tisk-hlavicka

Každý touží někam patřit

18.10.2012 Erika Olbertová Děti a my 1 názor

Nízkoprahová zařízení skýtají často jediné útočiště tisícům dětí.

Od roku 1995 se v České republice rozvíjí nové metody sociální pomoci, zcela odlišné od klasického institucionálního modelu sociální práce. Jde o streetwork, tedy terénní sociální práci a o nízkoprahové kluby – nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Tyto typy služeb jsou velmi často mylně přiřazovány pouze do drogové problematiky. Jejich záběr je však daleko širší – obsahují v sobě prvky sociální pomoci, prevence i volnočasových aktivit a dávají tak novou šanci pro práci s dětmi a mládeží.

Těmito slovy charakterizuje svou záslužnou činnost Česká asociace streetwork. V současné době registruje ČAS v České republice 234 takových zařízení. Jedním z nich je i nízkoprahový klub Pacifi c při Komunitním centru Motýlek na Praze 9. Proč nízkoprahový? Nízký práh evokuje snadnou dostupnost pro děti a mládež, pro které je překročení jakýchkoliv vyšších prahů k aktivnímu trávení volného času z nejrůznějších důvodů příliš složité, ne-li nemožné.

Od mateřského centra k nízkoprahovému klubu

Když se v roce 1999 sešly na sídlišti Černý Most v Praze dvě maminky na mateřské dovolené, Zuzana Jelenová a Hana Urbanová, sotva by si dovedly představit, kolik dětí a s jak širokým spektrem specifi ckých potřeb bude za pár let využívat jimi poskytovaných služeb. Inspirovány potřebou individuálního přístupu k dětem se zdravotním postižením kdysi založily Sdružení na pomoc dětem s handicapy a pustily se do projektu „Integrovaná herna“, kam se obracelo stále více rodin. Postupně se nabízené služby rozšířily a vše zastřešilo Komunitní centrum Motýlek, které dnes kromě centra pro děti s postižením ve svých prostorách provozuje také mateřské centrum a již zmíněný nízkoprahový klub.

Na otázku, jak je napadlo rozšířit služby o nízkoprahový klub, kam mohou docházet děti od 6 do 18 let, aby svůj volný čas netrávily v partách, na ulicích, v parcích nebo hernách, odpovídá ředitelka Hana Urbanová s úsměvem: „No jak… Komunitní centrum Motýlek provozujeme na sídlišti, kde žije mnoho rodin sociálně slabších nebo z minoritních etnických skupin. Jejich děti chodily kolem našeho centra, dívaly se oknem a klepaly na nás, že chtějí také dovnitř. A tak si samy řekly.“ Součástí nízkoprahového klubu je i filmový a diskuzní klub, besedování, výlety, příměstský tábor, děti tu mají možnost se i doučovat. Dětem tu zkrátka nabízejí kvalitní alternativu aktivního vyžití. Zásadním přínosem je také prevence a poradenství. Mnohdy děti pocházejí z opravdu smutných rodinných poměrů, kde nezažívají vůbec hezké a bezstarostné dětství. „Kdo žije spokojený život, těžko si umí představit, s jak zoufalými příběhy a nelehkými osudy se v naší práci setkáváme. “ dodává Hana Urbanová.

„Problémové“ děti

Důvodem, proč se tisíce dětí a mladých lidí toulají po ulicích, je kromě nezájmu o mimoškolní aktivity i to, že si je nemohou finančně dovolit.

Důsledkem bývá nenaplněný čas a nuda, odkud je jen krůček k pokušení zakázaného ovoce. Možnost zdarma navštěvovat místo, kde jsou svým způsobem chráněni a pod „dozorem“ zkušených a školených pracovníků, je pro ně velmi důležité. „Můžeme jim nabídnout příležitost pozitivně ovlivnit postoje a životní styl, pomoc v sociálním začlenění, v řešení různorodých problémů, směrujeme je k odpovědnosti a snažíme se navyšovat jejich kompetence, aby se uměli v životě a různě nepříznivých situacích orientovat, chovat i jednat,“ upřesňuje Hana Urbanová ideál, k jakému činnost klubu směřuje.

