Když schází chuť na milování

Muži ve všech výzkumech sexuálního chování uvádějí vyšší potřebu i častost sexuálního vybití než ženy. Tento rozdíl mezi pohlavími je v plném souladu s biologickými i psychosociálními dispozicemi mužů a žen. Apetence přirozeně klesá i v souvislosti s věkem. Tento pokles je nepochybně podmíněn jak biologickými faktory (snížení hladin pohlavních hormonů, nižší citlivost cílových tkání na androgeny, somatické choroby), tak i faktory psychosociálními (dostupnost vhodného partnera či partnerky, mýtus o asexualitě starých lidí, manželské konflikty, stereotypie, habituace apod.)

I tento pokles sexuální apetence s věkem je u žen výraznější než u mužů. Podle údajů z našich reprezentativních výzkumů sexuálního chování obyvatel Česka je nejvyšší počet jedinců se zachovalou sexuální apetencí ve věkových kategoriích 18 až 59 let u mužů a 18 až 44 let u žen. U téměř tří pětin žen však zůstává apetence zachována až do konce šestého decénia. Značná část respondentů (28 % mužů a 44 % žen) uvedla, že v poslední době necítí žádnou potřebu pohlavního vybití či uspokojení.

Ti respondenti, u nichž byla zachov8na potřeba sexuálního uspokojení, odhadli potřebu vybití v průměru na 11,05 krát měsíčně u mužů a na 9,44 krát u žen. Jako věk, kdy respondenti cítili nejvyšší sexuální potřebu, uvedli muži v průměru 23,7 let a ženy 25,85 let. Příčinou snížení sexuálního zájmu může být např. deprese, která může probíhat dlouhodobě v larvovaném, navenek sotva postřehnutelném stavu, projevujícím se v nejrůznějších tělesných potížích. Vzácněji k němu mohou vést i hormonální poruchy nebo poruchy v činnosti některých orgánů (snížení sexuální apetence je uváděno u různých typů poruch v činnosti štítné žlázy či nadledvin). Pokles sexuálního zájmu doprovází i některá tělesná onemocnění (nádory, diabetes) či podávání některých psychofarmak (trankvilizérů, tricyklických antidepresiv apod.), antihypertenziv atd. V pozadí poruchy apetence mohou být i různé sociálně psychologické vlivy. Je například prokázáno, že dlouhodobá nezaměstnanost vede u mužů ke snížení sexuálního zájmu (u žen tato závislost zjištěna nebyla).

Co určuje sexuální touhu?

Sexuální apetence je u mužů na hormonální úrovni určena především hladinou testosteronu v séru. Pokles této hladiny pod normální rozsah (3 – 10 ng/ml), např. při hypogonadismu, po kastraci nebo při léčbě antiandrogeny, prokazatelně způsobuje snížení sexuální potřeby, schopnosti i aktivity. Pokud je však hladina testosteronu v normě, podávání dalších androgenů má na apetenci účinek minimální.

U žen není hormonální podmíněnost sexuální apetence zdaleka tak jednoznačná jako u mužů. Podle různých výzkumů nelze jednoznačně určit období menstruačního cyklu, ve kterém je zájem žen o sex nejvyšší. Zdá se tedy, že hladiny estrogenů mají na ženskou sexuální apetenci vliv velmi individuální a obecně spíše zanedbatelný (význam může mít spíše postmenopauzální atrofie poševní sliznice s následnou poruchou lubrikace a vzrušivosti, dobře ovlivnitelná substituční hormonální terapií). Neexistuje žádný jednoznačný fyziologický důvod pro ukončení sexuálních styků u žen po menopauze – domněnka o asexualitě postklimakterických žen je pouhým mýtem. I u žen se na základě zkoumání vlivu androgenní terapie spíše zjišťuje, že podobně jako u mužů – i když v menší míře – je jejich sexuální potřeba ovlivňována testosteronem (v případě žen vytvářeným především v nadledvinách, u mužů hlavně ve varlatech).

Těhotenství, porod a sex

U žen jsou časté i přirozené změny sexuální apetence a sexuálního prožívání během těhotenství i po něm. V naprosté většině případů se jedná o útlum těchto potřeb. Tento útlum pravděpodobně alespoň částečně souvisí s hormonálními změnami, které v organismu v těhotenství a v období kojení probíhají (zvýšení prolaktinu a progesteronu, nízká dopaminergní aktivita v CNS).

Příčiny tohoto poklesu nejsou většinou úplně jasné a určitě jich je více. Kromě změn hormonálních, které s sebou těhotenství a kojení přináší, se mění i hodnotové zaměření ženy a v neposlední řadě příchod dítěte mění i vztahy v rodině. Některé z těchto změn ovlivňují i sexuální prožívání žen. Porod navíc mění anatomické poměry pánevního dna a může vést k poklesu tonu perivaginálního svalstva, a tím i intenzity koitálního dráždění s následnou koitální anorgasmií.

