Povolání: učitel v mateřské škole

Jenomže co platilo kdysi, nemusí být stále neměnným dogmatem. Pro důkaz jsme si zajeli do Moravské Třebové.

Město se svými jedenáct a půl tisíci obyvateli je trochu zvláštní už svým jménem, protože i přes svůj přídomek ‘Moravská’ patří do Pardubického kraje a jeho obyvatelé jsou tedy Východočeši. Kromě svého trochu zavádějícího názvu se však město může pochlubit také něčím, co jinde nemají. V jedné ze dvou zdejších mateřských škol (tedy právních subjektů, jinak přímo ve městě jsou školky tři) totiž uprostřed hloučku dětí na vycházce nepotkáte paní učitelku, ale mladého pana učitele, když ne jediného v celé republice, tak v kraji určitě.

Ačkoliv by se to na první pohled zdálo, nebylo obsazení dočasně uvolněného místa učitelky mužem pouhá z nouze ctnost. Alespoň to tvrdí ředitelka I. Mateřské školy v Moravské Třebové na Piaristické ulici Hana Kotoulková. „Autorita chlapa je u dětí veliká. Stačí jenom, když přijde do školky třeba elektrikář a ženská učitelka se rázem ocitá na vedlejší koleji,“ přibližuje paní ředitelka svoje letité zkušenosti, kterých se rozhodla využít. Nebo se o to alespoň pokusit. „Přiznám se, že ve fázi, kdy se rozhodovalo o obsazení uvolněného místa za mateřskou dovolenou, tak jsem učitelku nehledala. Dost jsem si vyslechla od lidí v tomto oboru, jak si troufám vzít do školky chlapa. Na druhou stranu ale není nikde napsáno, že je toto povolání výhradně ženská záležitost,“ vysvětluje.

Náhodná nebyla ani volba, která nakonec padla. „Šla jsem vlastně najisto a bez podstatnějšího rizika, protože Jakuba Motla znám už jako malého a vím, že jeho vztah k dětem a schopnost s nimi komunikovat je něco nepřehlédnutelného. Jako ředitelka právního subjektu jsem si mohla dovolit mu odpustit i potřebné vzdělání s podmínkou jeho doplnění. Navíc všechno ,jistí‘ vedoucí učitelka ve třídě,“ pokračuje. Nabízí se ale otázka, jestli nebyla její volba ovlivněná právě tím, že budoucího učitele dokonale znala už z dřívějška. Jaké by bylo její rozhodování v situaci, kdy by měla přijmout někoho ,cizího‘? „Je samozřejmé, že moje volba v daném případě byla značně ulehčena. Naopak ale pokud mi přijde nová učitelka, také o ní nic nevím. Může mít reference sebelepší a po čase se třeba ukáže pro praxi s dětmi jako zcela nevyhovující. Pokud bych se měla znovu rozhodovat, určitě bych jednala stejně,“ odpovídá jednoznačně Hana Kotoulková.

V moravskotřebovské školce už můžou do jisté míry hodnotit zkušenosti s tím, jaké je to mít v pedagogickém kolektivu muže. „Znovu říkám – autorita pana učitele mezi dětmi je veliká. Co prostě řekne pan učitel, to je zlaté,“ usmívá se paní ředitelka. Jako důkaz uvádí spory mezi dětmi, kdo půjde s panem učitelem na vycházce za ruku a jestli třeba nebude pan učitel smutný, když některý z jeho svěřenců nepůjde ten den do školky. Navíc děti rády dobrovolně po obědě chodí na lehárnu, když jim čte pohádku před spaním, nebo naopak trpí málem nespavostí v případě, kdy má pan učitel službu u těch, co po obědě spát nemusejí (na vysvětlenou dodejme, že ve zdejší školce respektují přání některých rodičů, aby nedávali jejich potomky spát, protože ne každé dítě má tuto potřebu). Děti z jiných tříd těm ,šťastnějším‘ prý závidí, ale ani ty nezůstávají o pana učitele ochuzeny. To když se všichni sejdou na školní zahradě, kde si s nimi třeba zahraje fotbal. „Nedělá mu ani žádné problémy, pokud nastane nějaký malér, když některé dítě nestihne doběhnout na záchod. A jestli nepostrádá takovou tu maminkovskou roli pro ty nejmenší, co si občas ve školce popláčou? To v žádném případě. Klidně je všechny pochová. Nedá se ale říct, že by nebyl přísný, když je zapotřebí. Má však pro děti nepřekonatelné charisma. Je to prostě dar v osobnosti člověka,“ říká paní ředitelka a jen těžko se odhaduje, zda mu ostatní kolegyně takovou bezvýhradně přirozenou náklonnost dětí nezávidí. Má prostě tu výhodu, že jediný.

