Strašlivá noc

Přednosta porodnicko-gynekologického oddělení nemocnice v Metropoli, MUDr. Drsňák, si spěchal vyzvednout nový vůz. Těšil se na tu chvíli už dlouho, představoval si, jaké to bude, ten pocit svobody a absolutní kontroly nad silným a pohodlným strojem, ty pohledy mužů za skly jiných vozů - takové ty jakoby lhostejné, ale zároveň plné respektu a možná i závisti. Ne že by snad odvozoval svoji hodnotu od ceny svého vozu - tak hloupý není, ale zavazet na silnici s tou starou plechovkou už opravdu nemělo cenu. Bylo to nefunkční, neekonomické a neekologické. Tahle záležitost už byla finančně a administrativně vyřízená, stačilo vzít klíčky a jet. V kanceláři prodejce rozhodně nečekal žádné zdržování. Ostatně obchodní zástupce firmy také nevypadal na člověka, který by si s ním chtěl dávat kafe. Přehazoval složky s papíry na svém stole jednu přes druhou, díval se tak nějak nepřítomně stranou. "Ještě nám tady musíte vyplnit nějaké formuláře", řekl, "předpisy, víte, nezdrží vás to dlouho". Složka formulářů byla ovšem tlustá jak seznam agentů STB. Banality, zbytečnosti, zdržovačky, hnusní byrokrati, nadával si přednosta v duchu, když vyplňoval nekonečné položky a podpoložky. Ohlédl se přes rameno a vyhledal pohledem svůj vůz na parkovišti prodejní firmy. Obrovský reklamní nápis "Vše pro vaši spokojenost" na plachtě za autem byl bůhví proč doplněn obličejem muže, jehož oči zakrývaly černé brýle. S povzdechem se obrátil zpět k formuláři. "A co má být tohle", zeptal se muže za stolem, "souhlasím s tím, že odpovědná organizace v průběhu užívání vozu zajistí veškeré dostupné náležitosti směřující k zajištění mé bezpečnosti"? Obchodní zástupce na něj upíral nesouhlasný pohled a poklepával si propiskou na stůl. "Nemáme tu na starosti jen vás", podotknul kysele. "Vyplňte to a podepište, ať můžeme pokračovat". Přednosta vyrobil poslední čmáranec do kolonky podpis klienta a zvedl se ze židle. Představa akcelerace, která ho zamačkává do sedadla vozu stále běžící na pozadí jeho myšlenek, udržovala jeho náladu pěkně vysoko. Tyhle kecy ho nemohly rozházet, v duchu už byl jinde. Pojede domů a cestou si to užije.

Na parkovišti odemkl obchodní zástupce vůz, otevřel dveře na straně řidiče a znenadání se obrátil k přednostovi, jeho ruka s klíčky ovšem směřovala kamsi stranou. Překvapený přednosta se otočil za klíčky. Vedle něj stál muž s tvrdými rysy, v černém obleku, černých polobotkách, na očích černé zrcadlové brýle. Ledabyle a zároveň rychle vzal klíče z ruky zástupce firmy, několika bleskovými kroky obešel vůz a otevřel si na straně spolujezdce. "Náš agent pan Smith", podotkl zástupce firmy, "zajišťuje vaši bezpečnost". "Cože?" stihl říct přednosta, ale autoritativní hlas z vozu ho přinutil udělat další otočku na místě. "MUDr. Drsňák, ročník 1956" odříkával ten hlas a bez čekání na odpověď pokračoval: "Do vozu, to je po vaší pravé ruce člověče, zaujměte prosím polohu řidiče, zavřete za sebou dveře, zajistěte pojistku, umístěte nohy a ruce na ovládací prvky vozu a vyčkejte pokynů". Zcela zkoprnělý přednosta zapadl zadkem do sedadla a zíral na agenta Smithe. Ten zíral na něj, skrze zrcadlové plochy brýlí nebyl znát žádný výraz, pouze jeho obličej vyjadřoval něco jako strnulý profesionální zájem, který neustálým udržováním obličejových svalů ve stejné poloze pozbyl jakéhokoliv významu. Po několika vteřinách si agent zhluboka povzdechl, natáhl se přes přednostu, zabouchl dveře vozu a zablokoval je pojistkou. "Rozhodl jste se pořídit si osobní vůz a používat ho k dopravování své osoby, případně dalších osob po silniční a dálniční síti Evropy. Tato činnost je statisticky vysoce riziková. Jednoznačně spadá pod položku činností bezprostředně ohrožujících život. Organizace, jejímž jsem pracovníkem, vytváří podle platných zákonů takové podmínky, které preventivně snižují možnost úrazu nebo úmrtí účastníků silničního provozu. Ve vašem věku navíc nemůžeme předpokládat ani tak dobré reakce na okolní situaci, ani příliš dobré rehabilitační schopnosti v případě nehody. Proto se prosím řiďte přesně mými pokyny. A nyní se připoutejte". "Poslyšte, ale já..." chtěl k tomu něco podotknout přednosta, ale neměl šanci. Agentova ruka se natáhla za něj, škubla bezpečnostním pásem a vzápětí byl připoután k sedačce. Náhle na něj mířilo dálkové ovládání a ukazováček agentovy ruky zmáčkl velké červené tlačítko v jeho středu. Airbag vyrazil proti přednostově hrudi a zarazil ho do sedačky. Náraz mu vyrazil dech a rozhodil ruce. Oranžový polštář mu zaplnil většinu zorného pole."Nyní se nacházíte ve statisticky nejbezpečnější pozici" podotkl agent, a popadl přednostu za pravou ruku. Vyhrnul mu rukáv a zarazil do loketní jamky tlustou jehlu s plastovou hadičkou, která vedla někam nahoru. Bolest v ruce zároveň se známou podobou infuzní soupravy úplně zablokovala přednostovi myšlení. "Jsem snad v nemocnici, nebo co?" pomyslel si. "To dáváme preventivně, při nehodě nemusí být čas aplikovat jehlu" sdělil mu agent. Přelepil soupravu lepicí páskou a poplácal přednostu po paži. "Dal bych vám ještě na obličej masku s kyslíkem a dlahy na obě nohy, ale nechci vás od té vaší jízdy úplně odradit. Vezmu si to na triko. Můžete nastartovat a odjet". Hlas měl zabarvený tónem podpory a autority, jenže bylo až příliš poznat, že už to říká po sté a že na to vůbec nemyslí.

