Porucha pozornosti

Pedagogická veřejnost vnímá poruchy pozornosti jako velmi frekventovaný jev školáků. Co ale vlastně porucha pozornosti je, jak se pozná a jak s ní pracovat?

Porucha pozornosti často doprovází spolu s hyperaktivitou a impulzivitou syndrom ADHD. Lidé, kteří jí trpí, bývají roztěkaní, snadno se rozptýlí. Je pro ně náročné rozlišit podstatné podněty od nepodstatných, navíc se těžko soustředí na obtížnou či nezáživnou činnost. Nejvíce nápadná bývá porucha pozornosti u dětí, a to obzvláště ve školním prostředí, mívají ji ale i dospělí. Mýtus, že z toho žáci „vyrostou“, neplatí – pouze se časem mohou naučit využívat vhodné copingové strategie.

Pozornost je schopnost člověka soustředit celou svou psychickou činnost na něco konkrétního a zároveň vyloučit ostatní podněty. Jedná se o psychický stav, který se vyznačuje zaměřeností a soustředěností vědomí či duševní činnosti na určitý objekt nebo děj. [1]

Pojem „pozornost“ se může snadno zaměnit s pojmem „koncentrace“. Koncentrace je vědomé, úmyslné a trvalé soustředění pozornosti na určitý předmět, jev nebo obsah. Schopnost dlouhodobé koncentrace a vytrvalosti se často objevuje u dětí nadaných v oblasti poznávání – a tudíž i ve škole jako takové. [2] 

Jak se pozná porucha pozornosti?

Mezi projevy poruchy pozornosti u školních dětí patří zejména:

• nesoustředěnost, nepozornost;
• kolísavá pozornost – dítě má výkyvy pozornosti bez zjevných příčin;
• nevýběrová pozornost – dítě obtížné oddělí podstatné od nepodstatného;
• ulpívavá pozornost – dítě se „zasekne“ na jednom podnětu;
• rychlá unavitelnost – dítě udrží pozornost jen krátkodobě;
• snadná odklonitelnost pozornosti – dítě se snadno nechá rozptýlit;
• netrpělivost, těkavost – dítě není schopné dokončit započatou práci (přímo souvisí s unavitelností a odklonitelností);
• výkyvy ve výkonnosti. [3]

Porucha pozornosti se vyskytuje především v kontextu syndromu ADHD. Terminologie 5. revize „Diagnostického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti“ (DSM-V) sice rozlišuje mezi syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a bez hyperaktivity (ADD), nicméně v českém kontextu se často setkáváme se zastřešujícím pojmem ADHD. Někdy se lze setkat i s označením UADD (generalizovaná porucha pozornosti – bez hyperaktivity). Ta se týká dětí, u kterých se kromě poruchy pozornosti projevuje i hypoaktivita neboli pomalost. Tento termín ale není u nás příliš rozšířen. 

Syndrom ADHD tedy tvoří podle DSM-V tři podtypy: 

• ADHD s převažující poruchou pozornosti (dříve nazývaný převážně nesoustředěný typ);
• ADHD s převažující motorickou hyperaktivitou a impulzivitou (dříve zvaný hyperaktivně impulzivní typ);
• kombinovaný typ. [4]

V populaci je nejčastěji zastoupen kombinovaný (někdy též uváděn jako smíšený) typ, a to až u 60 % osob se syndromem ADHD. Typ s převažující poruchou pozornosti bývá zastoupen cca ve 30 % případů; nejméně často se vyskytuje typ s převažující motorickou hyperaktivitou a impulzivitou, bez přítomnosti poruchy pozornosti – jedná se pouze o 10% výskyt v rámci syndromu ADHD. [5] 

Metody diagnostiky 

Pro určení diagnózy poruchy pozornosti jsou u dítěte nezbytné nejméně šest měsíců trvající příznaky před dovršením šestého roku života. Stanovuje to 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Příznaků musí být přítomno alespoň šest z níže uvedených devíti:

• obtížně koncentruje pozornost;
• nedokáže udržet pozornost;
• neposlouchá;
• nedokončuje úkoly;
• vyhýbá se úkolům vyžadujícím mentální úsilí;
• nepořádný, dezorganizovaný;
• ztrácí věci;
• roztržitý;
• zapomnětlivý.

