Přeje štěstí připraveným tátům?

Kdo se ale stará o novopečené tatínky, kteří se rázem ocitnou na vedlejší koleji a ještě se od nich očekává, že se rychle zapojí do života nové rodiny?

Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale ruku na srdce - otcovství není autoškola, takže připravit se na něj v podstatě není možné. Je to ojedinělá a nepředatelná zkušenost, a pokud by lidé zakládali rodiny teprve ve chvíli, kdy by se cítili být na podobný úkol připraveni, lidstvo by zřejmě velmi rychle vyhynulo. Říká se také, že těhotná není jen žena, ale těhotný je vždy pár. Přesto však jsou muži prožívající intenzivně těhotenství se svou partnerkou považováni spíše za podivíny. A v neposlední řadě se také říká, že pokud by se měli těhotenství zhostit muži, nezvládli by to, a to údajně ani psychicky vzhledem k rozkolísaným hormonálním hladinám, ani fyzicky vzhledem ke stavbě páteře a posazení pánve (laicky řečeno, prý bychom přepadávali na břicho). Jak se tedy mají ve světle výše uvedeného muži pochlapit, sesbírat své sebevědomí a stát se těmi úžasnými, usměvavými tatínky z televizních reklam na rodinné štěstí?

Všechno je jinak

Dámy a pánové, zapomeňte raději na filmové scény užaslých a nadšených mužů, kterým zpráva o čerstvém těhotenství jejich partnerky navždy změní život právě od tohoto posvátného okamžiku. Realita je taková, že mužskému pokolení celý rozsah nové skutečnosti jednoduše nedochází (a je to tak dobře, protože pokud bychom přesně věděli, co nás čeká, mnozí z nás by se k otcovství zřejmě nikdy neodhodlali). Žena s rostoucím bříškem s mužem pořád ještě vytváří pouze pár, který může bez obav vyrazit do kina, na bazén, na příjemnou večeři do restaurace, na procházku, může spát do oběda nebo ponocovat přes půlnoc… Když je potřeba něco koupit nebo někdo zazvoní a vyzve partnery na nějakou večerní akci, stačí v podstatě jen pár minut, aby mohli oba společně vyrazit ven s myšlenkou, že někde něco snědí a byt uklidí třeba ráno. Umíte si podobné situace živě představit? Výborně. A teď na všechny z nich zapomeňte. Po narození dítěte se vám totiž pár let ani jednu z nich nepodaří zopakovat. Váš životní styl se zcela změní, přičemž pro muže bývá často nejhorší chronický nedostatek nepřerušovaného spánku. Pro mátohu ploužící se bytem se pak stane zoufalou modlitbou věta, na kterou je ovšem většina žen poměrně dost alergická: "Ale já přece chodím do práce…"

A tady bude postýlka

Zcela nový životní rytmus a organizace času ale nejsou tím posledním, co může pány na neprošlapané cestě otcovství potkat. Teď už vědí, že se všechno přizpůsobuje tomu malému ječícímu zázraku, vědí, že noci bývají bezesné, a také pochopili, že frekvence sexuálního života se hned tak k původním hodnotám nevrátí. Mnozí muži se proto snaží upnout k jistotám, které jim zbývají. Co takhle kvalitní filmotéka vystavená pro závistivé oči případných návštěv ve vkusném dřevěném stojanu hned vedle štíhlých a luxusních reprobeden nového domácího kina? Ano, bývala to mužova chlouba, a mohla jí být ještě dlouhé roky, kdyby se kojenec nezačal záhy pohybovat ve svém novém životním prostoru. Nenechte se mýlit, dítě se nemusí ještě ani batolit, a už spolehlivě doleze k cíli. A není lepší zábavy než se pokusit nacpat chrastítko do DVD rekordéru, utrhnout dvířka CD přehrávače (dnes to fakt nic nevydrží) a poctivě oslintat, otlouct a poškrábat onu filmotéku, na kterou býval táta tak hrdý. Knihy dopadnou stejně. Počítač jakbysmet. Důležité materiály do práce? Ale ano, taktéž: "Cos mi to s tím udělal?! No jak jsem si to měl jako hlídat?! Mám to snad přibít na strop, aby na to nedosáhnul?!" Pro majitele pracoven je situace ze začátku zdánlivě vyřešena, dokud nepadne ta památná věta doprovázená ženiným spokojeným úsměvem při pohledu na váš mahagonový pracovní stůl: "A tady bude postýlka."

