Co s dětmi po páté třídě?

S tím, jak se blíží závěr prvního vzdělávacího cyklu, zvažují mnozí rodiče otázku volby další vzdělávací dráhy pro své dítě. Mohou je samozřejmě ponechat na stejné škole, ale nabízí se zkusit štěstí na osmiletém gymnáziu nebo přestoupit na jinou školu, protože nikdy už to nebude tak „snadné“. Pozdější přestupy poněkud komplikuje skutečnost, že školy už neučí podle jednotných osnov, ale podle vytvořených školních vzdělávacích programů.

K tak závažnému rozhodnutí, jako je změna školy, se zodpovědní rodičové pochopitelně snaží vyhledat relevantní informace, a ne vždy jsou v tom úspěšní. Co dítě změnou získá a co ztratí? Jaký typ školy mu bude nejlépe vyhovovat? Jak se školy liší v přístupu k žákovi? Odpovědi na takové otázky opravdu není snadné získat.

Zdrojem zde prezentovaných myšlenek není primárně moje rodičovská zkušenost. Působil jsem hezkou řádku let i jako učitel na základní škole, čtyřletém i osmiletém gymnáziu. Uvědomuji si, že můj rodičovský pohled tím může být poněkud deformován. Už proto, že mám aktuálně jedno dítě v sextě osmiletého gymnázia a druhé ve třetím ročníku gymnázia čtyřletého. Nicméně k napsání tohoto článku jsem byl osloven kvůli tomu, že se posledních několik let zabývám výzkumem školy a školního vzdělávání.

Asi se shodneme, že prvním předpokladem pro správné rozhodování je dobře znát své dítě a druhým je dobře poznat školu, na kterou jej jako rodiče chceme umístit. Každý rodič je asi přesvědčen, že své děti zná nejlépe. O tom, jak se dítě chová ve škole, má však pouze zprostředkované informace. Z rozhovoru s učitelkou někdy může mít pocit, že své dítě „nepoznává“, že se mluví o jiném dítěti. Učitelka na prvním stupni je zpravidla první instancí, na kterou se rodič obrací o radu, jakou volit pro dítě další vzdělávací dráhu. Jako další zdroj informací může působit výchovný poradce nebo školní psycholog, ať už působí přímo ve škole, nebo v pedagogickopsychologické poradně. Jestliže na prvním stupni základní školy je pro celkovou kvalitu vzdělávání dítěte rozhodující především kvalita učitele, v další fázi vzdělávání už hraje důležitější roli kvalita školy jako celku. Vztah dítěte a třídního učitele je zde volnější než na prvním stupni a střídající se učitelé se mohou značně lišit svými přístupy i nároky. Na důležitosti nabývá schopnost vedení školy koordinovat a řídit pedagogické působení na žáky, aby v něm nebyly extrémní výkyvy a markantní rozdíly. Příkladem může být koordinace zadávání úkolů pro domácí přípravu, „přísnost“ známkování, provázanost učiva jednotlivých předmětů a podobně. Když tedy píšu o kvalitě školy, mám na mysli působení školy na žáka a jeho učení jako integrovaného celku. Takovou kvalitu nepoznáme podle toho, jestli se škola jmenuje gymnázium nebo základní škola.

Z kvalitních ZŠ odchází nejvíc páťáků

Už pouhá existence osmiletých gymnázií staví základní školy do ambivalentní situace. Na jednu stranu od nich rodiče očekávají, že budou jejich děti připravovat na další úspěšnou vzdělávací dráhu (včetně studia na osmiletém gymnáziu), na druhou stranu, čím víc jich dobře připraví, tím více jich odejde. Školy jsou tak tlačeny do situace, aby si obrazně řečeno podřezávaly větev, na které sedí. Odchodem nejlepších žáků ztrácejí základní školy tzv. tahouny, jak učitelé nazývají děti s největším nadáním, výsledky a vyšší motivací k učení. To vnáší do třídních kolektivů fenomén „těch, kteří zbyli“. Školy nejenže nemohou odchodům žáků po páté třídě bránit, ale ani nemohou na přípravu nadaných žáků rezignovat. To by je rodiče při dnešní svobodné volbě školy dali jinam. Na některých školách to řeší tak, že nabízejí specifickou přípravu pro přijímací řízení na osmileté gymnázium. Je to motivováno i tím, že přijímací testy na osmiletá gymnázia v některých případech obsahují i látku, kterou v době konání žáci ještě nemají probranou, nebo se v kurikulu prvního stupně ZŠ nevyskytuje. Vzhledem k tomu, obsah přijímacích zkoušek je plně v kompetenci gymnázií, mohou s tím základní školy dělat jen velmi málo. Podoba přijímacího řízení má zpětně velký vliv na přípravu dětí. Pokud to jsou znalostní testy, budou se žáci biflovat znalosti. Když to jsou spíše jakési obecné studijní předpoklady, nedává žádné drilování velký smysl. Právě nedostatek studijních předpokladů se při studiu na osmiletém gymnáziu může stát dětem noční můrou. Dialogu základních škol a gymnázií o podobě přijímacího řízení či většímu přihlédnutí k výsledkům žáků na základní škole brání skutečnost, že mají zpravidla jiného zřizovatele. Základní školy jsou ve většině případů zřizovány obcemi, kdežto gymnázia kraji a magistráty.