Pro diagnostiku poruchy pozornosti v rámci syndromu ADHD u dětí je podle DSM-IV potřeba vysledovat nejméně šest příznaků po dobu alespoň šesti měsíců:

• nepozornost při školních úkolech, opomíjení detailů, chyby z nepozornosti;
• neudrží pozornost při hře;
• zdá se, že neposlouchá během rozhovoru;
• neposlouchá instrukce a nedokončuje úkoly;
• má organizační problémy;
• nesnáší úkoly vyžadující mentální úkony a vyhýbá se jim;
• ztrácí věci (hračky, školní potřeby…);
• vnější podněty snadno přeruší soustředění;
• zapomnětlivost při denních aktivitách. [11]

Komplexní informace o problematice z lékařského hlediska jsou k prostudování v článku „Porucha pozornosti s hyperaktivitou“ v časopise Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie. [12] 

Kdo stanovuje diagnózu?

Vzhledem k tomu, že termín ADHD pochází z amerického DSM-V a že hyperkinetický syndrom je uveden v MKN-10, jedná se formálně o onemocnění a spadá též do oblasti zdravotnictví. V jeho rámci diagnostikují ADHD dětský psychiatr, neurolog nebo klinický psycholog. Vyšetření u těchto expertů je potřebné zejména tehdy, pokud je nutné odlišit, zda není dítě neklidné a nesoustředěné z jiných důvodů než kvůli syndromu ADHD. Závažné případy mohou být řešeny pomocí lékové terapie. 

Jelikož se diagnostika ADHD týká zejména období předškolní a školní docházky, přičemž projevy poruchy často ztěžují adaptaci dítěte na školní prostředí, bývá diagnostika prováděna také ve školských poradenských zařízeních (ŠPZ). Spolupodílí se na ní psycholog a speciální pedagog. V případě kombinace s poruchou chování i etoped či metodik prevence. Zařízení se obvykle zaměřují na děti od tří let po dobu školní docházky, některá speciálně pedagogická centra jsou specializována i na ranou péči. Velmi často bývají u dětí s ADHD zaznamenány specifické poruchy učení, uvádí se jejich společný výskyt mezi 60 až 80 %. [13] 

Vyhněte se stigmatizování

Je nutné si uvědomit, že na děti s poruchou pozornosti bývá vyvíjen velký tlak, ať už ve škole či v rodině. Samy navíc vnímají, že nezvládají řadu situací, zatímco jejich vrstevníci povětšinou ano. Proto se mohou naučit obranné strategie, jimiž svůj problém ovšem bohužel spíše vygradují či jeho řešení výrazně ztíží. K těmto přirozeným, ale většinou nešťastným reakcím patří například úniky, regrese, zlehčování, poutání pozornosti či útoky. Proto musíme při práci s podobnými žáky myslet vždy na to, abychom je zbytečně nestigmatizovali. [6] 

Zároveň je u nich vhodné podpořit potenciální silné stránky, které z poruchy pozornosti mohou vyplynout. Jde například o zvýšené vnímání, reagování na podněty, a to i na několik naráz, schopnost dělat více věcí najednou.

Jak poruchu pozornosti korigovat?

Naučit se žít s poruchou pozornosti je práce na celý život. V rodině či ve škole jsou pro hyperaktivní děti doporučeny následující postupy, které si mohou daní žáci opakováním vštípit a úspěšně používat:

• učit se krátce odpočívat, relaxovat – je nutné pracovat s časem, energií a pozorností ekonomicky, může například pomoci relaxační hudba „do sluchátek“;
• učit se střídat činnosti a pracovat v kratších úsecích – mít více rozpracovaných „projektů“, například „úklid pokoje“, „domácí úkoly“ a „lepení papírového modelu“, přecházet mezi nimi, průběžně odpočívat a dokončovat;
• střídat smysly, kterými přijímáme informace – ve škole je často únavné vnímat informace například jen z hlasu učitele –, proto je dobré myslet na střídání smyslových vjemů při učení (známé je tzv. multisenzorické učení);
• učit se vnímat a uvědomovat si výpadky pozornosti – v momentě, kdy si uvědomím výpadek pozornosti, mohu požádat o doplnění chybějící informace;
• absolvovat reedukační nácvik – jedná se o obdobné nácviky jako u specifických poruch učení. [7]