Pokles potřeby pohlavního vybití je po porodu asi přirozený, zjevně je z evolučního hlediska účelné, aby se žena mohla plně věnovat novorozenci a nové otěhotnění by v tomto období představovalo pro něho reálnou hrozbu. I když ve vyspělých zemích v současnosti porod dalšího dítěte staršího sourozence většinou přímo neohrožuje, náš organismus je i dnes řízen stejnou genetickou a instinktivní výbavou jako před 30 – 50 tisíci lety v době lovců – sběračů, kdy každý nový porod jasně snižoval šance předchozího dítěte na přežití.

Podstatnou roli pak může v tomto období hrát i prostá fyzická a psychická únava. Kojící žena je často vyčerpaná z nočního vstávání k dítěti a z denní péče o domácnost. Pro muže se přitom zaběhaný životní rytmus narozením dítěte obvykle tak dramaticky nemění a on sám, zvláště pokud není příliš schopen vžít se do pocitů partnerky, má tendenci co nejdříve opět obnovit obvyklou frekvenci pohlavních styků.

Toto období pak bývá pro nejeden pár často kritické. Čím více muž naléhá (nemusí to být přitom naléhání fyzické, úplně stačí dusná atmosféra a napětí v rodině), tím větší odpor v manželce může vyvolat a zdánlivý rozdíl v sexuálních potřebách obou partnerů tím postupně narůstá. I když by se žena třeba ráda jednou týdně milovala a manželovi by to plně stačilo například dvakrát, on ze strachu, že ke styku opět nedojde, se o něj pokouší denně. Manželka pak uléhá do postele se stálou obavou, že mu opět bude muset vyhovět. V tomto psychickém rozpoložení žena nezřídka přestane při styku dosahovat orgasmu a to dále posílí její odpor k sexu. V obdobích snížené sexuální apetence ženy by muž měl přestat styk vyžadovat a měl by nechat iniciativu pouze na partnerce (platí to však samozřejmě i naopak). Ta by si pak měla frekvenci pohlavních styků regulovat plně podle své potřeby a sama dát podnět k milování pouze v případě, že po něm skutečně bude toužit. Frekvenci sexuálních styků by v páru měl vždy regulovat partner s nižší potřebou – podobně jako tempo pochodu při společné pěší túře, které určuje ten pomalejší.

Vztahové a citové problémy

Vedle somatických a fyziologicky zapříčiněných poruch apetence jsou častým důvodem snížení zájmu o sex vztahové a citové problémy. Nelze očekávat, že v případě dlouhodobějších rozporů či partnerských krizí budou partneři jevit zájem o milování. Kvalita a častost sexuálních styků je v těchto případech pouze citlivým indikátorem hlubších partnerských problémů a zvláště u déletrvajících vztahů nemůže sexuální kontakt vyřešit žádnou partnerskou krizi. V těchto případech se při křečovitých pokusech o znovuobnovení sexuálního soužití naopak setkáváme spíše s prohloubením základních rozporů.

Snížení sexuální potřeby pak může vést k dalším sexuálním dysfunkcím. U mužů především k poruchám erekce a k retardované ejakulaci či anejakulaci, u žen hlavně k poruchám vzrušivosti či orgastické schopnosti a následně i k dyspareuniím a algopareuniím (k nepříjemným a bolestivým pocitům při souloži). Příčinnost však může být i opačná a nezřídka se v klinické praxi setkáváme se ženami, které mají problémy se vzrušením a s dosahováním orgasmu, styk je pro ně spíše bolestivý, a následně proto po opakovaných frustrujících zkušenostech ztrácejí zájem o sex. V těchto případech pak někdy stačí například prosté poučení o nutnosti klitoridálního dráždění k tomu, aby klientky obnovily svůj sexuální život s převzetím odpovědnosti za vlastní orgasmus. Podobně může dojít k sekundárnímu snížení zájmu o sex u mužů s erektivními problémy, pro které je každý nový pokus o styk traumatizující a opakované selhání u některých vede až k naprosté rezignaci na partnerské sexuální aktivity.

Zda v konkrétním případě snížení apetence jde skutečně o poruchu, nelze říci bez sexuologického vyšetření. Není totiž vůbec výjimečné, že sexuální potřeba během života přirozeně kolísá, a navíc hladina sexuální touhy je velmi individuální. Nelze proto definovat, kolikrát týdně, měsíčně či ročně je „normální“ se milovat. Každý jedinec má normu individuální – někdo má potřebu pohlavního vybití denně, někdo párkrát za rok. To vše je přitom „normální“ a problémem se to stává jen tehdy, když se sexuální potřeba partnerů výrazně liší. Souladu přitom nelze dosáhnout tím, že se jedinec s nižší apetencí přinutí a vyhoví potřebám a případnému nátlaku partnera. To totiž obvykle vede pouze k vystupňování odporu a k úplnému odmítání sexu.