Nechci mít z dětí cizince!

Dnešní trend globalizace se nás snaží přesvědčit, že pojem vlast se stává přežitkem, něčím, co nepotřebujeme, a že „život bez hranic“ přináší jen samé výhody. Praxe ale ukazuje, že každá mince má svůj rub a líc. Svět již nedělí železná opona, problémy spojené s životem v cizině zůstávají, nové možností volby dokonce přinášejí další.

Opustit svou rodnou zem a vydat se za hranice svých zkušeností vždy bylo a zůstává velkou výzvou. Cizí jazyky a znalost jiných kultur jsou vysoce ceněny, a tak zejména mladší generace bývá podporována v odvaze vyjet do ciziny alespoň „na zkušenou“. Zdá se, že takovým počinem lze jen získat, minimálně do doby, než do života páru vstoupí dítě. Pak se náhle vynořují zcela nové otázky a dramaticky se mění hodnotový žebříček. To, co se jevilo rodičům jako jednoznačně přínosné, začne být často přehodnocováno. Dospělý, duševně vyzrálý člověk, který má svůj jazyk a s ním spojenou kulturu a mentalitu pevně zakotvenou, pobytem v cizině obvykle ztrátu své identity neriskuje. Zcela jiná je ale situace u dítěte, které krom nesporného obohacení zůstává vystaveno hrozbě vykořenění života na rozhraní dvou (někdy i více) kultur, přičemž ani do jedné bezvýhradně nepatří.

Příběh první: Česká rodina v Německu

Žili jsme s manželem řadu let v Německu, oba jsme našli práci svých snů, nový jazyk se stal naší přirozeností, nechyběli dobří přátelé, peníze ani dostatek volného času. V podstatě jsme nikdy ohledně toho, že jsme Češi, nezažili žádné negativní pocity. Měli jsme naopak dojem, že pro Němce platí, že pokud už cizinec, tak Čech je tou nejlepší volbou. Žilo se nám velmi dobře, a kdybychom neměli dítě, o návratu bychom asi neuvažovali. Národnost pro nás přestala hrát roli. Vždyť důležití jsou konkrétní lidé, ne místo narození.

Jenže pro dítě jsme se rozhodli a najednou se náš úhel pohledu začal přeci jen měnit. Pojmy „životní úroveň“ a „kvalita života“ byly tím, co nás velmi zaměstnávalo. Ke kvalitě života jsme s příchodem nového člena rodiny začali počítat i četnost kontaktu s babičkami nebo tolik specifický český humor. Roli hrála třeba jen prostá možnost hovořit mateřštinou kdykoli a kdekoli, bez pocitu, že právě teď je to „společensky“ nevhodné. Představovali jsme si chvíle, kdy naše dítě bude prožívat s kamarády dobrodružství „die Maus“, ke které nemáme co říct, místo nám důvěrně známého Maxipsa Fíka. Možná se řekne prkotiny. Dnes je možné cestovat, jak je libo, a „Fíka“ můžete sledovat i v Německu. Problém je jen v tom, že to asi těžko budete sdílet s ostatními…

Ve svých úvahách jsme od banálních drobností docházeli mnohem dále. Je nutno počítat s tím, že jednoho dne si náš potomek všimne rozdílů obou zemí. Dá se logicky předpokládat, že pro něj bude doma tam, kde vyrostl, tedy jinde než pro nás. Je sice pravdou, že každý emigrant potvrdí, že pojem „doma“ začne po určité době naprosto ztrácet jasné kontury a přestane se vázat na konkrétní zem, ale pokud jdeme k podstatě, cítíme, že jde o víc. V případě pokusu o totální „asimilaci“ bychom museli kalkulovat s tím, že se naše dítě bude možná jednou za náš původ stydět. Být jakkoli jiný nebývá v dětství zrovna výhodou. Jak jsme viděli na příkladu jiných rodin, v pubertě není nic trapnějšího než rodiče s východním přízvukem. Asi bychom museli bez mrknutí oka akceptovat, že si jednoho dne vezme cizinku, v Německu tedy nejspíš Němku. Bylo nám jasné, že rozhodnutí zůstat začne psát zcela nové dějiny našeho rodu.