„Naši klienti mnohdy pocházejí z nevyhovujícího rodinného prostředí. Není výjimkou, že se již během svého dětství setkají s násilím, agresivitou, nepochopením a nezájmem ze strany rodičů, to vše podbarvené i zoufalou ekonomickou situací celé rodiny. Zároveň jejich zázemí postrádá základní stabilitu – jen málo z našich klientů vyrůstá v úplné rodině. Děti se dokonce dostávají do pozice horkého bramboru, který si rodiče bez skutečného zájmu přehazují, nebo se o něj naopak přetahují. Není neobvyklé, že každé z dětí v rodině má jiného otce a zároveň se ne vždy jedná o ideální náhradní ‚tatínky’ – na pořadu dne tak bývají dluhy, problémy se zákonem, nezaměstnanost jednoho nebo obou rodičů.

Dítě vyrůstající v takovém prostředí se pak potýká nejen s problémy v rodině, ale i v širším prostředí. Nemá stejné možnosti co do využití svého volného času jako jeho vrstevníci, nabalují se problémy s autoritami (zejména učiteli ve škole) a školní neúspěšností, dítě je často obětí nebo naopak iniciátorem šikany. Snadno tím získá nálepku ‚problémové’, které se jen obtížně zbavuje. Je tedy pochopitelné, že hledá útočiště a zázemí mezi vrstevníky s podobným osudem, kde si v rámci party zahrávají s různými formami zábavy, která je na hranici nebo i za hranicí zákona – experimentování s návykovými látkami, vandalismus, drobná nelegální činnost jako krádeže a podobně,“ doplňuje Petra Blažková, vedoucí klubu.

Svoboda volby v chráněném prostoru

Je na dětech, kdy přijdou a jak často, na jak dlouhou dobu, jakým zájmům se budou věnovat. Samozřejmě však musejí dodržovat přesná pravidla, která mimo jiné zakazují užívání alkoholických nápojů, drog, násilí a šikanu. Mladým lidem tu nabízejí mnoho programů a poradenství v oblastech, o kterých z nejrůznějších důvodů nemají s kým mluvit. Zkušení pracovníci jim dokáží zprostředkovat nejen informace o možných rizicích nevhodného chování, např. užívání návykových látek, úskalích sexuality, možnostech vzniku závislostí, ale také s nimi probírají i vztahové otázky, zabývají se finanční gramotností a dluhovou problematikou, pomáhají při hledání zaměstnání, doprovází klienty na jednání s úřady či doporučují návazné služby.

„Snažíme se vytvářet chráněný prostor, aby v něm klienti nacházeli svoje místo, což právě v mnohdy nebezpečných velkoměstech a na anonymních sídlištích chybí,“ popisuje úskalí života ve velkých městech Hana Urbanová. V Motýlku jsou připraveni pomoci příjemní, mladí a hlavně empatičtí pracovníci s bohatou nabídkou zájmových činností a vybavení – stoly na ping-pong či fotbal, šipky, hudební nástroje, keramická dílna nebo kuchyňka, kde se učí vařit, zapůjčit si mohou i sportovní potřeby na ven. Během léta se děti mohou zapojit do příměstského tábora, který nabízí aktivity jak v prostorách Motýlku, tak mimo něj. Většinou se v rámci programu podívají na nějaký hrad, navštíví zajímavá kulturní nebo zábavní místa, zúčastní se sportovních klání, mají příležitost výtvarničit, vařit, dívat se na filmy.

Najít pevnou půdu pod nohama

O jednotlivých smutných příbězích, které přivádějí klienty do Pacifi ku, nelze mluvit zcela otevřeně. V nízkoprahovém klubu se klientům z pochopitelných důvodů zavazují k mlčenlivosti.

„Je nesmírně důležité tento slib neporušit, abychom nezklamali důvěru, kterou klient získává po mnohdy velmi dlouhou dobu. Když si představíte, že k nám zavítá mladý člověk, který byl v dětství svědkem úmrtí svého rodiče, je jistě zřejmé, že musel prožít neuvěřitelnou bolest, úzkost a že se mu zhroutil svět. O takový příběh není snadné se podělit na první schůzce. Myslím, že nesmírnou úlevu a jistý pocit bezpečí přináší to, že klienti mohou docházet do klubu anonymně. Ne každé dítě si však umí najít cestu do takovéhoto zařízení samo, proto jsou součástí našeho působení i přednášky s představením programů klubu Pacific ve školách, aby děti věděly, kde mohou hledat otevřenou náruč,“ líčí křehké předivo pomoci ředitelka Motýlka Hana Urbanová.

