Kritické dny po rozchodu

I takový rozchod však přežít lze. Otázkou ale zůstává jak. Pokusme se hledat odpověď. Možná je skryta ve dvou následujících příbězích. Přes zdánlivou vnější podobnost představují dva z možných scénářů, jak je možné dny a týdny po rozchodu prožívat. Je jen na nás, který ze scénářů zvolíme.

Vojtěch

Den nultý. Nikdy jsem nikoho nemiloval tolik. Ty dva roky jsem žil jen pro ni. Kvůli ní jsem se vzdal všech kamarádů, zanechal basketu, chybělo málo a musel jsem odejít i ze školy. Není divu, že ani doma jsem nebyl moc populární. Stačila chvilka, kdy jsme nemohli být spolu, a já se cítil doslova jak tělo bez duše. Po roce jsem ji požádal o ruku, řekla mi: „Počkej.“ Bylo nám oběma sotva devatenáct. A tak jsem čekal. Dneska to přišlo – jak rána z čistého nebe! Prý dlouho váhala, posledních pár měsíců jí mě bylo už jen líto. Nechce dál trápit mě ani sebe. Prostě je konec. Ne, nikoho jiného údajně nemá, i kdyby chtěla, se mnou už dál nemůže. Tohle snad přece nemůže být pravda! Vždyť ještě před týdnem, ještě včera jsme se tak milovali.

Den poté prvý. Tak jsem se poprvé v životě opil jak Dán. Sám. Skoro celou noc jsem oka nezamhouřil. Snad desetkrát jsem jí volal, pak už mi jen beze slova pokládala telefon. Taky jsem jí napsal dopis, prosil o další šanci. Nad ránem jsem ho hodil do schránky. Pořád doufám, že je to jen zlý sen.

Den poté sedmý. Už týden postávám před jejím domem. Chtěl bych ji alespoň zahlédnout. Mám pocit, že je to všechno jen strašné nedorozumění. Kouřím skoro šedesátku denně, taky dost piju. Zkusil jsem marjánku, alespoň na chvíli mi bylo trochu líp. Do školy nechodím, stejně by to bylo na nic. Nemám nikoho, s kým bych si mohl promluvit. Občas se ptám, jestli má něco ještě vůbec cenu. Prvně v životě dokážu pochopit ty, kdo se dobrovolně rozhodli odejít z tohoto světa. Jen nemám jejich odvahu.

Den poté dvacátý. Nic nového! Jenom už pomalu přestávám doufat. Jsem zoufale sám.

Šest týdnů poté. Už šest týdnů jen bez cíle bloumám. Nepamatuji, kdy se mi naposledy podařilo usnout bez sklenky něčeho tvrdšího. Ve škole jsem prošvihl termíny zkoušek. Včera jsem se konečně dočkal. Potkal jsem ji ve městě. Najednou se ve mně něco zlomilo. Možná za to mohla má bolest, možná těch pár promile v krvi, asi jsem jí udělal pěknou ostudu. Muselo to však ze mě ven. Ty moje výrazy si rozhodně za rámeček nedá, kolemjdoucí dost koukali. Uznávám, s tou fackou jsem to přece jen přehnal, možná si ji ale zasloužila.

Dva měsíce poté. Z nejhoršího jsem venku. Kdo ví, jak by vše dopadlo, kdybych nepotkal Evu. Je úplně jiná. Zpětně si uvědomuji, že ve vztahu s Vlastou jsem byl já vždycky ten druhý. Čím víc mi unikala, tím silněji jsem po ní toužil, zároveň se i trápil. Eva je taková sázka na jistotu. Dává mi najevo, jak o mě stojí. Za jiných okolností bych si jí možná ani nevšiml, umí však pofoukat všechny mé bolístky. A hlavně – alespoň nejsem tak sám. Do školy jsem se už nevrátil, Eva mi toleruje i občasné pití.

Rok a půl poté. Před měsícem jsem se ženil, přesněji řečeno, oženily mne – Eva a její maminka. Sotva jsme to stihli, Eva bude každým dnem rodit. Vlasta je pořád sama. Poslal jsem jí svatební oznámení, připouštím, že v tom byl i kus zlomyslnosti. Tak strašně moc mi ublížila, přesto snad nemine den, abych si na ni nevzpomněl. Evina oddanost mi už dávno nelichotí, upřímně řečeno mě spíš štve. Nějak si nedovedu představit, že bychom vedle sebe měli dožít. Už skoro rok jí tu a tam zahýbám. Každá z těch dívek jakoby se něčím podobala Vlastě. Nic vážného, nechci se vázat, rozhodně bych si podobné trápení nechtěl už znovu prožít.

Deset let poté. Jsem opět sám. Už sedm let. Nakonec se Eva rozešla se mnou. Že prý už nedokázala unést mé pití a nevěry.