Kolik internacionalismu unesu?

Došlo mi, že i přes to, že bych ráda dopřála svému dítěti lepší životní standard i luxus ovládání dvou či více jazyků, budu muset zvolit jinou cestu. Z těžko popsatelného vnitřního důvodu mu chci totiž dopřát i ty radosti a strasti českého člověka a případnou volbu „žít jinde“ nechat jen a jen na něm, až přijde jeho čas. Pravděpodobně každý z nás unese jen jistou dávku internacionalismu. Kde je moje hranice, jsem si uvědomila po položení fiktivní otázky: „Buď hned sbalíš kufry a odjedeš, nebo tu zůstaneš na věky a domů se už nikdy nepodíváš, co bys udělala?“ Bylo mi jasné, že bych balila ... Kdyby to šlo, ráda bych si o tom pohovořila třeba s Carlem Gustavem Jungem, možná jeho archetypy a kolektivní nevědomí v tom procesu rozhodování sehrály velkou roli. Každopádně upřímně smekám před pravými emigranty, zejména těmi z dob minulých. Neměli lehký chleba, ač jim všichni záviděli.

Příběh druhý: Je lepší být hlavou myši!

Lidské prožívání, hodnocení situace i rozhodování je skutečně velmi individuální a vysoce komplikovanou záležitostí. Příběh paní Nayme Gaggiolli Hörpel z Buenos Aires je další ukázkou, že žít „jinde“, i když se vám daří v mnoha ohledech lépe než doma, nemusí být snadné. V tomto příběhu jde ovšem o manželství smíšené, vzdálenost obou zemí i kultur je mnohem větší a ekonomické rozdíly výrazně dramatičtější než v porovnání s příběhem prvním:

„Narodila jsem se v Buenos Aires, kde jsem také vystudovala a žila až do doby, než jsem poznala svého muže Bena,“ vyprává doktorka Hörpel. „Ben tenkrát pracoval v Argentině jako vyslanec své země v jedné z našich bank. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem a je Němec. Většině lidí u nás doma stačí tato prostá fakta, aby viděli jasný konec příběhu. Bohatý Němec se zamiluje do chudé Argentinčanky, odvede ji do své vlasti, vezmou se a příběh pokračuje přirozeně v zemi, kde se žije rodině lépe, tedy v Německu. Koneckonců vydělává muž a žena je stejně doma s dětmi. Náš příběh byl ale jiný. Souhlasila jsem, že po svatbě odjedeme na čas do jeho země, abych poznala Evropu, jeho rodinu a přátele, jazyk, kulturu i možnosti a omezení případného rozhodnutí. Pilně jsem studovala němčinu a po určité době našla práci i přátele, i když považuji za významné podotknout, že domorodí přátelé byli velmi vzácným zbožím. Když jsem již byla poměrně dobře usazená, došlo mi, kde jsou zde moje hranice. Pokud bych chtěla plynule navázat na svou profesní dráhu jako doktorka sociologie, musela bych možná obětovat desítky let, abych se dostala tam, kde jsem doma již dávno byla. V nové zemi musíte obvykle znovu prokázat své kvality a začít od nuly. Automaticky se tak dostáváte do skluzu, který těžko kdy dohoníte. Cizinec vždy a všude budí jistou míru nedůvěry a za stejným cílem musí vydat minimálně dvojnásobek námahy než domácí. Profesně pro mě rozhodnutí zůstat znamenalo obrazně, jak my v latinské Americe říkáme, být zadkem slona, návrat proti tomu představoval možnost stát se hlavou myši.“

