Dítě z košíku

Po zaparkování až úplně na střeše tohoto přerostlého obchoďáku jsem vložil přejetou dvoukačku od vlaku do košíku, který je tvarovaný jako poslední model skvělého rypadla, za který by se nemusel stydět ani Bořek Šikula. Dominik v něm vydrží sedět asi 5 min, pak se v košíku chruje tak, že vrážím do ostatních košů lidí jdoucích naproti mně. Tudy cesta nevede. Takže tlačím před sebou pojízdný vozík, jehož objem je snad menší než ten ruční košíček, který bych si normálně vzal, a druhou rukou přidržuji baletku. Ve svých prvních sandálkách si vykračuje docela obstojně. Jen sem tam sebou švihne na zem jak pytel cementu, aby mě pak zkusil, jestli ho budu litovat. Nelituju! Tyhle jeho nahraný pády už mám zmáknutý.

Procházíme skrz uličky nabité lidmi až k hypermarketu, který se schovává až na konci budovy, která by u nás v obci dala na jednu ulici, ne-li vesnici. Všude vidíme nafintěný figuríny z poslední módy. Nadšené dívky a znuděné chlapce. Zvláště ten, který momentálně stojí u kabinky své přítelkyně v dámském obchůdku, si očividně připadá jak na gyndě. Najdou se i světlé výjimky. A mezi nimi i ten náš bejvalej moji sestry. Po tom, co jí ten zmetek provedl, bych mu nakopal všechno, co má na svém těle depilovaný. Domča se drží mého ukazováčku a jeho oči jenom létají po všech různých světlech, lidech a po tom životu kolem něho. Tohle prostě jen tak na vesnici v domku svých rodičů nevidí.

Asi ze strachu si pak vevnitř hypermarketu nasedne do vozíku, kroutí si volantem a sleduje uchváceně ty velký regály. Nevím, co ho na těch regálech s toaleťákama, jary a dezinfekčními prostředky na záchod tak zaujalo. Schválně jsem zvolil cestu přes domácí potřeby, pač mi bylo jasný, že vzít ho kolem hraček, tak je konec. A ani tátova slova: „Nic mu nekupuj, má toho dost“, by nepomohly. Každopádně to živé dítě je klidné jak beránek. A to je triumf, v který jsem snad ani nedoufal. Jak tak koukám po potravinách, které mám za úkol koupit na svatbu, všimnu si, že ten vozík už ani necuká. Že by usnul? Hůř! Není tam! Rozhlížím se zběsile kolem sebe. Na jednu stranu. Na druhou stranu. Směrem k sladkému. Ale prcek nikde. Pak jsem zaslechl ránu, kdy spadla nějaká krabice s tyčinkami. Nechal jsem košík košíkem a běžel tam. A nic. Ale byl tam. Ztratil svůj kapesník. Vyběhnul jsem ven a vidím ho, jak svým motavým krokem se motal, motal, až se promotal mezi lidmi s košíky. Kráčí tou samou cestou, kterou jsme přišli. Hloupý rozhodně není. To by ale nebyl správný hypermarket, kdyby vás nechali odejít vchodem, kudy je cesta ven nejkratší. „Takových ztracených dětí už tady bylo“, odpoví mi starší pán s peckou v uchu a důležitě si protáhne ústa. Asi si myslí, že jsem něco otočil a ukazuje, ať projdu skrz kasy.

Fronty dlouhý až regálům, hlava na hlavě a já se mezi nimi pletu, jestli by mě s dovolením pustili, že jsem potratil dítě. Jak se mohl tady ten kluk tak elegantně proplést. Po litém boji se zástupem lidí s košíky širšími než ulička ke kase, dostal jsme se na svobodu. A běžím směrem Dominik. Sakra, škoda že jsem volil cestu skrz s oblečením. Jít druhou stranou, najdu ho hned v prvním krámu s hračkami. Procházím kolem zmrzliny, kde ten model od naší Martiny něco řeší s tím samým chlapem, co mě nechtěl pustit ven. Radši naberu krok. S tím metrosexuálem se mi moc mluvit nechce. Upřímně do dneška nechápu, co vlastně od něj ségra čekala. Běžím nenápadně dál a pak to vidím.