Otcovství je záměr

O specifickém poutu matky s dítětem toho víme hodně, ostatně toho také bylo hodně napsáno. Pro otcovství však platí jedno důležité zjištění, které je zvlášť v dnešní době bohužel velmi často podrobováno rozličným zkouškám: Zatímco základ mateřství je převážně instinktivní a s příchodem dítěte na svět se probudí, otcovství je především projevem záměru a vůle. Ve zvířecím světě je to jev poměrně neznámý, ale v lidském světě se muž skutečně rozhoduje, zda bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa a budovat vzájemný vztah. Otcovství je tedy z tohoto pohledu kulturně-společenský produkt, pro který přírodní zákony příliš neplatí. Snad proto je pro některé muže tak snadné selhat ve své roli, snad proto je tak těžké být dobrým otcem. Jisté však je, že bychom to neměli přestat zkoušet, protože rezignovat na své otcovství je to nejjednodušší, co můžeme udělat. Bohužel některé okolnosti příliš neovlivníme. Na svou tatínkovskou roli se totiž částečně připravujeme už od dětství - pozorujeme své vlastní rodiče a podvědomě přijímáme za své, jak se táta chová, jak na nás má a nemá čas, jak pomáhá a nepomáhá mamince… Tyto staré a dobře uložené vzorce chování se postupem času probudí a do jisté míry ovlivní i naše vlastní otcovství. Mnozí z nás mají přitom tendenci "dělat to jinak" než rodiče, ale nutno podotknout, že překročit tento svůj biologický stín bývá poměrně dost obtížné.

Perfektní táta

Kromě zbabělého prchnutí z bojiště rodičovství existuje pro muže i druhá past, kterou na ně může otcovství nastražit: Snaží se být dokonalým tátou a stvořit dokonalé dítě jako vizitku svého rodičovského umu. Pánové, mějte na paměti, že nemusíte být skvělí. Dítě potřebuje v prvních dvou letech především lásku a přijetí, takže mu nekupujte v roce a půl hokejku nebo tenisovou raketu, nešeptejte mu v noci sugesce typu "Budeš druhý Jágr!" (případně Federer) a nepřenášejte na něj své vlastní nesplněné ambice. Stejně tak se nesnažte vychovat ze syna chlapa tím, že na něj budete tvrdí. Chlapy dělá mazlení, protože podpora a vaše účast jim zvyšuje sebevědomí a do budoucna z nich dělá skutečné muže. Naopak, váš vojenský pokřik typu "Chlapi nebrečí, vždyť to nebolí, to zvládneš, nebuď srab!" udělá ze syna téměř spolehlivě zakomplexovaného a málo sebevědomého chlapíka, který ví, že se v těžkých chvílích nemohl spolehnout ani na pomoc vlastního otce. Samostatnou kapitolou je potom vztah tatínků ke svým malým princeznám. Tam ale můžete být více než celé jedno desetiletí v podstatě v klidu. Ta pravá noční můra otců milovaných dcer nastává teprve ve chvíli, kdy přede dveřmi zazvoní podivné stvoření s modrými vlasy, náušnicí v nose a nestabilním zajíkavým hlasem se vás zeptá, jestli s ním "může jít Verunka ven" (rozuměj na rande). Pevné nervy, tátové!

Jste připraveni?

Pokud ještě nemáte potomka, potom můžete na výše položenou otázku směle odpovědět, že připraveni nejste. Nejste a nemůžete být, protože být tátou není jednoduché a žádné kurzy otcovství neexistují (existují ale například workshopy pro otce, které u nás pořádá Liga otevřených mužů). Někteří odborníci označují dnešní společnost jako "společnost bez otců" a např. přední italský psychoanalytik Luigi Zoja dokumentuje současný fenomén chybění otce v moderním světě na výroku jedné ze svých pacientek: "Venkovský otec byl tyran, ale byl to otec. Dnešní otec je kretén, který jen sedí u televize." Mimo jiné to znamená, že dříve děti mohly být svému otci většinu roku nablízku, pozorovat ho při práci a učit se od něj. Co si asi tak může dnes představit batole, když uvidí tátu deset minut před usnutím (protože si v lepším případě pospíšil z práce) a uslyší od něj hrdý popis jeho celodenní činnosti: "Já jsem Key Account Manager, broučku." Jak již bylo řečeno, být otcem je těžké, ale nikdy bychom to neměli vzdávat. Je totiž možné, že platí to, co jsme jako synové nechtěli slyšet, ale co jako otcové budeme muset uznat: Pánbůh nám to nakonec všechno možná opravdu vrátí na dětech.

Článek je ze zářijového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v období od 22. září do 21. října 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a automaticky získáte dáreček - hebounký dětský župan od NIVEA baby. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.