"Pryč, pryč odsud" to bylo jediné, na co dokázal přednosta myslet. Reflexivně hmátl po klíčku zapalování,ale jehla v ruce ho okamžitě přiměla k opatrnosti. Motor nenaskočil okamžitě. "Palubní počítač kontroluje funkce vozu" podotkl Smith. Přednosta podstrčil ruce pod airbagem a stěží manévroval autem branou na ulici. "Musím se nějak toho chlapa zbavit, pryč odsud" běžela mu stále stejná myšlenka za očima, vytřeštěnýma za horním okrajem airbagu.

Na ulici nezvládl vyhodit směrovku, páčka byla kdesi mimo jeho dohled. Vysloužil si tím agentovo nesouhlasné zasyčení. Opřel se do plynového pedálu a řítil se provozem. Výkřik ze sedadla spolujezdce ho přinutil nejen nohu z plynu sundat, ale i šlápnout na brzdu. "Chcete nás oba zabít?" ječel Smith "nemůžete přece ve vašem věku jet víc jak dvacet pět kiláků v hodině. "Já už nechci!" vydral se přednostovi z hrdla výkřik protestu. "Jak nechcete, jak nechcete, sám jste se rozhodl, registroval jste se, koupil vůz, podepsal souhlas, pojišťovna to zaplatila, jeďte, člověče, jeďte, vy to dokážete!"

"Já už nechci!" vykřikl MUDr. Drsňák a v náhlém tichu to rezonovalo místností kolem postele. Jeho žena, kterou svíral v náručí, ztuhla a vytřeštila na něj oči. "Přece jsme se domluvili, že chceme dítě, miláčku, ještě před chvílí jsme o tom mluvili, co se s tebou stalo?" Kolem bylo ticho, jen zpoza lůžka bylo slyšet vzdálené hlasy nějakých lidí, v místnosti bzučelo zářivkové světlo a v rohu stál nějaký přístroj s monitorem. Kovové lůžko bylo tvrdé a studené. Chtěli jsme se milovat, uvědomil si přednosta. Tady? Vždyť jsme v nemocnici, každou chvíli může někdo přijít! Bylo slyšet přibližující se kroky a zpoza lůžka vykoukla ženská tvář. Vedle ní čouhala násada smetáku. "Jo tady se bude plodit, tak to já to jako umyju pozdějc" pravila dotyčná a odkráčela. Za chvíli přišla další žena, v sesterské uniformě: "Budeme monitorovat, pane, natočíme si vaše srdíčko, tak na dvacet minut, to vás neomezí". Odhodila přikrývku a začala MUDr. Drsňáka omotávat černým popruhem se suchým zipem, od kterého vedl kábl k přístroji. "Já nechci", bránil se, "je to nutný?" Je, naprosto, kvůli bezpečnosti" vysvětlovala mu s úsměvem zdravotní sestra. "Sestřička ví, co je nutné, miláčku" řekla mu jeho manželka. "Je trochu nervózní" obrátila se k sestře. "Není proč, máme vás tady pod kontrolou" řekla sestra trochu nevrle. "Nic se nemůže stát. Ještě se na vás podívá pan doktor". Přišel nějaký muž v bílém plášti, zůstal stát zády k nim a sledoval monitor. "Je to špatný" řekl polohlasem a otočil se. Přednosta uviděl jeho tvrdé rysy a černé, reflexní brýle. Zpod pláště čouhaly klopy černého obleku. "Chtěli jste mít přece to dítě, nebo ne?" řekl agent Smith a přistoupil k lůžku. "Nějak se nám to tady zpožďuje, sestro. Nelíbí se mi to".

