Za vším hledej Jenu!

Na počátků zavádění zásad jenské pedagogiky do poděbradské základní školy stálo pozvání na besedu, kterou zde pořádali rodiče přímo z Jeny. „Už předtím jsem ve vyučování využívala skupinovou práci, také jsem měla ve třídě trochu nestandardně rozestavené lavice, ale o vlastní jenské pedagogice jsem mnoho nevěděla. Z besedy jsem však už odcházela jako nadšený sympatizant jenské školy,“ říká Věra Froňková, dnes vyučující v 1. třídě.

Když rodiče viděli, že v mladé zapálené učitelce našli spojence, požádali ji o pomoc při prosazování zásad jenské pedagogiky na místní škole a pozvali ji na návštěvu do Jeny. „Šla jsem s tímto návrhem k panu řediteli. Ten se nejprve tvářil poněkud rezervovaně, ale po naší návštěvě v Jeně, kde jsme na vlastní oči viděli chod zaběhlé jenské školy, neměl proti zavedení těchto postupů a metod u nás námitek.“

Slavnosti

„Základna jenské pedagogiky stojí na čtyřech bodech: rozhovor, hra, práce a slavnost. Já sama uplatňuji trošku obrácený postup, slavnost máme hned ráno, jakmile se sejdeme. Společně se zdravíme básničkou, kterou jsme si sami složili, a kromě toho má každý den jedno dítě uvítání. Dostane do ruky mikrofon, všechny nás ve škole přivítá a předvede nám něco, co si pro nás připravilo. Tihle prvňáčci nejčastěji zarecitují básničku nebo zahrají na zobcovou flétnu,“ popisuje Věra Froňková školní den. Ačkoli nejsou hudební třída, hrají děti za jejího vedení na flétničky téměř denně. Za první rok umějí zahrát 18 písniček!

Další možností, jak může dítě využít svůj čas při ranní slavnosti, je, že si do třídy pozve svého hosta, např. maminku, která dětem vypráví o nějakém zajímavém tématu, předvede jim domácí zvířátko apod.

Obdobná slavnost se koná v pátek poslední hodinu. „Je to jakási slavnost úspěšného ukončení týdne školní práce. Děti se při ní mohou kamarádům předvést v tom, v čem jsou dobré,“ říká Věra s úsměvem, „někdo spolužákům přečte text, který si vybere, někdo nám poví nějaký vtip a podobně.“

Velkolepou slavnost pořádají Poděbradští na podzim. „Když přijde prvňáček v září do školy, je ze všeho vystrašený, vlastně je stále ještě hodně svázán s prostředím a atmosférou mateřinky. Přibližně v polovině října pro ně proto připravujeme slavnost pasování na prvňáčka.“ Ostatní třídy si pro nejmladší kamarády připraví různá vystoupení a pásma, dají jim drobné dárky (jedna ze starších tříd předala prvňáčkům na velikém papíře celou ilustrovanou abecedu) apod. Důležitější je však asi to, že i noví prvňáčci si připraví něco pro starší spolužáky, že také předvedou své kvality, dokáží, že jsou hodni být pasováni na školáky.

„Na závěr je jim navléknu přes rameno šerpu, na níž je napsán školní rok. Děti odcházejí s pocitem: ,Tak, teď jsme tedy prvňáci, ostatní děti nás berou vážně, pomáhají nám. Teď už jsme školáci‘,“ vzpomíná Věra Froňková.

Rozhovor a práce

Rozhovor mezi dětmi a učitelkou je zde jednou z nejběžnějších vyučovacích metod. Po ranní slavnosti si děti posedají na velkém koberci před tabulí. Vyučování začíná. Otázky, odpovědi a zase otázky. Obousměrně. Nikdo nikoho nepřekřikuje, je zřejmé, že dětem je tato forma práce vlastní. Povídání na koberci a práce v lavicích jsou co do doby trvání přibližně v rovnováze.

Práce je pestrá a není jí málo. Veškeré zásady jenské pedagogiky musí Věra Froňková aplikovat tak, aby současně vyhověla požadavkům vzdělávacího programu Základní škola. „Není to vždycky jednoduché,“ říká vážně. „Máme stejné učebnice i pracovní sešity jako na jiných školách, a k nim navíc ještě týdenní práci, projekty ...“ Děti nicméně neprojevují žádné známky únavy nebo vyčerpání z přetěžování. Jejich práce je klidná, mimo jiné také proto, že se nemusí být špatných známek. Věra Froňková neznámkuje.

„Nechala jsem si udělat razítka ,výborný čtenář‘, ,dobrý čtenář‘ nebo ,polepši se‘, stejně tak ,výborný písař‘, ,výborný počtář‘ a ta dávám dětem místo známek. Známky nepotřebuji ani já, a k tomu, aby se něco naučily, je nepotřebují ani děti.“ Současně však přiznává, že v pololetí první třídy jsou děti slovním hodnocením zklamané. Neumějí ještě číst a místo jedniček si domů odnášejí jen list popsaného papíru!

Zajímavé je rozdělení žáků při práci, jemuž je podřízeno také uspořádání lavic ve třídě (viz obrázek). Každá skupina má svého ředitele, který se o ni stará, zajišťuje jí pomůcky, prezentuje učiteli a ostatním žákům výsledky její práce apod. A protože se žáci každý měsíc posunují o jedno místo, vyzkouší si funkci ředitele každý z nich.

Hra

Hra, poslední z pilířů jenské pedagogiky, má i v Poděbradech své místo. Děti, které jsou hotovy s úkoly v pracovních sešitech a mají dříve splněnu i příslušnou část týdenního objemu práce, už vědí, že nemají rušit své spolužáky, kteří ještě potřebují v klidu pokračovat. Mají připravenu řadu her, jimiž se mohou zabavit až do té doby, než ostatní dokončí svou práci.

Mimo to samozřejmě hrají také hry kolektivní, o čemž svědčí různé herní plány namalované přímo na podlaze třídy. Pospojovaná kolečka, připomínající známé ,Člověče, nezlob se‘, se táhnou od jednoho konce třídy ke druhému.

Epilog

I když zásady jenské pedagogiky programově uplatňuje vždy jen jedna paralelka z ročníku, láká poděbradská škola mnohé. Rodiče, kterým stojí za to vozit děti z Nymburka, Libice nad Cidlinou, Vlašimi, stejně jako kolegy učitele, kteří se sem sjeli z celé Evropy na „jenskou konferenci“. Přesto není budoucnost jenské větve ZŠ v Poděbradech nijak jasně čitelná.

Dvě ze tří učitelek, které stály u jejího zrodu, ocházejí, Věra Froňková velmi opatrně hovoří o klesající podpoře vedení a Mgr. Špinka říká: „Jestli je to jenské nebo nejenské, to není to důležité. My do té filozofie nejdeme a nešli jsme od začátku. A aby to bylo spojováno s tím, že jen tahle učitelka je jenská? Ne: šikovná, dobrá – na tom to stojí. Já pak nejsem schopen zdůvodnit: ,A to v jiných třídách neučíte dobře?‘.“