kteří nepřijali naše doporučení, tak celý proces pomoci svému dítěti velmi zdržují.)

Dyslektici jsou zařazeni do běžných tříd, neboť jejich integraci považujeme za velmi důležitou. Na začátku školního roku je nutné v takovýchto třídách vysvětlit, jaká jsou specifika práce s těmito studenty – dyslektiky. Tím usnadníme jejich zařazení do třídního kolektivu. To je citlivá záležitost, která vyžaduje pečlivou přípravu, aby se ani dyslektici ani nedyslektici necítili preferovaní nebo „odstrčení“. Vysvětlit výše zmíněnou situaci ve třídách je úkol třídního, vyučujícího češtiny nebo výchovné poradkyně, která vždy v těchto třídách učí.

Záleží na dohodě mezi těmito vyučujícími.

Za nezbytné považujeme, aby žáci zvládli psaní na stroji (klávesnici počítače). Máme zakoupenu takovou licenci výukového programu, která umožňuje instalaci na domácím počítači žáka. Nemá-li žák doma počítač, může využít program instalovaný v naší učebně. Na zavedení nepovinného předmětu psaní na stroji nemáme bohužel finanční prostředky.

Těžiště práce je v jazykových předmětech. V hodinách českého jazyka je třída při výuce rozdělena na polovinu. Ve skupině dyslektiků postupuje vyučující při výkladu i procvičování jazykového učiva mírnějším tempem a připravuje pro žáky zvláštní doplňovací cvičení, v nichž pouze opravují (nebo se snaží) opravit chyby apod. Ve slohové výuce mají např. možnost volby jednodušších témat při procvičování jednotlivých slohových útvarů apod. V hodinách literatury pracují dyslektici také volnějším tempem a neúspěch v písemné práci si opravují ústním zkoušením.

Již několik let používáme pro výuku dějepisu text nahraný na audiokazetách, aby se studenti mohli učit poslechem. Text učebnic nám nahráli studenti konzervatoře. V současné době připravujeme v našem TV studiu audionahrávky strojírenské technologie a chystáme i další. Tuto činnost financujeme ze sponzorských darů (obvykle od rodičů dyslektiků, ale nejen od nich).

Velké obtíže způsobuje těmto studentům psaní. Jejich písmo je velmi neupravené, často nečitelné, slova nedopsaná a s mnoha pravopisnými chybami. Student – dyslektik, který nestačí při výuce zapisovat, nebo je na vyučování nepřítomen, má možnost si za sníženou cenu psaný text okopírovat.

Žáci, kteří mají problémy v angličtině nebo němčině, se mohou zdarma zúčastnit náslechové hodiny v jazykovém studiu Rolino, jež používá speciální drilovou metodu výuky. Ukáže-li se, že by tento způsob výuky žákům vyhovoval lépe, můžeme v rámci spolupráce s Rolinem zajistit účast na kurzu se slevou.

Práci s dyslektiky a jejich studijní výsledky sleduje výchovná poradkyně. Průběžně sleduje, jak se zařadili do třídního kolektivu, jejich potíže se psaním, čtením a s vytvořením studijního režimu. Dyslektici, stejně jako ostatní studenti, jsou vedeni k tomu, aby se neostýchali se svými problémy za výchovnou poradkyní přijít a požádat o pomoc při řešení studijních potíží.

Dosavadní zkušenosti

S dyslektiky pracujeme osmý rok (1999/2000), a protože si způsoby práce vytváříme sami, je nutné je neustále doplňovat a přizpůsobovat v rámci našich možností potřebám žáků. Velkou roli zde hraje také výchovná práce. Jsou studenti, kteří se snaží své neúspěchy i v jiných – nejazykových předmětech skrývat za dyslexii. Studenti – „nedyslektici“ v nižších ročnících projevují občas žárlivost, že nejsou také zohledňováni. Nezbytná je také spolupráce s rodiči, protože každý žák je jiný, má jiné problémy a jinak je zvládá. Od nikoho jiného než od rodičů se nemůžeme dozvědět, že se žák např. denně věnuje tři hodiny angličtině, a to zcela bezvýsledně, a na jiné předměty nemá čas. Domnívám se, že konkrétně tento problém je řešitelný pouze výjimkou – osvobozením ze studia cizího jazyka (nebo nekorektně – zcela nezaslouženou „dostatečnou“, což považuji za nesprávné, protože znalosti takového žáka jsou zcela nulové). Zatím nelze zcela objektivně zjistit, že žák se cizímu jazyku naučit nemůže, a vyloučit, že jen nechce! Je však pravděpodobné, že v dohledné době budou vypracovány metody i k takovéto diagnostice. Někteří rodiče velmi usilují o to, aby jejich děti byly na školu přijaty jako dyslektici (zřejmě doufají v jistější přijetí), ale pak se od další spolupráce distancují. V ještě horším případě si pak dokonce stěžují, že neplníme, co jsme slíbili. Obtížná byla zejména zpočátku také práce s učiteli. Ne každý chápe význam této práce jako pomoc nadaným studentům s nějakou specifickou výukovou potíží.

Koordinace práce s dyslektiky je v rukou výchovné poradkyně. Kromě už zmíněné pomoci dyslektikům a sledování jejich studijních výsledků musí být ve stálém styku s vyučujícími těchto tříd a případně radit, jak s nimi individuálně pracovat. Práce výchovné poradkyně nemá časová pravidla. Časově nejnáročnější je začátek školního roku, období klasifikace a doba před písemnými maturitami. Velmi by celému programu prospělo, kdyby se mu výchovná poradkyně mohla věnovat více než dosud (pracuje pro náš pomocný program přibližně 6 hodin týdně s úlevou 4 hodin). Za optimální považuji 10 hodin týdně. Myslím si, že vzhledem k výjimečnosti programu (pokud vím, jsme jediná odborná škola v ČR, která se této problematice dlouhodobě a systematicky věnuje), by i v tomto případě mělo MŠMT povolit výjimku.

Nejlepším doporučením pro náš program jsou studijní úspěchy dyslektiků. Z prvních šesti, kteří absolvovali v roce 1995, patřili dva v průběhu celého studia k nejlepším žákům školy a tři z nich končí studium na vysoké škole. Za úspěch považujeme např. také to, že v letošních prvních ročnících jsou čtyři žáci, jejichž průměrný prospěch na ZŠ byl 2,20, 2,30, 2,40 i 2,58, a nyní patří v prospěchu k velmi nadprůměrným. Máme však také neúspěchy, zejména u těch žáků, kde specifická porucha učení zřejmě není tím největším problémem, anebo je naopak takového typu a rozsahu, že je pomoc mimo naše možnosti. Řešení vidíme v ještě užší spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou, zejména v období před přijímacím řízením a také v naší připravenosti hledat stále nové možnosti práce se žáky se specifickými poruchami učení.

Autor je ředitelem Střední průmyslové školy Na Třebešíně v Praze 10.