Nejen o branném zákonu

Konečně vidím, že se někdo ozval! Zatím jsem slyšela od žen ve svém okolí jen ohlasy: „No doufám, že mě nikdy nikam nepovolají.“ A tečka.
Připadá mi chybou zůstat pasívní. „Oni“ se mnou něco udělají nebo neudělají… Sama nejsem žádný mluvčí lidu, ale fakt, že zákon například zrušil zákaz nutit ženy zvedat břemena nad 15 kg a zavedl pro ně brannou povinnost, se mně nelíbí ani trochu. A podobných věcí je víc. Slyšela jsem i mužský názor, že – stručně řečeno – takovéhle zákony jsou odsouhlaseny proto, že zastánkyně názorů gender (rozuměj: feministky) nahlas řvou, zatímco odpůrkyně podobných myšlenek zůstávají potichu. Jsem přesvědčena, že nejsem sama, komu se tenhle trend nelíbí. Vůbec tím nemyslím, že bychom měly zůstat uvázané u plotny (z trvalého pobytu u plotny by mně brzy začalo hrabat), ale mezi plotnou a kulometem je strašně široké rozpětí možností. Mimoto, pokud existují takové ženy, které jsou u plotny nejšťastnější, respektuji to a považuji za obzvlášť surové je k tomu kulometu hnát. Chybou je, že místo aby zákon „umožnil“ ženám, které chtějí takové věci dělat, možnost zvedat těžká břemena a chodit do války, tak zákon to nařídí všem.
Muži si rádi stěžují, že ženy přestávají být ženské. Prý si nechtějí nechat dát přednost ve vchodu nebo podržet dveře… Nevím, jak jiné ženy, ale já si ráda a s potěšením nechám tu přednost dát. Dělá mi to prostě dobře, vlastně to tak podle mě má být, mně otec dával přednost někdy od třinácti let, jakmile se na mně projevily náznaky, že jednou budu ženská. Ovšem kdybych čekala od mužů na přednost, většinou bych třeba do autobusu vůbec nenastoupila. A co kdyby mě třeba s dvěma plnými taškami a děckem některý z těch kritizujících sedících pánů pustil sednout, hmmm …?
Mimochodem, kdo nám odsouhlasil ty skvělé zákony, o kterých jsem mluvila výše? Byla snad mezi hlasujícími většina žen?!
Mě osobně připadá, že nátlak okolí a způsob našeho života nám v té ženskosti dost úspěšně brání: žádá se po nás, abychom byly schopné a výkonné v práci, domácnost měly jak z reklamního časopisu, dětičky zdravotně dokonale opečované a věnovaly jsme se jim podle nejnovějších psychologických teorií, abychom správně a harmonicky rozvíjely jejich osobnost. A to ani nemluvím o nás samotných, které bychom měly vypadat jak filmové stars a přitom sršet vtipem a vitalitou a být pořád v dobré náladě. Já vím, že opakuju známé nářky, ale jak tohle, hernajs, máme zvládnout?
Nejspíš je to tak, že ačkoli my, kterým se líbí v ženské roli i s jejími specifiky (pořád říkám „my“, protože doufám, že nejsem sama), většinou nemáme povahu na to, abychom se zapojily do nějaké veřejné diskuse, neřkuli do politiky, tak přesto se budeme muset nějakým způsobem ozvat. Bojím se, že nás proud žene někam, kam absolutně nechceme.
Co to vlastně je, ten proud, co nás žene?
Dá se proti tomu něco dělat?
Co si o tom myslíte vy?