Dítě by mělo vědět, že se na nás může spolehnout

Budeme si povídat o pravidlech. Čím vlastně pravidla jsou?

Veškerý život na Zemi má svá pravidla. Pravidla souvisí s pravidelností, jsou něčím, co se ve stejné či podobné situaci opakuje, nabízí nám pomoc při jejím řešení. Dovolím si odpovědět s trochou nadsázky, ale možná i bez, že pravidla jsou podmínkou přežití nejen lidského druhu, ale snad i zachování života na Zemi. U člověka potom přežití bez morální újmy. Asi každý se někdy setkal s pojmem Kantův kategorický imperativ. Jeho zjednodušený výklad zní: „Jednej podle zásad, o kterých bys chtěl, aby se staly obecným zákonem (pravidlem).“ Pokud k tomuto způsobu jednání povedeme děti již od mateřské školy, měli bychom jim vybudovat základy chování, které zajistí bezpečný život na Zemi. Budou je učit odpovědnosti za jejich chování a jednání. Naučíme je, že lidská svoboda, svoboda jednotlivce, končí tam, kde škodí, omezuje či zneužívá druhého člověka.

Ale to mluvím o pravidlech společenství, třeba státu, fotbalového klubu nebo třídy mateřské školy. V knížce se dočtete, že do pravidel bývají zahrnovány i návyky, rituály a třeba pravidla her. Pak vzniká taková změť nepříliš smysluplných domluv a nařízení, která bývají nazývána pravidly. Patří do nich třeba i mytí rukou…

Pravidla ve vašem pojetí nejsou ale tím nejdůležitějším. Důležitý je člověk, tedy i dítě. Máme se s dítětem bavit o tom, že je třeba vymyslet nějaká pravidla? Nestačilo by mu to prostě nařídit? Provokuju…

Ani moc neprovokujete. To je právě ten problém příliš mnoha nesourodých „pravidel“. Mytí rukou je návyk a o návycích s dětmi nediskutujeme, ty je musíme naučit, nejlépe vlastním příkladem. Budeme-li si my dospělí mýt ruce, čistit si zuby, zdravit, děkovat, chodit po přechodu atd., budeme to učit i naše děti. Rozhodně by bylo proti smyslu ptát se dítěte, zda si chce či nechce vyčistit zuby či se rozhlédnout při přecházení silnice. Můžeme mu dát na výběr kartáček či pastu, ale ne činnost. Také rituály jako pravidelně se opakující činnosti jsou obvykle v prostředí mateřské školy fixované dříve, než tam dítě přijde. Rituály nám mohou podpořit vznik návyků a ulehčit jejich učení. Utužují sounáležitost, napomáhají adaptaci na prostředí. Rituály dětem nabízíme a ty funkční a prospěšné se udrží třeba po mnoho let. Pravidla her nás učí, že bez pravidel přestává být hra hrou, neužijeme si ji, když někdo nedodržuje pravidla. Pravidla her můžeme upravovat, ale musíme se na tom domluvit. Podle Finka je hra základním fenoménem existence, a proto jsou pravidla, bez kterých by nebyla hrou, obrazem pravidel života samého.

Teprve pravidla společenství jsou ta, na kterých by se děti měly podílet, protože tak budou chápat jejich smysl a trvat na jejich dodržování. To, že si je stanovíme společně, že bude každý moci říci svůj názor a bude chápat jejich smysl, zajišťuje vnitřní motivaci k jejich dodržování. A také je to kontrolou smysluplnosti požadavků, které na děti máme. Například v našich školkách učiteli oblíbené želvičkové, či dokonce šnečkové pravidlo by děti nikdy nevymyslely, protože odporuje jejich potřebám.

Když mluvíte o pravidlech, zmiňujete často i potřeby. Co potřeby jsou?

