Tak jsme dostaly k Novému roku dárek. V případě ohrožení republiky už nemusíme diskriminovaně čekat u plotny, až to za nás pánové tvorstva vybojují, ale ruku v ruce s nimi vyrazíme bránit matku Vlast.
Před očima mi naskočily děsivé obrazy. Mobilizace. Můj muž dostává povolávací rozkaz. Já dostávám povolávací rozkaz. Nedá se nic dělat, jsme rovnoprávní, přece ho v tom nenechám samotného. Jen jeden malý problém řešíme. Co s našimi dvěma dětmi, které ještě ani nedosáhly školního věku? „Dáme je mamce“ navrhuji, ale ouha, vzápětí mi to dochází, mojí mamce schází pár let do šedesátky, ta bude hloubit zákopy vedle nás. Takže zbývá můj otec, babička a tchyně. Můj otec velmi špatně slyší, babička ve svých osmdesáti dvou letech velmi špatně vidí a tchyně má těžké astma, ale co naplat, dají síly dohromady a snad obstarají ty dva mrňousy, než se rodiče vrátí (doufejme) v jakžtakž použitelném stavu z fronty…
Dost. Nechme vtipkování. O tak vážných věcech, jako je rovnost pohlaví, se přece nevtipkuje. Navíc zdravý rozum napovídá, že k takové situaci nikdy nedojde. I v případě válečného konfliktu na našem území (který se zatím jeví jako nepříliš pravděpodobný), by šance na nasazení naprostých amatérů nebyla velká. Znění zákona je prostě nutné brát jako teoretickou úlitbu momentálnímu trendu, který skloňuje rovnost ve všech pádech.
Nevím, jak která, ale já o takovouhle rovnost nestojím. Nechci hrát roli chlapa. Ani ve válce, ani v běžném životě. Dost na tom, že jí některá hrát musí, protože je k tomu prostě donucena okolnostmi. Já klidně nechám muže válčit, zabezpečovat rodinu, chránit jí (a to nejenom ve stavu válečném) a budu se věnovat tomu zázemí. Nevidím rovnost v tom, že se budeme všichni chovat jako chlapi, a teprve potom budeme rovnocenní.
Ale zatím mám zdá se smůlu. Mé pojetí je zřejmě pro Evropu 21. století trochu zastaralé. A tak se musím smířit s tím, že jsem ve jménu rovnoprávnosti připravována i o tradiční malé ženské výhody. Po staletí platilo, že muži brání ženy a děti, ale s tím je konec.
Copak by těmto novotám asi říkaly dámy, které přežily ztroskotání Titaniku jenom díky prostému faktu, že jsou ženy? Asi by byly moc rády, že se Titanic nepotopil teď. Teď už by žádné „do záchranných člunů nejdříve ženy a děti“ neplatilo. Děti asi ano, ale pak už by platilo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Dámy by tedy šly rovnoprávně a bez diskriminace ke dnu.