Nálepkování dětí ke správné komunikaci nepatří

Jenže jak ty negativní, tak i pozitivní nálepky mají svá rizika. Jak se jim můžeme elegantně vyhnout a zároveň s dětmi efektivně komunikovat?

"Snaživá holka", "zlobivý kluk, "bordelářka", "chytrý hoch" - nálepky, které druhým často dáváme a zajisté jsme již sami nějakou někdy dostali.

Nálepka bývá interpretací chování druhého člověka - něčí soud, výklad nebo hodnocení toho, co vidí nebo slyší. Tuto interpretaci ovlivňují předchozí zkušenosti, zážitky i pohled na svět. Je úplně přirozené, že si k tomu, co pozorujeme, mysl něco přidává, neměli bychom ale zapomínat na to, že nejde o objektivní skutečnost a že pokud nálepku vyslovíme nahlas, můžeme druhému ublížit. Článek níže se věnuje rizikům používání nálepek. Řekneme si, jak nálepky ovlivňují chování dětí i utváření jejich osobnosti. Zaměříme se na to, jak můžete efektivně komunikovat i bez nálepek s cílem podpořit dobrý vztah s dětmi i dospělými.

Zkusme si teď představit školní třídu, do které mají přijít dva noví chlapci. O jednom z nich zaslechnete, že je to "lajdák a že často vyrušuje". Druhý je prý "šikovný nadaný kluk". Budete se na oba těšit stejně? Jak k nim budete přistupovat, až se s nimi setkáte? Určitě se budete snažit být nezaujatí, ale půjde to?

Experiment Pygmalion

Psycholog Robert Rosenthal provedl v 60. letech experiment známý jako "Pygmalion in the classroom" (česky: Pygmalion ve třídě). [1] Učitelům řekl, že pomocí inteligenčních testů zjistil, že v jejich třídě je několik nadprůměrných žáků (šlo přitom o náhodně vybrané žáky). Po roce výuky se ukázalo, že se těmto žákům výrazně zlepšil prospěch. Učitelé k nim totiž, ať už vědomě nebo podvědomě, přistupovali jinak než k ostatním. Sebenaplňující proroctví [2] je fenomén, kdy vaše očekávání mohou způsobit, že ovlivňujete situaci tak, že se vaše očekávání naplní. Vaše pozitivní očekávání může vést k tomu, že si žák začne víc věřit a bude se víc snažit. Možná mu také podvědomě věnujete víc energie a pozornosti. Platí to ale i naopak, pokud od žáka očekáváte horší chování nebo výsledky, můžete přispět svým jednáním (byť nevědomým) k tomu, že jeho chování nebo prospěch bude skutečně horší.

Rosenthal provedl ještě druhý pokus. [3] Svým studentům dal každému jednu krysu a požádal je, aby ji naučili projít bludištěm. Polovině studentů řekl, že jejich krysy jsou nadprůměrně inteligentní, a druhé polovině, že krysy jsou podprůměrné. A opravdu, "chytré" krysy se naučily projít bludištěm mnohem rychleji, než jejich "hloupější" kolegyně. Nálepka způsobila, že druhá skupina studentů toho od svých krys moc nečekala a nevěnovala jim tolik energie jako skupina první, která od začátku věřila, že jejich krysy jsou výjimečné. Možná si teď říkáte, že nálepkování by mohlo být užitečné, pokud byste se vyhnuli negativním nálepkám a používali jen ty pozitivní - mohli byste pak mít třídu plnou šikovných a hodných žáků. Jenže ani používání pozitivních nálepek není ideální, jak si za chvíli ukážeme.

Rizika používání negativních nálepek

Rosenthal tedy ve svém výzkumu zjistil, že nálepky mohou ovlivňovat chování člověka. Tím, že k dětem přistupujeme s určitým očekáváním, ovlivňuje jejich chování. [4] Poté, co dítě získá nějakou nálepku, často pak nedostane moc šancí, aby se změnil. Vidíme ho pořád takového, jaký nám připadal dřív. Představme si třeba holčičku, která má strach mluvit před celou třídou. Když jí dáte nálepku "nesmělá", všimneme si vůbec, že už svůj ostych překonala?