Až doposud to zní všechno značně idylicky. Jaké ale byly začátky? „Samozřejmě musel na sobě hodně pracovat. Dostal k nastudování spoustu literatury. Musel se naučit odolávat takovým těm tendencím se nechat okupovat a zneužívat. Děti to vždycky zkouší a bylo na nás, abychom mu řekli, co jim může dovolit a co už ne. Ale to bývá stejné také u nastupujících mladých učitelek. Kromě toho se ze začátku na něj s jistou nedůvěrou dívali i někteří rodiče. Dodnes s čímkoliv si neví rady, tak se beze všeho na nás obrátí. A jak se vyrovnává s takovými spíš ženským zručnostmi v práci s dětmi? Není podmínkou, že každý musí zvládat všechno. Pro každého je doménou něco jiného a tak je to i u nás. On je schopen s dětmi sednout na koberec a z lega vytvořit obrovské stavby, což by asi zase žádná z nás nedokázala,“ přiznává H. Kotoulková.

Třiadvacetiletý Jakub Motl je učitelem v mateřské škole druhým rokem. Před tím pracoval v domově důchodců. Ze všeho nejdřív ale odmaturoval na zemědělské škole. „Čím jsem chtěl vlastně být? Jak to bývá – hasič, policajt. Prostě jako každý kluk. To, že jsem šel studovat na zemědělskou školu, nebylo ani tak z důvody přípravy na budoucí povolání, jako spíš kvůli tomu, abych měl maturitu,“ uvádí pan učitel věci na pravou míru. Že to se zemědělstvím ve skutečnosti nemyslel příliš vážně, je asi dobře. Možná by z něj byl zemědělský odborník, ale děti by byly nic netušíce ochuzeny o něco, co se jiným hned tak nepoštěstí. I když naopak sám připouští, že mezi všemi variantami vlastní budoucnosti možnost pracovat ve školce nefigurovala. Na vysvětlenou však musíme zároveň podotknout, že toto povolání není pro něj zase tak úplně cizí, neboť ve stejné školce učí i jeho maminka Eva, s níž se zde setkává jako kolega ve stejné třídě. „Vůbec jsem o tom nikdy ani neuvažoval. Původně mě paní ředitelka chtěla jenom na záskok a teď už jsem tady druhým rokem. Budu si dodělávat dva semestry pedagogiky a psychologie, takže potom se mi otevře i širší okruh uplatnění. A kdyby mi nabídli, abych tady zůstal nastálo? Klidně bych to bral,“ netají se mladý učitel.

Co že je pro něj na této práci nejkrásnější? Děti prý pořád překvapují něčím novým, takže člověk nikdy dopředu neví, co ho v nejbližších chvílích čeká. To konečně jistě dosvědčí každý, kdo s nimi přijde do styku. Nabízí se otázka takříkajíc na tělo: o co jste po půldruhém roce učitelování moudřejší? „Přiznám se, že se nepokládám za moudřejšího. Stále si připadám jako na začátku. Vůbec jsem netušil, co to obnáší. Čím víc pronikám do hloubky, tím je tato práce pro mě překvapivější. V pozitivním slova smyslu to předčilo moje očekávání,“ odpovídá Jakub Motl.

Nejen mladičký učitel, ale i děti byli při nástupu postaveni před velký problém, jak vlastně ho oslovovat, protože vzhledem ke svému věku byl pro malé svěřence spíš starší kamarád, než někdo, koho by bylo třeba brát úplně vážně. V tomto ohledu se však bylo nutné přizpůsobit zaběhnutým konvencím a oslovení ,pane učiteli‘ dnes už nikomu nepřipadá zvláštní. „Kdybych si měl vytvářet k dětem vztah sám za sebe, asi bych byl pro ně ještě víc přístupnější, ale vím, že to není možné,“ dodává.

Podle paní ředitelky Kotoulkové je škoda, že není učitel ve školce běžná věc. Nejen jako zpestření zaběhnutého stereotypu, ale má to i svoje výchovné opodstatnění. „Část dětí je z neúplných rodin, takže pan učitel jim do jisté míry supluje i otce, s jehož rolí se dosud nesetkaly. To je také možná jeden z důvodů, proč ho tak milují. Je však potřeba zároveň říct, že v této oblasti přetrvávají obrovské předsudky, že muž by takovou práci nebyl schopen zastat stejně dobře jako žena. Já bych ale učitele vřele doporučovala do každé školky. Nám se to jednoznačně osvědčilo. Pokud by se Jakub rozhodl, že chce odejít, v žádném případě mu nebudu bránit. Znovu se ale budu snažit na jeho místo sehnat dalšího učitele,“ říká ředitelka, která pokládá všechny dohady o přijatelnosti muže pro tuto práci za zcela zbytečné.

Mateřská škola v Moravské Třebové je zapojena do projektu ,Zdravá školka‘, takže mimo jiné se zde nesetkáte s ,velčákem‘ a ,malčákem‘, což jí tak trochu dodává ráz jakoby vesnické školky, kde bývají všechny věkové kategorie pohromadě. Podobné je to i s prostředím samotné budovy, která byla v minulosti původně klášterem. Žádné moderní pavilóny, nic podobného. Přesto se děti do školky těší, snad i zásluhou pana učitele, kterého jinde nemají. To dokazoval jednoznačný nesouhlas, když jsme jim navrhli, že ho půjčíme do jiné školky a k nim přijde nová paní učitelka. Není asi vždycky podmínkou perfektní zázemí. Mnohem důležitější je, co kdo dokáže do své práce vložit.