Učitelkou jednotřídky v peruánských horách

Olga Vilímková, doktorka z Vysoké škole ekonomické, od devadesátých let jezdí pravidelně mezi peruánské indiány. Dokonce s nimi jednou strávila rok jako učitelka dětí na základní škole. V prosinci vyšlo nové vydání její knihy Učitelkou v Peru.

Jak jste se dostala k zájmu o Peru? Vím, že tam jezdíte po mnoho let pravidelně.

Sympatie k indiánům mám od dětství. Z nějakého důvodu mě ale nejvíce lákali Inkové. Do Peru jezdívám často, nejdelší pobyt trval školní rok (9 měsíců), kdy jsem působila jako učitelka v malé horské školičce.

Jaký jste navázala s peruánskými indiány vztah?

Přátelit se s indiány je úžasné. Jsou milí, pohostinní, radují se z maličkostí. Opravdu je baví např. pořádat fiestu, slavnost. Postaví slavobránu, sypou na hlavu květiny, vztyčují vlajky Peru a ČR. Někdo zazpívá píseň, jiný zarecituje báseň, děti zahrají divadlo. Tančí se, jedí se pečená morčata. Pracovat s nimi je ale těžké. Uvažují jiným způsobem, než jsme zvyklí. Je těžké být na hranici mezi dvěma světy, které nejsou kompatibilní. Jedna strana si nedokáže představit očekávání druhé, takže ho nemůže naplnit, a z toho vzejdou problémy.

Naučila jste se od nich naopak něco?

Od malička jsem trávila s tátou mnoho času na horách, v lese, u vody, takže blízký vztah indiánů k přírodě mě celkem nepřekvapil ani nově neinspiroval. Jejich vztah k přírodě je duchovní a „zemědělský“, nikoli ovšem ekologický. Když je člověk sám dlouhodobě v tichu přírody, pak už jen toto na něj silně působí, majestátní příroda samotná, její místa síly, duchovní rozměr. Myslím, že za roky spolupráce s indiány jsem se naučila hlavně trpělivosti. Mají např. jiné vnímání času, řekla bych, že „vesmírné“. Když se něco nestane tento měsíc, tak se to stane za rok. Může to být i událost, na kterou se všichni těší. No, a když se tedy zrealizuje za rok, pak mají všichni šílenou radost, že se opravdu povedla. Možná se nezrealizuje nikdy, ale uskuteční se zase jiná věc, což je také fajn. Náš systém práce: plánování - realizace - zhodnocení je jim naprosto cizí. Probíhá jen realizace.

V čem je jejich způsob výchovy dětí odlišný od naší?

Výchova dětí doma prakticky neprobíhá. Děti odkoukávají od rodičů, co dělají, a napodobují jejich činnost. Rodiče s dětmi málo mluví a téměř nikdy si s nimi nehrají. Život dětí hodně zaplňuje práce, pomoc rodičům. Indiánské přátele, kteří navštívili Českou republiku, velice překvapilo, jak se naši rodiče věnují dětem, nejen že je doprovázejí na mnohé kroužky, ale jdou si s nimi např. v neděli zajezdit na kolečkových bruslích, poslouchají, když děti hovoří. Peruánské přátele překvapuje velká vyspělost a samostatnost našich dětí.

Co jste jako učitelka zažívala ve výuce?

Ve škole v Pucamarce, kde jsem učila v jednotřídce 4., 5. a 6. třídu, vládlo nadšení z poznávání nových věcí. Za vysvětlenou látku mi děti děkovaly a jejich rodiče posléze také. Děti běhaly s radostí do školy, skákaly mi kolem krku, nadšené, že mohou jít do školy (a ne pracovat na pole) a že se v ní něco dozví. Rodiče jsou obecně rádi, když má dítě - mladý člověk, možnost studovat. Vidí v tom možnost zlepšení jejich života.

V jakém jazyce jste děti učila?

V quechua /kečua/ a ve španělštině. Přípravy do školy mi zabíraly hodně času. Děti byly ale naštěstí maximálně vnímavé, jak jsem něco jednou řekla, zapamatovaly si to a při opakování vždycky někdo danou „věc“ věděl. To málo, co jsem v quechua uměla, jsem už bohužel zapomněla.

Změnil se po návratu do Čech díky vaší zkušenosti nějak život tady?

Jak už jsem zmínila, vždycky jsme měli v rodině velice blízký vztah k přírodě a nebyli jsme materiálně založení. V tomto smyslu mi pobyt s indiány náhled na život nezměnil. Založila jsem ale Nadační fond Inka, a ten mi „pohltil“ život. Pracuji jako učitelka na VŠE, ale nadační činnost mi zabírá mnoho času. Díky nadaci se pohybuji neustále mezi hodnými lidmi. Je to příjemné.

Založila jste Nadační fond Inka pro oblast vzdělávání. Na jakém principu funguje?

Díky českým kmotrům můžeme v Peru podporovat nadané studenty. Poskytujeme prospěchová stipendia pro talentované indiány z velmi chudého prostředí. Za deset let činnosti NF Inka podpory využilo téměř tisíc studentů. V několika vesnicích v horách máme centra s knihovnami a kroužky - dílnami šití a pletení. Po několika letech spolupráce s indiány v Peru je velmi příjemné vidět výsledky. V horách pracuje „nadační“ lékařka, brzy začne působit náš zubař, učitelé. V centrech pomáhají vyrostlí nadační studenti.

Jak jdou dohromady vaše hodnoty se studenty VŠE? Nenarážíte zde na materialističtější přístup?

Studenti VŠE (dějin a reálií Latinské Ameriky) se zajímají o indiány a aktivity Nadačního fondu Inka. Někteří navštívili „nadační vesnice“ a setkání s indiány se jim líbila. Prý to byly nejhezčí zážitky z Peru. Jeden student mi vyprávěl, že se v Pucamarce zeptali na NF Inka a že mu první indiánka s nadšeným výrazem ve tváři řekla: Vy jste Češi? Vy jste tak hodní, pomáháte nám, díky vám naše děti studují a budou mít lepší život. Pozvala je k sobě domů a byla samá chvála. Student byl prý velmi dojatý a řekl mi, že poprvé v životě pocítil hrdost, že je Čech. Bývalí studenti VŠE se také stávají kmotry, hlavně ti, kteří indiány osobně poznali. Takže, jak vidíte, i mladí ekonomové jsou citliví.

Mohou se nějak lidé zúčastnit aktivit Nadačního fondu, aniž by museli odjet do Peru?

Aktivity NF Inka jsou četné i v ČR. Pořádáme výstavy a besedy o životě indiánů v Peru. Některé školy ČR a Peru se kamarádí: dopisují si, vyměňují si drobné ruční práce. Přátelství, které se kolem aktivit NF Inka vytvořilo, je moc hezké (dopisování studentů s kmotry, návštěvy v Peru).

Autorka vyučuje na Vysoké škole ekonomické reálie Latinské Ameriky a španělštinu. Pravidelně jezdí do Peru, kde také rok učila v horské vesničce na základní škole. Napsala o tom v knize Učitelkou v Peru a založila Nadační fond Inka.