Co s dětmi po prvním stupni neřeší jen rodiče, ale pochopitelně i základní školy. Z existence osmiletých gymnázií velkou radost nemají. O jejich obnovení po roce 1989 dnes mnoho odborníků i obyčejných lidí soudí, že to byl poměrně nešťastný zásah do vzdělávací soustavy. Je pro to i dostatek „tvrdých dat“, která ukazují, že absolventi osmiletých gymnázií automaticky nedosahují lepších výsledků než žáci gymnázií čtyřletých. Za velmi nešťastnou je považována raná selekce dětí. Dlouhodobě nejlepších vzdělávacích výsledků dosahují vzdělávací systémy, kde k ní nedochází, například ve Finsku.

Největší problém s odchody žáků na osmiletá gymnázia mají paradoxně základní školy, které nabízejí velmi kvalitní výuku a hlásí se na ně více dětí, než mohou přijmout. Na takovýchto „výběrových“ školách se může stát, že odchází po 5. ročníku až polovina žáků na osmiletá gymnázia. Aby na druhém stupni nebyl kriticky malý počet žáků, přijímá škola žáky z jiných škol, a kolotoč stěhování ze školy do školy se tím roztáčí. Každopádně je třídní kolektivy nutno v podstatě znovu vybudovat.

Jak to vidí žáci?

Podívejme se nyní, jak období na konci prvního stupně prožívají sami žáci. Podrobné výsledky našeho výzkumu byly publikovány v knize Dva světy základní školy a přechod mezi nimi (Walterová a kol., 2011). Soustředili jsme se mimo jiné na prožívání přechodu mezi prvním a druhým stupněm samotnými žáky. Deváťáci vzpomínali na přechod na druhý stupeň jako na složité období, kdy se výrazně změnilo složení třídy, čelili rozdílným až protichůdným požadavkům střídajících se učitelů, zažili první vážnější školní neúspěchy. V těch nejhorších případech rezignovali, škola se pro ně stala otravným utrpením, kde se „nic nového nemohou dozvědět.“ Našly se však i případy, kdy žáci přechod jako výrazný předěl nevnímali. Soustředili jsme se tudíž na to, jak školy k přechodu žáků přistupují. Ředitelé základních škol náročnost přechodu pro žáky citlivě reflektovali. Lišili se však v přístupech a konkrétních krocích, které dělají pro to, aby jej žákům ulehčili.

Žáci 5. ročníku vyjadřovali směrem ke své budoucnosti různá očekávání. Rozhodně převažovala pozitivní očekávání nad obavami. Přechod pro ně znamená především viditelné potvrzení, že už „nejsou malí“. Dobře si uvědomovali, že někteří kamarádi odejdou, ale nevnímali to vyloženě negativně. Na příchod nových spolužáků se v mnoha případech těšili. V přechodu někteří dávali najevo i příležitost k jakémusi „restartu“ ve smyslu „začít znovu“ (myšleno lépe než dosud). O dalších konkrétních změnách spojených se školou toho žáci věděli překvapivě málo. Dalo by se říci, že jim chyběly relevantní informace. Tápali i v takových věcech, jako jaké budou mít vyučovací předměty.

Přechod na víceleté gymnázium je častěji hlavně ambicí rodičů. Typickým argumentem je možnost vyhnout se přijímacím zkouškám na konci základní školy „na gymplu to bude o jiným kolektivu sice, ale… asi by bylo lepší, že bych měla na osm let pokoj“. Mezi uchazeči o studium na osmiletém gymnáziu jsou tak děti, které je chtějí („mamka s taťkou říkaj, že pilot nemůže být bez gymplu, a tak se tam chci dostat“), anebo nechtějí a zaujímají k tomu příslušné strategie pasivní rezistence („dělám jenom zkoušky, ale nepůjdu tam“), až k aktivnímu odporu („schválně to napíšu špatně“).

Přeplněné třídy

Co dítě umístěním do osmiletého gymnázia získá, a co naopak ztratí? Téměř s jistotou se dítě dostane do skupiny vrstevníků, kteří jsou si něčím podobní. Ponecháme-li stranou vliv konkrétní podoby výběru, tedy charakter přijímacích testů, spojuje žáky osmiletých gymnázií především rodinné zázemí.

Když se žáci domnívají, že učitelé osmiletého gymnázia „ jsou nějak jinak vyškolení“, nemají pravdu. Učitelé ve většině absolvují společný vzdělávací program pro druhý i třetí stupeň. Kde však rozdíly existují, je výukový přístup. Pramení už z okolností vzniku víceletých gymnázií. I když existují vzácné případy, kdy se v gymnázium transformovala základní škola, většinou nižší třídy osmiletých gymnázií „vyrostly“ z gymnázia čtyřletého. V nižších ročnících osmiletých gymnázií tak začali vyučovat učitelé, jejichž zkušenost byla ve vzdělávání středoškolských studentů. Charakter výuky v nižších ročnících osmiletých gymnázií se více podobá výuce na gymnáziu čtyřletém než výuce na druhém stupni základní školy. Přispívá k tomu i naplněnost tříd osmiletých gymnázií, která je ve srovnání se základními školami vyšší. Klesají možnosti učitele individualizovat výuku vzhledem k odlišným potřebám žáků. Výuka je pak častěji frontální, interakce učitele a žáka méně častá, důraz je kladen více na výsledky než na procesy učení. Přemýšlím-li o tom, zda své děti dát na víceleté gymnázium, nebo ponechat na základní škole, je potřeba vzít i toto v úvahu.

Nakonec bych chtěl vyslovit závěr, že o tom, jestli je konkrétní škola skutečně kvalitní a dobrou volbou pro mé dítě, pramálo záleží, zda má v názvu slovo gymnázium nebo (jen) základní škola.

Autor je bývalý učitel češtiny a dějepisu na základní škole a gymnáziu. V současnosti působí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vyučovacími metodami a hodnocením učení žáků.