Přednostovi se začínaly klepat nohy strachem."To není možné. To se mi jen zdá. Nemůžeme tady přece počít dítě. Já tady nechci. Co se to děje?" A protože už to nemohl vydržet, vykřikl na všechny kolem: "Já se bojím!" Agent Smith si sundal brýle, a odkryl překvapivě soucitnou a také unavenou tvář. Měl výraz člověka, který má rád lidi, jen dělá svoji práci, a teď se něco komplikuje a on to rozhodně dá do pořádku. "My jsme tady pro vás, pane", řekl, "všechno bude dobré, nebojte se". Vtom se za ním vynořil druhý, skoro stejný obličej, skrytý za černými brýlemi. "Co se děje kolego? Nepokračuje to?" "Ne, nepokračuje." odpověděl první agent. "Tak to urychlíme, ne?". pravil druhý agent: " Sestro! Doneste..." zavolal, a to už MUDr. Drsňák nevydržel. Vykřikl, škubl popruhem a najednou seděl v posteli, ale v té měkké, manželské, kolem bylo příjemné přítmí a z druhé půlky na něj zírala jeho žena, rozespalá a trochu vystrašená. "Něco strašnýho se ti zdálo, ne? Křičel jsi". "Jo, jo, strašnej sen, nepříjemnej. Nevím už úplně o čem, ale bylo to hnusný. Spi, já to taky zaspím." řekl přednosta manželce. Podíval se na ni, jak je v osmém měsíci pěkně kulatá a obrátil se na druhý bok.

Ráno bylo zvláštní. Dcera u snídaně poznamenala: "Jsem četla na internetu článek, jak nějaká paní porodila miminko doma, že jako nechtěla do porodnice, a nic se jí nestalo." Napadlo ho, že ta paní je asi blázen, ale neřekl nic, jen se obrátil na svou ženu a zeptal se: "Těšíš se do porodnice?", ale hned věděl, že je to hloupá otázka. Těší se přece na miminko, ne na porod. Manželka jen zakroutila hlavou. Cestou do nemocnice přemýšlel, jestli jeho auto už náhodou není stará konzerva, ale zasekat domácí rozpočet úvěrem na nové by byl naprostý nesmysl. Jak šel přes oddělení, odposlechl rozhovor sestry s pacientkou, a protože sestra mluvila netrpělivě a odmítavě, vzal si ji stranou a udělal jí přednášku o profesionalitě. Všechno ukončil větou: "A jestli se cítíte touhle prací unavená..." jenže potom už nevěděl co říct dál a tak šel pryč. Cestou po chodbě se začetl do práv pacienta, vyvěšených na chodbě: " Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu, ale musí být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. "To je divné", říkal si. My jsme přece odborníci. Zvažujeme vždycky tu nejlepší možnost - pro pacienta. Proč by naše rozhodnutí měl odmítat, vždyť je laik, nemá páru, o čem my tady rozhodujeme. Jak to bylo na tom semináři o právech pacienta? Něco o svobodě, už si nevzpomínal.

Potom tu byla ta záležitost s porodním plánem. Ten manželský pár seděl naproti němu, v jeho kanceláři, a on četl z jejich papíru: "Přeji si přirozený porod. Chci nechat porod přirozeně rozběhnout a probíhat, pokud nenastanou zdravotní komplikace, aniž by do porodu bylo nějak lékařsky zasahováno. Nepřeji si urychlování porodu. V průběhu porodu prosím o zajištění klidu a intimity a o minimum vyrušování. Nepřeji si preventivní monitorování ozev plodu, s monitorováním budu souhlasit pouze pokud k tomu bude závažný důvod. Z porodní péče si přeji odejít maximálně po 12 hodinách po porodu, pokud se nevyskytnou závažné zdravotní komplikace".

Díval se na tu paní a viděl, že se tváří jako člověk, který ví, že budou potíže. V hlavě se mu řadily věty jako: "To nepřichází v úvahu. Naše předpisy neumožňují. Zákon neumožňuje. Vůbec nechápete, o čem mluvíte. Chcete snad ublížit svému dítěti?" Jenom nějak nevěděl, co v tu chvíli říct.