Václav

Den nultý. Nikdy předtím jsem neměl nikoho tak rád. Ty dva roky s ní byly jak krásný sen. Bylo mi líto každé chvilky, kdy jsme nemohli být spolu. Chybělo málo, a vzdal bych se kvůli ní i svých kamarádů, basketu, třeba i školy. Možná jsem to měl udělat. Nevím, třeba by všechno dopadlo jinak, třeba taky ne. Po roce jsem ji požádal o ruku, řekla mi: „Počkej.“ Snad měla pravdu, bylo nám oběma sotva devatenáct. A tak jsem čekal. Poslední týdny se začala dost měnit. Jako by mezi nás stavěla nějakou zeď. Dneska to prasklo. Nechce prý dál trápit mě ani sebe. Prostě je konec. Ne, nikoho jiného údajně nemá, i kdyby chtěla, se mnou už dál nemůže. Tohle snad přece nemůže být pravda!

Den poté prvý. Je mi dost hrozně. Skoro celou noc jsem oka nezamhouřil. Snad desetkrát jsem jí volal, pak už mi jen beze slova pokládala telefon. Pořád doufám, že je to jen zlý sen.

Den poté sedmý. Necítím se o mnoho lépe. Skoro na nic se nemůžu soustředit. Snad alespoň při tom basketu na chvilku zapomenu. Naši asi tuší, na nic se nevyptávají, jen táta jakoby náhodou sehnal last-minute zájezd do Alp. Asi pojedu s nimi. Udělá jim to radost a já při tom lyžování přijdu snad taky na jiné myšlenky.

Den poté dvacátý. Hory byly docela fajn, jinak nic nového! Napsal jsem jí dopis, jen tak. Že ji mám pořád rád. Když ho dostala, tak mi zavolala. Prý ji vše taky mrzí, nezasloužím si ale, aby se mnou chodila jen z lítosti. Navíc by to stejně nedokázala. Občas jdu s klukama na kulečník, taky jsem si nově vytapetoval pokoj. Když něco dělám, je mi kapku líp. Pořád špatně spím. Párkrát jsem se vybrečel, trochu to pomáhá. Jen ve škole pořád nic moc.

Šest týdnů poté. Ten psycholog v poradně byl nakonec dost fajn. Stejně je to divné – poradna a on neradil. Jenom mě nechal vypovídat (hodně úlevné) a pak se ptal na chvíle, kdy je vše alespoň trochu snesitelnější. Uvědomil jsem si při tom, jak mi pomáhá, když nejsem sám, když něco dělám, třeba i nějakou nenáročnou mechanickou práci. Našel jsem si brigádu. Roznáším ráno noviny, stejně nemohu dospat. Včera jsem ji potkal ve městě. Prohodili jsme pár slov, byla chladně přátelská a já se přistihl, jak na ni mám vlastně spíš vztek. Radši jsem to setkání rychle ukončil. Ten vztek mi ale dost pomohl.

Dva měsíce poté. Z nejhoršího jsem asi venku. Nikoho nemám. Vlastně mám – kamarády, ten basket, školu, taky naši jsou dost fajn. Jo, a taky pár kamarádek, opravdu jen kamarádek, zatím nechci žádný vztah navazovat. Cítím, že by mi sloužil jen jako náplast na nezhojené bolístky.

Rok a půl poté. Všechno už dávno přebolelo. I další rozchod, tentokrát s Jitkou. Prožili jsme spolu docela hezkého půl roku, pak se náš vztah nějak zadrhl. Asi z obou stran. Dá-li se to tak říci, rozešli jsme se jako přátelé. Před měsícem jsem poznal Šárku. Poznal je možná špatný výraz. Už skoro rok jsme se potkávali na přednáškách. Před tím měsícem jsme se tedy spíše sblížili. Na vodáckém kursu. Až tam se ukázalo, že je to fajn holka do nepohody.

Deset let poté. S tou holkou do nepohody máme dvě děti, Péťa půjde brzy do školy, Janičce jsou dva. Je nám spolu dobře. I ta má první láska se už vdala. Sem tam se náhodně potkáme, už dávno bez bolesti, skoro jak dva docela dobří kamarádi.

Proces hojení

Reakce na rozchod mívá své zákonité fáze. Nejprve se člověku zdá, že se něco takového snad ani nestalo, že to nemůže být pravda, že jde o špatný vtip nebo zlý sen. Od této fáze popření vede cesta přes zmatek, kdy začínáme chápat, že konec vztahu je realitou, ale nové situaci vůbec nerozumíme, jakoby nám chyběla možnost se ve svém prožívání zorientovat. Pak přichází deprese, ztráta energie, možná i kapka zloby či vzteku. Teprve poslední fází je vyrovnání, smíření s novou životní situací.

Pro nový vztah býváme připraveni až v této poslední fázi. Přijde-li nový vztah dříve, může být jen zdánlivě neprodyšnou náplastí na dosud nezhojené rány. Každá rána však potřebuje ke svému zhojení především čas a možnost volně dýchat. Pokud příliš bolí, mohou nám ji pofoukat raději přátelé. Hojivým lektvarem se mohou stát i aktivní koníčky nebo jakákoli smysluplná aktivita.

Jak jste prožívali rozchody vy? Pište!