Pracovní sešity pro předškoláky i školáky s ADHD nabízí také nakladatelství Raabe. [9] Problematikou dospělých jedinců se zabývá publikace „Nepozornost, hyperaktivita a impulzivita“. [10] 

Odkazy

[1] KROUPOVÁ, K. A KOL. (2016) Slovník speciálněpedagogické terminologie: Vybrané pojmy. Praha: Grada, s. 175.

[2] KROUPOVÁ, K. A KOL. (2016) Slovník speciálně pedagogické terminologie: Vybrané pojmy. Praha: Grada, s. 266.

[3] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 93.

[4] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 14.

[5] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 16.

[6] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 97.

[7] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 246.

[8] KROUPOVÁ, K. A KOL. (2016) Slovník speciálněpedagogické terminologie: Vybrané pojmy. Praha: Grada, s. 263.

[9] Školák s ADHD. [online]. Dostupné z: https://pracovnisesity.raabe.cz/pracujeme-se-skolakem-s-adhd-v-mladsim-skolnim-veku

[10] ŽÁČKOVÁ, H., JUCOVIČOVÁ, D. (2017) Nepozornost, hyperaktivita a impulzivita: Zápory i klady ADHD v dospělosti. Praha: Grada.

[11] PŘÍHODOVÁ, I. Porucha pozornosti s hyperaktivitou (attention deficit/hyperactivity disorder – ADHD). [online]. Dostupné z: https://www.csnn.eu/casopisy/ceska-slovenska-neurologie/2011-4/porucha-pozornosti-s-hyperaktivitou-attention-deficit-hyperactivity-disorder-adhd-35776  

[12] PŘÍHODOVÁ, I. Porucha pozornosti s hyperaktivitou (attention deficit/hyperactivity disorder – ADHD). [online]. Dostupné z: https://www.csnn.eu/casopisy/ceska-slovenska-neurologie/2011-4/porucha-pozornosti-s-hyperaktivitou-attention-deficit-hyperactivity-disorder-adhd-35776  

[13] JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada, s. 25–29.

Doporučené zdroje 

JUCOVIČOVÁ, D., ŽÁČKOVÁ, H. (2015) Máme dítě s ADHD: Rady pro rodiče. Praha: Grada.

ŽÁČKOVÁ, H., JUCOVIČOVÁ, D. (2017) Nepozornost, hyperaktivita a impulzivita: Zápory i klady ADHD v dospělosti. Praha: Grada.

MIOVSKÝ, M. A KOL. (2018) Diagnostika a terapie ADHD: Dospělí pacienti a klienti v adiktologii. Praha: Grada.

MICHALOVÁ, Z. (2012) Předškolák s problémovým chováním: Projevy, prevence a možnosti ovlivnění. Praha: Portál.

ŠKRDLÍKOVÁ, P. (2015) Hyperaktivní předškoláci: Výchova a vzdělávání dětí s ADHD. Praha: Portál.

TAYLOR, J. F. (2012) Jak přežít s hyperaktivitou a poruchami pozornosti: Rádce pro děti s ADHD a ADD. Praha: Portál.

WINSTER, B. (2018) Jak na ADHD a problémy s pozorností: Praktické tipy pro každý den. Brno: Edika. 

Autor: Autorský tým APIV B

Projekt APIV B (Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi) přišel v roce 2020 s interaktivním webem pro rodiče a pedagogy Zapojmevšechny.cz. Tento web je praktickým průvodcem společným vzděláváním a vlastně kvalitním a moderním vzděláváním vůbec. Při její tvorbě jsme mysleli nejen na potřeby pedagogů, ale slouží i jako inspirace a vodítko i pro rodiče, ať už jako nástroj srovnání dobré praxe s praxí reálnou, nebo jako inspirace pro podporu rozvoje vlastních dětí. Projekt Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B) realizuje Národní pedagogický institut České republiky (www.npi.cz) a je spolufinancován EU.