Národnost stále hraje roli

A Nayme Gaggiolli Hörpel pokračuje: „Je nutné zdůraznit, že mé postavení v Německu bylo výjimečně dobré, neboť můj muž měl výhodu domácího prostředí, což mi automaticky zaručovalo mnohé společenské výhody. Rodiny, kde oba manželé pocházeli z takzvaného třetího světa, ty skutečně neměly na růžích ustláno. Často byly v novém systému zcela ztraceny a jejich jedinou šancí byl život v ghettu svých krajanů. Ani v dnešním moderním světě není svět bez hranic. Národnost hraje stále obrovskou roli, a to z důvodů ekonomických, politických, historických a v neposlední řadě těch psychologických. V momentě, kdy jsme se rozhodli pro dítě, bylo nám oběma jasné, že chceme, aby vyrůstalo v Buenos Aires. Přiznávám, že velkou roli hrálo mé pouto k rodině. Nedokázala jsem ji zcela opustit. Postrádala jsem i mnoho drobných radostí běžného života, které jsou typicky argentinské. I z psychologického hlediska je zkrátka výhodnější pro dítě v Argentině mít německého otce než v Německu mít argentinskou matku. Zjistila jsem, že ´chudá´ Argentina se svou neopakovatelnou atmosférou je pro mě důležitější než život v přebytku. Měla jsem to štěstí, že mám muže, který cítil emocionální rozdíl obou kultur stejně jako já a který se zamiloval nejen do mě, ale i do mé vlasti.

Příběh třetí: Děti cizinců v Čechách

Toto citově tolik nabité téma se zjevuje v nekonečném množství podob. Zajímavá a k zamyšlení obzvláště vhodná je zkušenost z poradenské praxe psycholožky Ludmily Haňkové. Týká se problémů rodin, které se přestěhovaly do České republiky ze zemí bývalého Sovětského svazu. Začlenit se do české společnosti je i pro dospělého velmi těžkým úkolem. Mnoho přistěhovalců pociťuje svůj přízvuk, zejména ten východní, skutečně jako handicap a českou společnost vnímá více nebo méně jako nepřátelskou. Hodně z nich to řeší tak, že se uzavírají uvnitř své komunity. Jejich děti však musejí navštěvovat české školy. Relativně bez potíží zvládají emigraci snad jen děti předškolního věku. Rychle se naučí jazyk a ve škole se nijak významně od ostatních neliší. Jsou si vědomy svého původu, ale identifikují se s českou společností. Tyto děti však často mívají naopak problémy s mateřštinou. Kolem puberty nechtějí mluvit rusky nebo třeba ukrajinsky ani s vlastními rodiči. Obzvlášť v rodinách, kde jeden z rodičů je české národnosti. Zčásti kvůli pohodlnosti, zčásti kvůli tomu, že svůj jiný původ nevnímají jako klad a nechtějí se lišit od ostatních. Výhodu své bilingválnosti ocení spíše později na střední škole. Jejich mateřština je však značně foneticky nedokonalá a slovní zásoba malá.

Mnohem větší potíže mívají děti, které se přestěhují do ciziny ve věku 10 až 15 let. Tyto děti již měly ve své zemi vytvořené sociální zázemí. Patřily do určité skupiny vrstevníků a měly svůj sociální status. V pubertálním věku jsou tyto faktory mimořádně důležité. Po přestěhování se cítí ztracené, osamocené, méněcenné. Reagují buď neurotickými symptomy nebo poruchami chování ve škole a v rodině, což jejich situaci ještě zhoršuje. Pamatuji si na jednoho 13letého chlapce, který půl roku vyhrožoval rodičům, že uteče zpátky nebo spáchá sebevraždu. Důvodem emigrace pro tuto rodinu bylo nebezpečí války v jejich zemi. Ani tento argument chlapec neuznával. Řešení našla nakonec rodina v tom, že přeložila syna na jinou školu, kde studovalo několik dětí s podobným osudem. S jejich pomocí se postupně začlenil do třídy a později si našel i české kamarády.

I poradenská psycholožka Ivana Halíková přiznává, že se setkává s předsudky učitelů vůči žákům ze zemí bývalého SSSR. Na kontakt s ruskojazyčnými cizinci je totiž střední a starší generace, která pamatuje invazi z roku 1968 a dvacetiletou okupaci sovětskými vojsky, zvýšeně citlivá.

Autorka je novinářka s psychologickým vzděláním a praxí doma i v zahraničí.