Volně podle Nakonečného jsou potřeby jakousi silou, která nás motivuje k určitému jednání či chování. Když mám hlad, prohledám ledničku. Potřebuji se hýbat, jdu na procházku. Činnosti motivované potřebou pro nás mají smysl a děláme je, aniž by nás do nich někdo nutil. Předškolní děti mají potřebu se hýbat, lokomoce předškolního dítěte se odehrává převážně v běhu. Je tedy možné, aby dítě vymyslelo želvičkové pravidlo, které mu přikazuje chodit v mateřské škole pomalu? Nebo pusinkové, které zakazuje křičet a výskat při hrách a mluvit u jídla? Pokud vzpomeneme na Kanta, chtěli bychom my učitelé, aby se nemluvení u jídla stalo obecným zákonem? Chodili bychom na oběd do restaurace, kde by měli vyvěšené pusinkové pravidlo a trvali na jeho dodržování?

Dělat můžeme v podstatě cokoliv, co naše potřeby vyžadují, ale nesmíme tím ohrozit či omezit druhého člověka a nesmíme sobě i ostatním ublížit. To znamená, že bychom se měli domluvit, jak to udělat, aby naše mluvení u jídla nebo běhání po třídě neohrozilo nás (třeba tím, že nám zaskočí) a neobtěžovalo ostatní.

Jaké potřeby máme?

Známá pyramida potřeb podle Maslowa je pro nás důležitá tím, že si díky ní uvědomíme, že pokud nemáme naplněné fyziologické potřeby nebo máme strach, že nás bude někdo nutit sníst chleba s pomazánkou, nebudeme se soustředit na jiné, i velmi zajímavé a atraktivní činnosti. Mě ale zaujalo členění potřeb podle Alberta Pessa a věnuji mu poměrně obsáhlou kapitolu v knize. V čem se liší pojetí potřeb podle Pessa od pojetí Maslowa? Především Pesso upozorňuje, že nedostatečné sycení potřeb v dětském věku může poznamenat jedince na celý život, což v podstatě před ním prokázali naši skvělí psychologové Matějček, Langmajer a Dunovský, kteří upozornili na důsledky psychické deprivace v dětství. Pesso však konkrétně hovoří o potřebě místa, sycení, podpory, ochrany a limitů, které lze sytit jak na úrovni fyzické, tak na úrovni symbolické. Kupříkladu potřebu místa můžeme sytit tím, že dítěti vymezíme jeho místo u stolu, ale také tím, že mu budeme sdělovat verbálními i neverbálními prostředky, že jsme rádi, že je s námi, počítáme s ním a potřebujeme ho. Zajímavá je pro učitele v mateřské škole i potřeba ochrany, která pro nás znamená, že dítě by mělo vědět, že učitel či učitelka v mateřské škole je člověkem, na kterého se může spolehnout, s čímkoliv se mu svěřit a očekávat jeho ochranu před nepřízní světa. To by kupříkladu mohlo změnit náš pohled na dětské žalování jako na negativní jev a pomoci nám jej vnímat jako akt důvěry v dospělého. Pomoc, jak s ním naložit dál, aby neubližovalo druhým, nalezneme jak v teoretické, tak v praktické části knihy.

Proč jsou potřeby (nejen) v tomto kontextu tak důležité?

Protože pokud se dostanou do konfliktu s pravidly, tedy pokud vymyslíme pravidlo, které nám znemožní nebo omezí naplňování nějaké potřeby, tak to pravidlo nebude fungovat. A také proto, že potřeby naplněné adekvátními lidmi v adekvátním čase a v adekvátní míře nám samy o sobě mohou vytvořit stav pohody. Důležitý je zde pojem „adekvátní“, tedy přiměřené, oprávněné… Vezměme příklad ze světa dospělých: žízeň je adekvátní potřeba, ale žízeň na pivo už asi adekvátní potřebou nebude. A kdybychom ji jako adekvátní přijali, měla by ji uhasit jedna sklenice zlatavého moku. Deset piv určitě nebude adekvátní mírou naplnění, a pokud je někdo vypije v pracovní době, nelze mluvit ani o adekvátním čase (směje se). Obdobně dítě, které má hlad, nemůže požadovat jako adekvátní naplnění své potřeby tabulku čokolády či zmrzlinu. Pokud dítě nevidí, že u oběda sedí i dospělí, a místo toho pozoruje maminku, jak v čase oběda schroupne za chůze kousek dietního sucharu, bude za adekvátní naplnění potřeby hladu považovat sušenku snědenou v poklusu mezi hračkami. Adekvátnímu naplňování potřeb se některé děti učí až v mateřské škole a potřebují k tomu někdy dlouhý čas a prostor na pozorování a příležitost k zrcadlení.