Děti a mladí lidé, kteří navštěvují klub Pacific, se setkají s prostředím, kde jsou přijímáni, kde mohou prezentovat a prosazovat svoje názory a postoje, kde má o ně někdo skutečný zájem a bere je jako sobě rovné. A to je přístup, který často chybí i v jiných než jen výše zmíněných problémových rodinách. O tom svědčí i slova samotných dětí: „Já sem vlastně chodím, jenom když je mi blbě, je to asi jediný místo, kde se můžu vypovídat a najít s pracovníkama řešení. Kámoši mě podrží, ale v Pacíku mi pomůžou.“ (K., 13 let) nebo „Hrozně bych si přál, abych mohl doma s rodičema mluvit tak, jako s váma na klubu, aby mě poslouchali a neodsuzovali.“ (M., 18 let) Ne všichni klienti zkrátka pocházejí ze složitých sociálních poměrů. Do klubu často zavítají třeba děti, které bydlí u babičky, protože o ně rodiče nestojí nebo nejsou schopni se adekvátně starat, ale i středoškoláci a jedničkáři.

„Myslím, že něco jako typický klient neexistuje, každý příběh je jedinečný a každé z dětí potřebuje individuální přístup. Setkáváme se však se stále se opakujícími tématy, jakými jsou potíže se zapadnutím do kolektivu, sklony k agresivnímu a vulgárnímu chování, rizikový sexuální život a jeho velmi časné zahájení, u starších klientů jsou to témata kopírující život jejich rodičů – nezaměstnanost, dluhy, neschopnost či neochota dokončit střední vzdělání, rodičovství ve věku, kdy jsou ještě sami dětmi. Věříme, že se u nás klienti cítí dobře a je pro nás radostí, pokud jsme součástí hledání změn ke zlepšení jejich života, nebo se nám podaří pomoci najít pevnou půdu pod nohama a zažít úspěch,“ uzavírá vedoucí klubu Petra Blažková.

DVA PŘÍBĚHY KLIENTŮ CENTRA

Eva je téměř dospělá dívka žijící v úplné mnohačetné rodině v nevyhovujících bytových podmínkách. Zažívá slovní a možná i fyzickou agresi svých rodičů. Vyhledala příležitost mluvit s pracovníky centra, ale v rozhovorech mnohdy vypráví o událostech, které se nestaly (např., že se odstěhovala). Víme, že neříká pravdu a pokoušíme se jí pomoct přijmout realitu. Její vymyšlené příběhy využíváme jako modelové situace, na kterých probíráme různá témata – odstěhovala ses od rodičů, dobře, a co dál? Jak často se platí nájemné a co poplatky, co o nich víš? Abys mohla bydlet samostatně, musíš mít práci, jak se práce hledá? Dnes si dívka již dovede připustit, že si odpovědi někdy raději vymyslí jen proto, aby byla středem zájmu. Pochopila, že je přijímána taková, jaká je. Dokonce se naučila mluvit i o reálných věcech – o tom, co se děje na klubu, o útržcích z rodinného života. Nyní je mnohem vyrovnanější než dříve.

Lucie

Dívka (věk mezi 14 – 17 lety) žije s matkou, sourozencem a prarodiči. Vzpomínky na otce má spojené jen s fyzickým násilím, jinak si na něj nepamatuje. Rodinu občas navštěvuje strýc, který se potýká s hraním automatů a závislostí na drogách. Kvůli němu jim nyní hrozí exekuce. Dívka prožívala dlouhodobý vztah s přítelem umístěným ve výchovném ústavu kvůli problémům s návykovými látkami. Často se projevoval vulgárně a agresivně. V klubu jsme mnohokrát probírali, co je ve vztahu dobré a co není, proč setrvává s partnerem, i když jí vztah nevyhovuje. Dívka zastávala názor, že když s někým jednou chodí, nebude se přece rozcházet, když chce dlouhodobý vztah. Myslela si, že musí všechno vydržet. Nepoužívala žádnou formu antikoncepce a v případě těhotenství by si prý dítě ponechala. (I ona má velmi mladou maminku.) Asi po roce se i na základě rozhovorů v klubu rozhodla s dotyčným rozejít, nechtěla už snášet jeho chování. Přes partnerovo vyhrožování a přemlouvání situaci skvěle zvládla. Ačkoli je nyní sama, nechala si předepsat antikoncepci. Začala se věnovat sportu a ještě se necítí na to být matkou. Současně se v klubu snaží dívce pomoct řešit bytovou situaci a poskytují užitečné rady a kontakty, aby byla schopna orientovat se v tématu exekucí.

Více informací o nízkoprahových zařízeních na www.streetwork.cz nebo na adresách jednotlivých sdružení. Nízkoprahový klub Pacific, potažmo Komunitní centrum Motýlek najdete na stránkách www.motylek.org.

Názory k článku (1 názorů)
Pro dospělé Ajlina 18.10.2012 12:42




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.