Mluvte méně, více poslouchejte

Pro mě osobně je to nejen hezká náhražka reptání a kritizování, ale také si na sebe nekladu takové nároky. Pozorně naslouchám, místo abych hned spustila. Především v případě konfliktu – ale i jen tak v běžném provozu – je méně obvykle více. Návyk hubovat ve stylu „Co se zase děje? Cos to zas provedla?“ si můžu klidně odpustit. Důvěra, kterou tím budujete, je neuvěřitelně důležitá a nedá se ničím nahradit. Dáte svému dítěti na srozuměnou, že může vždy říct všechno, protože mu nasloucháte, aniž byste hned hodnotili nebo ho odsoudili.

Když vládne napjatá atmosféra nebo se dostaneme do časové tísně, může se nálada občas zvrtnout. Pak se pohádáme, popláčeme si, všichni to známe, nemám pravdu? Musím se držet, abych hned nespustila… Právě tehdy bývá méně více. Když se situace trochu uklidní, povědí děti často samy od sebe, co je vyvedlo z rovnováhy: „Je mi moc líto, že jsme už museli jít.“ Nebo: „To nebylo spravedlivé, že moje kamarádka dostala víc než já.“

Po dlouhém dni ve školce nebo víkendu stráveném u milovaných prarodičů se dá očekávat velké citové pohnutí. Dojmy se derou ven nahlas a jeden přes druhý, skoro jako by prožitky bylo třeba nejdřív vyslovit, aby je děti mohly zpracovat, srovnat si je a pak odložit. Čím méně k tomu řeknu, tím lépe mohu takový nával citů doprovodit. (Kromě toho tak nepadnu do pasti „interpretace“.) Naslouchat většinou stačí; když moje dcera požaduje odpověď, tak se většinou snažím zopakovat vlastními slovy, co mi řekla, abych dala najevo, že jsem pozorně naslouchala a porozuměla jí.

Vyhrožování nepomůže

Často jsem opravdu smutná z toho, kolik výhrůžek zaslechnete během pouhých patnácti minut, které trvá vyzvednutí dítěte v mateřské školce: „Jestli hned nepřijdeš, tak půjdu sama.“ „Jestli sebou nehodíš, tak k babičce nepojedeme!“ Není to otřesné? Pravda, odpoledne býváme vystresovaní a někdy rozčílení, unavení, hladoví a podobně, ale dítě za to rozhodně nemůže!

Pokud my rodiče jasně sdělíme, co je důležité a má se udělat, můžeme si výhrůžky kompletně odpustit. Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů je návrat domů ze hřiště. Jasně, žádné dítě nechce domů, když je zrovna uprostřed hry – nebyli bychom na tom asi jinak. „Chci, abychom šli za patnáct minut, ještě ti to předtím připomenu. Co bys chtěla ještě dělat?“ „Pohoupat se a vylézt po síti nahoru!“ To jsou konkrétní fakta, která uvedla každá z nás. Když potom dám dětem krátce před odchodem ještě jednou vědět, že za pět minut už půjdeme, tak sice naříkají, ale jdou se mnou. Ve dnech, kdy máme víc času, také hned dodávám: „Dneska nemusím dlouho vařit večeři, můžete zůstat na pískovišti déle nebo se ještě pětkrát sklouznout.“

Co děti dělají, dělají kvůli sobě, nikoli aby nám ubližovaly

Toto vědomí mi ohromně ulehčuje i náročné situace a můžu děti odpovídajícím způsobem doprovázet. Děti dělají pochopitelně všechno pro to, aby ukojily svou zvědavost a uspokojily svou touhu jednat, ale v zásadě s námi (s těmi nejdůležitějšími osobami, které mají) chtějí spolupracovat. To si uvědomuji, když se snažím dobře vykomunikovat, že nemůžu jinak než zareagovat tak, jak se dítěti třeba zrovna nelíbí – jeho potřeby a přání ale zohledním při nejbližší příležitosti.

Jeden příklad, který se nespočetněkrát opakoval (s oběma dcerami): Protože jsem měla pracovní schůzku, musela jsem je ráno odvést daleko dřív do jeslí a mateřské školky. Pak jsem ale měla odpoledne čas, když mi chtěla některá z nich ještě něco ukázat nebo šla cestou domů pomalejším tempem. Už dávno předtím, než jsem začala brát doslovně pojmy jako „orientovat se na potřeby“ nebo „orientovat se na vztahy“, tu byla vzájemná důvěra.

Zajímavé mi tehdy přišlo (mojí prvorozené byly sotva dva roky), že si toho všimla i moje matka. Pochválila mě, protože se jí líbilo, jak spolu žijeme a jak „vážně“ beru svou dceru, ačkoli je přece „ještě tak malá“ a „sotva umí mluvit“. Bylo to pozoruhodné, protože takovou důvěru jsem ze svého dětství neznala. Důvěra ve vrozené sociální kompetence nebyla obvyklá, když jsem byla malá, a nezažila jsem ji. Ale měla jsem velkou radost, že mě matka podpořila.

Ukázka z knihy Výchova bez ponižování, kterou sepsaly Daniela Gaigg a Linda Syllaba.