Potřeby máme všichni. Které jsou důležité pro to, aby nám ve třídě bylo spolu hezky?

To je důležitá věta. Potřeby máme všichni… I maminka si potřebuje odpočinout, mít chvíli pro sebe, v klidu se najíst. Mnozí rodiče na to zapomínají a vnímají pouze potřeby svého dítěte. Pak do mateřské školy přicházejí děti uštvaných matek, které plní mnohdy nesmyslné a neadekvátní potřeby svých dětí. Rodiny, kde je dítě všemocným oligarchou zahrnovaným množstvím hraček, jehož přání se plní dříve, než byla vyřčená, nejsou v současné době výjimkou. „Mnoho dětí strádá blahobytem,“ řekl na jedné své přednášce Marek Herman. A já s ním souhlasím. Bereme dětem radost ze splněných přání, touhu a čas těšení se a očekávání. Co tedy dělat, aby nám spolu bylo hezky? Uberme na materiální podpoře, uberme na kvantech aktivit, které dětem připravujeme, a přidejme na lásce, úctě a respektu. Přijímejme každé dítě jako plnoprávnou osobnost s vlastními názory, naslouchejme mu se zájmem a učme se od něj. Otázky: „Co si o tom myslíš ty? Jak bys to vyřešil? Co navrhuješ?“ a podobně nám mohou pomoci poznat dítě a dítěti dodávají pocit, že na něm a jeho názorech záleží. Pravidla, která děti vymyslí, mají obvykle jasný smysl a respektují potřeby dětí i nás dospělých, a tím vytvoří příležitost k tomu, aby nám bylo spolu hezky.

Co když děti jako svou hlavní potřebu vidí to, že se ve třídě bude běhat a křičet? Jak s nimi mluvit o tom, že to možná nepotřebují všichni?

Tato potřeba je zcela oprávněná, dítě potřebuje se pohybovat i hlasově projevit. Musíme se jen domluvit, kdy a kde to je možné a kde už ne. A na to děti starší čtyř let přijdou samy. A někdy i ty mladší. Pokud nepřijdou, můžeme si to vyzkoušet, udělat pokus. Všichni budeme křičet a já do toho řeknu nějakou důležitou informaci. Slyšeli jste mě? A jaké to bylo, poslouchat ten křik? Komu to bylo příjemné a komu ne? Dále můžeme zkoumat, jaká úroveň hluku se ještě našim uším líbí a jaká už ne. Naučit se cíleně ovládat hlasitost svého hlasového projevu (hra na Volume). Určitě bychom neměli plošně zakázat běhání a křik, ale pouze se domluvit, kde je na místě a kde ne.

Dostáváme se k akceptovatelnému chování. Co akceptovat nemůžeme?

Jakoukoliv formu ubližování komukoliv a čemukoliv. Žádný z nás by určitě nechtěl, aby se stalo obecným zákonem, že mi může kdokoliv, kdykoliv a jakkoliv ubližovat, nadávat, pomlouvat, vzít si mé věci… Pro děti je nutné, abychom si pojmenovali konkrétně, co si mají pod pojmem ubližování představit. Můžeme si to vyzkoušet třeba formou hry Ano x Ne, nebo To mi dělej, to mi nedělej. Nemůžeme očekávat, že všechny děti ví, co se dělat má a co ne.