Když dítě nálepku slyší, někdy se jí dokonce samo začne přizpůsobovat. Dítě s nálepkou "bordelář" si může říct: "Když si o mně táta myslí, že jsem bordelář, proč bych měl teď po sobě uklízet? Stejně by nevěřil, že jsem pokoj uklidil já …"

Když dítě s nálepkou "flákače" napíše výborně test, možná se také setká s nedůvěrou: "Psal jsi to opravdu sám? Neopisoval jsi?" Děti pak mohou mít pocit, že i kdyby se snažily sebevíc, stejně je pořád uvidíme ve špatném světle. Jakákoli snaha pak pro ně ztrácí smysl.

Další riziko nálepek spočívá v tom, že si děti nálepku vztahují přímo ke své osobnosti - převezmou ji jako vlastní představu o tom, jací jsou. Když se dítě učí jezdit na lyžích a uslyší, že je "nemotorný", může mít tendenci to chápat jako svou stálou vlastnost (ne jenom jako momentální nedostatek určité dovednosti). Kromě toho, že takové dítě můžete od aktivity odradit, může to negativně ovlivnit i jeho sebeúctu.

Negativní nálepky navíc soustřeďují pozornost na to, co je špatně. Přemýšlíme, co dělat se "zlobením" nebo s agresivitou, a můžeme mít tendenci přehlížet dobré vlastnosti, které, na rozdíl od problému, není potřeba řešit. Dítě pak může začít samo sebe vnímat především jako to "problematické".

Je zřejmé, že když někomu dáme negativní nálepku, nebude se cítit moc dobře. Není divu, nálepky často znějí trochu jako nadávky ("Ty jsi ale louda.") a vyvolávají u druhé strany defenzivní postoj.

Možná je to překvapivé, ale ani pozitivní nálepky lidem nebývají vždycky příjemné a v dlouhodobém horizontu mohou také ublížit.

Pozitivní nálepky a jejich rizika

Také pozitivní nálepka omezuje naši schopnost vidět dítě takové, jaké opravdu je. Zařadíme si ho do určité škatulky a je pak pro nás těžké vidět ho v jiném světle. Svou pozornost soustředíme hlavně k té vlastnosti, kterou označuje nálepka (a můžeme pak přehlédnout, že náš "šikulka na matiku" je nadaný i v jiném oboru, který ho třeba baví o hodně víc).

Dítě se může cítit pod velkým tlakem, aby vyhovělo našim očekáváním, která z nálepky plynou. Mohlo by mít také obavy z vlastního selhání v něčem, v čem je hodnoceno jako "bezchybné". To ho může nutit být stále na pozoru, aby nezpochybnil očekávání druhých lidí.

Někdy děti kvůli nálepce potlačují své pocity. "Pohodář" může potlačovat emoce jen proto, abychom si nemysleli, že už pohodář není. Nálepky také často zveličují to, co děti opravdu dokážou, a tak mohou získat nerealistický pohled na své schopnosti.

Pozitivní nálepky někdy rodiče i učitelé používají jako určitou formu pochvaly nebo odměny - snaží se dítě pomocí nálepky motivovat k tomu, aby opakoval správné chování. Dlouhodobým důsledkem takového přístupu se může stát závislost na vnějším hodnocení a autoritě. [5] Takové děti (a dospělí, kteří z nich vyrostou) mohou být snáze manipulovatelné. Hodnotitelé sice mají pravdu v tom, že pochvala žáka motivuje k tomu, aby se správně zachoval i příště. Ale zachová se tak, i když u toho učitel nebo rodič nebude? Podle průzkumů mají děti opravdu tendenci chválené chování častěji opakovat, ale pouze v přítomnosti dospělých. V jiném prostředí to samé chování používají dokonce méně často než děti, které za něj chváleny nejsou.

Další nevýhodou pozitivních nálepek je, že nemusí být příjemné, když je slyší vrstevníci dítěte. Proto se někdy děti po pochvale uchylují k "horšímu" chování, aby si udržely dobré vztahy s kamarády. Možná teď přemýšlíte, jak je tedy ocenit, když "šikulka a hodný kluk" nejsou ideální - jak tedy jinak?

