Dítě ve městě

Sedím na pískovišti a pozoruji svoje děti, jak se kolem popelí. Vlastně to není jen pískoviště, je to hřiště pro děti všech věkových skupin. Pro nejmenší jsou tu malé skluzavky, pro starší prolézačky různé obtížnosti a řádí tu i ostřílení osmnáctiletí na lanových konstrukcích. Pražská radnice na zanedbaném plácku země vybudovala oázu matek i dětí.

Ale cesta sem - to byl zážitek. Obě děti nasoukat do oblečení - sjet dolů ze sedmého patra - cestou neustále jedno oko na starším dítěti, aby nevskočilo pod auto - dojít k dálnici - sjet s kočárkem po strmém sestupu na třícentimetrové rampě - na druhé straně vyvzpírat kočárek zase nahoru - zvednout kočárek do tramvaje - cink, vystupujeme - slalom mezi zaparkovanými auty - sprint za dítětem, které užuž vletělo do vozovky - chvilka rozhodování, kudy se protáhnout - dítě posílám do úzké škvíry mezi auty, sama to obcházím s kočárkem po silnici - uff, už jsme za plotem. Než vyložím kyblíčky a lopatičky, povídám si s ostatními maminkami. Je jich tu pět a dvě z nich sem přijely autem. Cože, na pískoviště s autem? Vypadá to až směšně, když z velkých rodinných vozů vytáhnou igelitku s hračkami a lahev s pitím.

Sedím a rozhlížím se kolem sebe - auta a zase auta, kam jen oko dohlédne. Vlastně se těm maminám ani nedivím, komu by se chtělo v té záplavě aut chodit pěšky? Chodec přeskakuje, obíhá, protahuje se, obchází a přitom všem se snaží ani příliš nedýchat.

"Autíček je moc!", konstatuje moje dvouletá dcera při pohledu z okna. Má pravdu.

"Praha má problém s dopravou," souhlasí pražští radní. "Musíme pro to něco udělat!" A tak se budují další a další kilometry silnic, rychlostních komunikací, staví se mosty, razí se tunely. Ale světe div se, ono to nějak nepomáhá. Aut je víc a víc, silnice ucpané a Praha už pomalu přestává být městem pro lidi. Na jejich místo nastupují automobily.

A přitom to zní tak logicky, že? "Ještě jeden kousek dálnice a situace v dopravě se podstatně zlepší." "Když vybudujeme tunel XY, zrychlí se doprava mezi body A a B."

Ve skutečnosti je to ale právě naopak. Kolem frekventované silnice totiž vzniká mrtvé pásmo. Nikdo tu nechce bydlet, natož se rekreačně procházet, restauraci se zahrádkou by tu otevřel jenom šílenec, lidé tu nemají náladu nakupovat, děti si tu nebudou hrát. Proto se odsud život vytrácí. Taková místa jsou nepříjemná k životu a lidé se tudy snaží projet co nejrychleji - automobilem. Lidé z mého okolí si berou auto i na cestu do trafiky pro cigarety, maminky vozí svoje děti v autech do školy, úředníci v oblecích si už bez auta nedovedou představit cesty do práce.

"Cestovat po Praze mezi těmi auty je tak nepříjemné, že si raději vezmu auto".

"Jet do Prahy s dětmi? To abych se pořád bála, raději pojedeme autem."

"Nákup bez auta? Je to sice jen 200 metrů, ale u toho obchodu je velké parkoviště, nákup naházím rovnou do auta, to je pohodlnější."

"O víkendu vysadím kolo na auto a jedu někam za Prahu, kde je to hezký".

Kruh se uzavírá - život ve městě není příjemný, na obranu potřebuji auto, pro osvobození z města potřebuji auto, pro vlastní pocit bezpečí potřebuji auto. Přijímám logiku, kterou mi vnucuje okolí a stávám se dalším automobilem v zácpě.

Mnoho lidí kolem mne je přesvědčeno, že město jako je Praha nutně musí být zakouřené, nečisté a nepříjemné pro život. Že to už prostě patří k věci.

Také bývaly doby, kdy jsem si to myslela. Potom jsem ale projela několik evropských metropolí. Potom jsem trochu přemýšlela. Potom jsem zase projela pár (i českých) měst. Dnes už vím, že město může být příjemné, že není nutné jezdit každý víkend na chatu a že automobily a chodci se mohou vzájemně respektovat.

Automobily jsou potřeba, o tom není pochyb. Sanitky, zásobování, popeláři, úklid, policie. Podle statistik ale pražskou dopravu tvoří z 91 % osobní automobily. Slovo "osobní" je víc než případné - drtivá většina z nich slouží k přepravě pouze jedné osoby.

Cesta ze zakletého kruhu ven existuje. Můžeme se inspirovat v jiných městech - Bogotě, Västeräs, Amsterodamu, v Berlíně nebo ve Vídni. Co navrhnout svým městským zastupitelům, to radí příručka Děti na cestách komisařky EU Margot Wallströmové.

Průzkum veřejného mínění v roce 2002 ukázal, že při ideálních podmínkách by kolo využívala více než polovina Pražanů. Zájem tu tedy je. Že by volání po změně na radnici ještě nedolehlo?

Pozn: Autorka tohoto článku je máma z pískoviště.