Když už s dětmi nějaké pravidlo vymyslíme, jak jej zažít, dostat jej pod kůži? Pomůže nám nějaký nácvik?

Určitě, třeba právě uvedené hry, ale je třeba si je zahrát vícekrát a vracet se k nim, když se pravidlo poruší nebo se objeví nový způsob ubližování, který jsme zatím nezmínili. Ale také, a to ze všeho nejvíce, nám pomůže zpětná vazba. Ovšem ne ta negativní ve chvíli, kdy někdo pravidlo poruší, ale pozitivní, která poukazuje na dodržené pravidlo a upevňuje jeho smysl. Například: „Děti, musím vám něco říct. Dneska se mi moc a moc líbila procházka parkem a to, jak jsme si hráli na hřišti na průlezkách. Jestlipak by někdo přišel na to, proč se mi ta procházka tolik líbila?“ A pokud děti na příčinu nepřijdou: „Tak já vám to prozradím. Protože za celou dobu, co jsme byli venku, nikdo nikomu neublížil, dokonce ani sám sobě nikdo neublížil. Nikdo si nestěžoval, že ho něco bolí, že má nějaký problém. A to je úžasné. Je vidět, že jsme dobrá parta, a to mě těší. Děkuji vám za to.“

Vaše nová kniha, která zanedlouho vyjde pod názvem Aby nám tu bylo hezky, se týká právě pravidel a jejich nastavování. Je plná příběhů. Proč jsou pro děti příběhy tak důležité?

Příběhy jsou důležité i pro nás dospělé. Život se skládá z příběhů, každý den se odvíjí nový příběh a vypravěčství je jedno z nejstarších umění. Z příběhů se učíme, zažíváme v nich situace, které nás možná nikdy nepotkají, ale možná ano. A pak se sdílená zkušenost bude hodit. Příběh pomůže učiteli ukázat na nějaký nežádoucí jev, aniž by ukázal na dítě, které má s tím jevem problémy. Pokud máme třeba ve třídě někoho, kdo rád „šéfuje“ a nařizuje jiným, co mají dělat a co ne, jinak že s nimi nebude kamarádit, může pomoci příběh o Edovi, který chtěl být šéfem, ale ono mu to tak docela nevyšlo. Tyto příběhy jsou většinou postavené na skutečné události, kterou jsem buď zažila, nebo slyšela vyprávět od kolegyň, studentů nebo účastníků seminářů a workshopů. A těm bych za ně chtěla moc a moc poděkovat. Z každé výuky a z každého workshopu odcházím bohatší o zajímavé postřehy, nápady a příběhy, které v další výuce můžu předat dále. V tom je kouzlo pedagogické profese, že pedagog je nejen průvodcem na cestě poznání, ale také sám stále poznává a objevuje. A to mě snad nikdy nepřestane bavit.

Mohla byste jeden z příběhů přiblížit?

Tak třeba ten o žalování. Ten je z mé vlastní praxe, kdy jsem jako mladá učitelka měla ve třídě holčičku, která stále žalovala. V příběhu ji nazývám Filoména a doufám, že toto jméno je není příliš časté. A pokud by se v některé třídě vyskytlo, měla by ho paní učitelka změnit. Filoména šla všem dost na nervy a děti ji také neměly rády. Ale pak jednou se ozvalo: „Paní učitelko, Pepík stojí na okně a určitě vypadne!“ A opravdu, stál tam a nahýbal se z okna, aby viděl, kam dopadla papírová vlaštovka. Tehdy jsem pochopila, že žalování může být vlastně záchrana, a začala jsem o něm přemýšlet jinak. A pokud k tomu přemýšlení „jinak“ vyprovokují některé z příběhů nejen děti, ale i paní učitelky, budu velice ráda. Pak budu mít pocit, že jsem tu knížku nepsala zbytečně (směje se).

Foto Kateřina Kokešová