Popis chování jako forma efektivní komunikace

Umět popsat chování bez nálepek a bez soudů je pro rodiče i učitele důležitá dovednost. V kurzech T.E.T. - Škola bez poražených psychologa Thomase Gordona se ji právě učitelé učí hned na začátku, jde o základ efektivní komunikace. Vymezme si zde rozdíl mezi chováním a nálepkou…

Chování [6] je to, co lidé dělají nebo říkají a ostatní to můžou vidět nebo slyšet. Je vidět, jak se někdo chová nezodpovědně? Ne, to už je něčí soud nebo hodnocení. Můžeme vidět, jak dítě přešlo silnici na červenou - to je chování. Můžeme si o tom myslet, že je to nezodpovědné - to už je hodnocení. Stejně tak nemůžeme vidět, jak je někdo "chytrý", to je jen nálepka na základě určitého chování - třeba toho, že správně spočítal všechny příklady.

Možná některé z vás teď napadá, že kdybychom používali jen popis chování, působili bychom nejspíš trochu strojeně…je to pravda. Třeba by nám udělalo radost, že malé děti uklidily všechny pomůcky, aniž bychom jim to museli říkat. Možná bychom rádi zvolali: "Vy jste šikulky!", ale měly bychom jen stroze popsat: "Vidím, že jsou uklizené pomůcky". Zřejmě bychom se přitom necítili moc autenticky. Důležitou součástí efektivní komunikace je proto i sdělování našich skutečných pocitů. Rozdíl oproti nálepce je v tom, že při popisu chování mluvíme o sobě a o našich pocitech, pomocí tzv. "já-sdělení". Místo: "Vy jste tak šikovní!" můžeme říct: "Moc mi pomohlo, že jste uklidili!! nebo: "Mám velkou radost, že je uklizeno!"

Stejným způsobem můžeme bez nálepek mluvit i o situacích, kdy v nás chování dítěte vyvolává negativní emoce. Když například dítě po malování nechá štětce špinavé, místo: "Ty jsi ale nezodpovědný!" můžeme říct: "Když necháš štětce špinavé, štve mě to, protože na nich zaschne barva, a pak musím kupovat nové."

Dítě se tak dozví, jaké chování nám vadí, jak se kvůli tomu cítíme i co nám to způsobuje za problémy. Pokud s ním máme dobrý vztah, je pravděpodobné, že své chování změní (pokud ne, máme další možnosti, jak to efektivně řešit, ale to už by přesahovalo rámec tohoto článku).

Zkusme vyměnit nálepky za popis chování a svých autentických pocitů - budeme s dětmi komunikovat efektivněji a přispěje to k tomu, abychom spolu měli dobrý vztah.

Zdroje

[1] ROSENTHAL, R. (1974). On the Social Psychology of the Self-Fulfilling Prophecy: Further Evidence for Pygmalion Effects and Their Mediating Mechanisms. New York: MSS Modular Publications.

[2] MELICHÁR, J. (2011). Psychologie.cz: Sebenaplňující proroctví [online]. [online] Dostupné z: https://psychologie.cz/sebenaplnujici-proroctvi/

[3] ROSENTHAL, R., & FODE, K. L. (1963). The effect of experimenter bias on the performance of the albino rat [online]. Behavioral Science, 8(3), 183-189. Dostupné z: The effect of experimenter bias on the performance of the albino rat (gwern.net)

[4] FABER, A., MAZLISH, E. (2013). Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly: [rady pro rodiče dětí od 2 do 18 let]. 2., rozš. vyd. Brno: CPress.

[5] KOPŘIVA, P. (2008). Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála.

[6] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern.

Projekt APIV B (Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi) přišel v loňském roce s interaktivním webem pro rodiče a pedagogy Zapojmevšechny.cz. Tento web vznikl s ambicí stát se praktickým průvodcem společným vzděláváním a vlastně kvalitním a moderním vzděláváním vůbec. Při její tvorbě jsme mysleli nejen na potřeby pedagogů, ale slouží i jako inspirace a vodítko i pro rodiče, ať už jako nástroj srovnání dobré praxe s praxí reálnou, nebo jako inspirace pro podporu rozvoje vlastních dětí. Projekt Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B) realizuje Národní pedagogický institut České republiky (www.npicr.cz) a je spolufinancován EU.