Dominik se zmrzlinou. To by samo osobě bylo v pohodě. Ale on s tou zmrzlinou pobíhal mezi textilem! A nebyl to zrovna textil alá Vietkong. Ti by jenom svým zákazníkům řekli, že ty skvrny jsou dneska moderní. „Mooocsušipani.“ Ale tady to byly teda zatraceně drahý značky, o které se zmrzka v Dominikově ruce otírala. Škoda, že na otázku: „Co chceš?“ ho jeho otec naučil slovíčko „čoko“. Protože ta čoko zmrzlina je na všem. Vanilka by se na těch krémových látkách ztratila. Prodavačky se ho snaží chytit, ale on jim utíká. No holky, to si užijete. Doma, když se s ním honíme, tak odpadneme dřív my, než on. To už ale někdo volá o pomoc, ať chytí toho kluka s čokoládovou zmrzlinou. Teď se k němu přihlásit, to by stálo majland. Takže volím plán B. A když mířím co nejdál od krámu, vymýšlím ho. Všechno mi to dochází. Ohlížím se zpět. Ten bejvalej Martiny mu určitě naletěl na jeho pád. Ujmul se ho. Koupil zmrzlinu. A Dominik se mu vytratil jak prd ve větru, stejně jako mně.

A vidím spásu. Když mě krámek s hračkami nezachránil poprvé, tak to zvládne napodruhé. Jeho maska Batmana za 500,- Kč i pláštěm byla moje jediná záchrana. Koupil jsem ji a zároveň jsem periferním pohledem sledoval, co se děje se synovcem, vše jsem měl maximálně pod kontrolou. Vypadá to, že segry bejvalej to má hodně blbý. Tudíž vím, že kdyby mne zpozoroval, měl bych to hodně blbý já. A to by tak hrálo, aby ses, holomku, ze všeho takhle lehce vyvlíknul! Stačí, že sis se ségrou nechal pronajmout byt, i když jsi to táhnul s jinou, a pak ji nechal dluhy. Tady jdou city stranou, toto bude ukázková satisfakce jak z batmanových komixů.

Pomalu se blížím k až mrazivě klidnému synovci. Stojím schovaný za sloupem u hamburgerů a dělá mi velké potěšení sledovat vydeptaného, uhlazeného mazánka. Strůjce toho všeho zla, jež dal dítěti do rukou zbraň nejničivějšího kalibru. Přecházím potajmu k druhému sloupu. Dominik stojí u eskalátorů a drží se za rukou s nějakou ženskou. Není na něm vidět ani známka strachu. Čekám na moment překvapení. Vtom se jde paní narychlo zeptat ochranky, co s tím malým zlosynem. Nastala moje chvíle. Nasazujíc masku, vyběhnu směrem k eskalátoru. Nikdo nevidí nic jiného, než můj černý plášť a rohy mé masky. Když se probiji až nahoru do prvního poschodí, slyším dole hluk. „Někdo ho unesl“, křičí hystericky nějaká ženská. Vtom se otočím a ukážu jim svoji maskovanou tvář. Žena zmlkne. Všichni se na mě upřeně zadívají. A já jen slyším dítě, které tahá svého tátu za ruku a říká: „Já ti říkal, že je opravdový!“ V cukuletu jsem zvládnul i patro druhé a než bych se nadál, už jsem byl u auta, zmáčkl centrál a hodil Dominika do auta. Než se všichni vykodrcali nahoru, ujížděli jsme směr domov.

Masku Batmana dostal synovec za statečnost. Byl z ní unešen. Já byl rád, že mám tak zakydaný značky, že je nikdo ani přes kameru nepozná. A ségra bude ráda, že její bývalý si sáhne hluboko do kapsy. Děti nám zkrátka dokážou přivodit krásné zážitky, ale i pořádnou adrenalinovou jízdu na místech, kde byste to určitě nečekali. Ale ten pocit hrdinství… Takže jestli se vám stane podobná situace, radím, neztrácejte hlavu. Nakonec zjistíte, že přísloví: „Nezáleží na velikosti muže v boji, ale na velikosti boje v muže“ má něco do sebe. A pokud člověk prohraje boj uvnitř sebe a vzdá se, prohraje a vzdá se i v životě. A dokud máme jít komu příkladem, pojďme se vztyčenou hlavou.